Příběh The Hong Kong Massacre (dále už jen THKM) je zářným příkladem toho, jak se vám může vymknout z rukou napodobování vzorů. V jádru se sice skrývá standardní zápletka o policistovi, který ztratí vše, takže jde a vystřílí celé hongkongské podsvětí, ale hra se ji snaží podat s oblemcanou mystičností, symbolikou a zkratkovitostí, s jakou bylo dávkováno Hotline Miami.
Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. A zatímco pixelovaný klenot od Dennaton Games byl hypnoticky podivný, THKM působí jako vrchol diletantství. Atmosféra v příběhových předělech sice nechybí a promluvy postav v sobě občas ukrývají hlubší poselství, ale výsledný mix nedrží pohromadě. Působí spíš jako náhodný shluk často dost hloupých scén, jejichž návaznost si musíte domyslet.
Ve Vreski si prostě řekli, že stvoří vlastní Hotline Miami, aniž by si uvědomovali, proč je jejich vzor tak úžasný. A následkem toho o děj bohužel dost rychle ztratíte zájem.
Vždy přesně
Naštěstí se ale dá říct, že co THKM chybí z vyprávěcího hlediska, to do jisté míry kompenzuje hratelností. Na svět se díváte z topdown pohledu, pravým myšítkem přimějete hlavního hrdinu k akrobacii a mezerníkem zpomalujete čas.
V tomto ohledu není hře moc co vytknout, protože bullet-time se velice rychle dobíjí, akrobacie je ladná a střelba čistá. Kulky, ať už vaše, či nepřátel, cupují okolí na kusy, takže vzduchem létají trosky, prach a kouř, kterým vy ve zpomaleném čase plachtíte, zatímco rozséváte smrt. Když všechno klapne, dokáže THKM vykouzlit opravdu krásné a krvavé scenérie.
Ani jim se však postupem času nebude dařit skrývat některé docela zásadní neduhy. A tím nejpalčivějším je skutečnost, že nepřátelé střílejí takřka naprosto přesně. Je sice pravda, že díky směrovým ukazatelům o nich víte, i když jsou mimo obrazovku, takže můžete předvídat, odkud útok přijde. Ale z hratelnostního hlediska je absurdní, aby jejich první vystřelená kulka šla se smrtelnou jistotou přímo do vás – a pak i ta další a vlastně všechny.
zdroj: Archiv
Esa v rukávu nestačí
Samozřejmě se dá namítnout, že když zvládáte zpomalování času a akrobacii, můžete se takovým útokům vyhnout, což je z velké části pravda. Nicméně v THKM čelíte konstantní přesile, a když po vás v jedné místností střílí pět lidí s naprosto precizní muškou, dostanete se do problémů i se svými nadlidskými schopnostmi.
Bez ohledu na vaši heroičnost umřete s první chybou a smrt znamená návrat na začátek mise. Obzvláště ke konci proto obtížnost přetéká do frustrace, a pokud hrou neprocházíte s chirurgickou přesností, užijete si u ní spousty vzteku.
Smutná je taky skutečnost, že se titul vlastně od samého začátku vůbec nemění. Úrovně sice rostou, nepřátel často absurdně přibývá, ale hratelnost spoléhá stále na tu samou formuli – přijdi a vystřílej.
Výzbroj přitom čítá pouhé čtyři střelné zbraně a nic, čím byste si to s nepřáteli mohli vyříkat z očí do očí. Takže pokud jste v Hotline Miami rádi sekali škodnou katanou nebo ji odpalovali golfovými holemi, máte smůlu.
Nijak zásadně se nemění ani kulisy, které sestávají z barů, střech, bočních uliček, skladišť a kancelářských budov. Jednoduše řečeno si po pár misích začnete připadat jako v začarovaném kruhu a zábava se pozvolna vytratí.
Utíkejte kupředu
Obzvláště tristně vyznívají souboje s bossy, které jsou všechny principiálně stejné. Proti vašemu hlavnímu hrdinovi, jenž zemře po prvním zásahu, se postaví mafián, co snese i deset kulek – a k tomu všemu není sám.
Vaše setkání má vždy dvě fáze: Při té první běžíte kupředu koridorem, zatímco boss po vás střílí z nedostupného místa a pod nohy se vám pletou jeho nohsledové. Jakmile si jimi proklestíte cestu, doběhne boss na konec své trasy a octnete se s ním v provizorní aréně.
Zde do něj musíte vystřílet kus svého zásobníku, zatímco jemu stačí, aby vás trefil jednou… O tom, že je to herní design velmi nespravedlivý a nezábavný, se asi nemusím dál rozepisovat.
Situaci sice občas zachraňuje povedený soundtrack, ovšem rozsahem opět zaostává za Hotline Miami. Takže jakmile vás přejde počáteční fáze kochání se a podupávání do rytmu, dostaví se zjištění, že THKM vlastně jen recykluje sama sebe.
Když pominu absenci koherentního děje, dá se říct, že by vás hra zhruba do půlky mohla bavit. Silně ale bude záležet na tom, zda vám ke štěstí stačí jednou ze čtyř zbraní neustále dokola střílet ty samé bezcharakterní panáky…
