Tvrdé přistání
Netušíme, v jaké přesně budoucnosti se pohybujeme, ale je to budoucnost, kde vládu nad bojovým skafandrem po ztrátě vědomí jeho majitele přebírá umělá inteligence – a vládu nad ní přebíráte vy.
Tím majitelem je neznámý kosmonaut, jehož pádem z nebes hra začíná. A je to začátek, u kterého okoralý herní kritik zpozorní: Warner natlakuje jediný záběr atmosférou, o jaké by se mohlo leckterým rozmáchlým spektáklům zdát. Prásk!
Po dopadu už je to na vás a tak uděláte první rozumnou věc: rozhlédnete se kolem dokola. Uděláte první opatrné kroky doprava, pak zase zpátky. Prostředí se netváří vyloženě nepřátelsky, ale stíny se zdají ukrývat nebezpečí. Záhy potkáte transformátor, na kterém kdosi ukřižoval jiného kosmonauta. Instinktivně tasíte zbraň, ale ta zatím funguje jen jako baterka. Strach?
Částečně. The Fall nesází na děs, ale na chmury, a hlavně zkraje se tváří jako hutná existenciální sci-fi někde mezi Asimovem a Lemem. Vážný tón hře nevydrží dlouho a střídmé vyprávění si spíš začne tykat s oběma díly Portalu, protože paradoxy prostředí, ze kterého se vytratil lidský element, ale zůstal ten robotický, jsou pozvolna stupňovány až na dosah absurdity.
Sice bych po prvních minutách doufal v trochu odlišný vývoj příběhu (spíš Solaris než Valve), i tak hra opíše slušný dramatický oblouk a vše zpečetí skvělým finále. Co všechno do závěrečných titulků stihnete?
Žánrové kořeny
Především vyřešit souvislou řadu adventurních záseků, které The Fall řadí do společnosti klasik jako byla Mission Critical nebo Gateway. S pomocí baterky prohledáváte obrazovku, sbíráte sporadicky rozmístěné předměty, používáte je na těch správných místech. Rozhoduje správné pořadí úkonů, schopnost odvodit si další postup krok za krokem podle nacházených indicií.
Logika je tu až na výjimky na prvním místě a zároveň ve hře nenarazíte na řešení, která by vyžadovala rychlé reflexy nebo náročnější koordinaci pohybu, jako to bylo potřeba v Limbo. S kosmonautem můžete skákat, ale The Fall má se skákačkami společný jenom ten úhel pohledu. Zároveň to neznamená, že by hra byla zcela bez akce: čas od času vaše dumání nad dalším postupem prokládá přestřelkami.
Svými mechanismy se přestřelky velice podobají přestřelkám z Gemini Rue, ale na rozdíl od nich jsou dokonce i zábavné a dynamikou mají vlastně vůbec nejblíž k Another World – naštěstí s tím rozdílem, že váš kosmonaut něco vydrží. Dovedu si představit, že i tak budou komorněji založené hráče iritovat, ale v mém případě šlo o přijatelný a ne zcela marný pokus hru zpestřit.
zdroj: Archiv
Na dosah hvězdám
Ne snad, že by to bylo nějak zvlášť potřeba. V na pohled jednotvárném prostředí ve skutečnosti zažíváte celou řadu neotřelých momentů, které utkví v paměti. Nechci být konkrétnější, protože v takhle stručné hře znamená vyzrazení byť jediného nápadu vyzrazením nemalé porce obsahu. Koncept umělé inteligence, která ve snaze zachránit svého „pána“ zachází dál, než by jí její programování umožňovalo, autor rozvádí do patřičných důsledků.
Ne všechny nápady ale do slušně načrtnutého světa zapadají a z některých naopak až příliš trčí snaha být tím adventurním klackem v cestě, který je potřeba jiným adventurním klackem odstranit. Nejsou to vyloženě „problémy pro problémy“ a hra je díky nim chvílemi akurátně těžká, ale stejně bych radši, kdyby víc splývaly s prostředím.
Tohle přání si ale musím schovat pro nějakého dalšího padajícího kosmonauta. Tenhle mi ty úvodní dvě – dostat dobrou a chytrou hru – splnil do puntíku.
