Větší než obvykle

Breath of the Wild je suverénně největší, časově nejnáročnější Zelda. Poprvé v novodobé historii série nabízí otevřený svět. Strávil jsem v něm přes 50 hodin, a třebaže starého známého padoucha Ganona jsem setnul a příběh tím uzavřel, stále mi přijde, že z království Hyrule jsem neviděl ani polovinu. Zdaleka přitom nejde jen o objevování nových horských vršků a skrytých jeskyň. Jde také o objevování úplně nových herních mechanik!

Až po mnoha hodinách jsem přišel na to, že mohu štítem odrážet laserové útoky pavoučích guardianů, že mohu krmit koně a psy, že mohu bokoblinům v táboře potichu ukrást zbraně, že mohu snowboardovat na štítu, že mohu ohněm rozehnat roj dotěrných včel, že během souboje se skalním trollem mu můžu vylézt na záda, že mohu v čase zastavit obří balvan, párkrát do něj praštit, vylézt na něj a pak se s ním proletět padesát metrů… A víte, co je na tom nejlepší? Podobných detailů tu jsou stovky, na všechny přicházíte sami od sebe a celé to vychází z toho, že jednotlivé prvky hry jsou mimořádně důvtipně provázané.

Svět Breath of the Wild funguje na základě logických pravidel, a když dostanete nějaký nápad, zpravidla jej lze i realizovat. Zprvu si možná budete myslet, že akorát běháte po prázdném světě a zabíjíte čas, ale jak začnete objevovat jeho zákonitosti, zjistíte, že je všechno, jen ne prázdný. Díky tomu je Zelda téměř nevyčerpatelnou studnicí zábavy, která člověka zabaví na týdny i měsíce, a která je vlastně s každou další hodinou a s každým dalším objevem lepší a lepší. To lze říct jen o málokteré hře.

Zapomeňte na zdlouhavé tutoriály z předchozích dílů. Když otevřete mapu, není poseta bambilionem otazníčků, jejichž „objevování“ nemá s objevováním vlastně nic společného a jde spíše jen o odškrtávání nákupního seznamu. Tvůrci Zeldy žádná taková laciná pozlátka nepoužívají a namísto toho vyrobili upřímně zajímavý svět plný záhad a adekvátních odměn, jenž v hráčích přirozeně probouzí ducha Marca Pola.

Když vám někdo zadá vedlejší quest, musíte dotyčného skutečně poslouchat a nechat si zadání vysvětlit, protože tady žádná GPSka není. Jinými slovy, když máte něco najít, doopravdy to musíte najít. Nestačí jen sledovat značku na mapě, jak je dnes bohužel zvykem. Trvá vám to déle, ale ze splněného questu pak cítíte mnohem silnější uspokojení. Zkrátka a dobře, v Breath of the Wild vás nikdo nevede za ručičku, nikdo vám nešeptá do ouška a neradí. Pronikání do tajů hry je tudíž neskonale zábavné a člověk si připadá jako na opravdovém dobrodružství. Bilbo by měl radost!

A také těžší než obvykle

Tahle Zelda je nesmlouvavá. Hlavní dějová linka vás zavede do čtyř koutů mapy, tvořených čtyřmi diametrálně odlišnými prostředími, která vyžadují odlišné přístupy. Zatímco v lávové říši kamenožroutů Goronů si budete muset obstarat ochranu proti vysoké teplotě (elixíry, potraviny, speciální brnění…), v pouštní oblasti u feministické rasy Gerudo zase musíte řešit noční propady pod bod mrazu. Nepříznivé povětrnostní podmínky jsou však jen jednou z řady věcí, které vás mohou připravit o život. I přes tradičně „rodinné“ ztvárnění není Breath of the Wild vůbec jednoduchá hra a připravte se na to, že budete umírat.

zdroj: Archiv

I po desítkách hodin existují nepřátelé, kteří mého slušně vycepovaného hrdinu pošlou do věčných lovišť dvěma pohlavky. Kdo bude ke hře přistupovat jako k bezhlavé rubačce, ten se se zlou potáže. Musíte se naučit útočné vzorce jednotlivých protivníků, musíte chytře kombinovat krátké zbraně s dlouhými zbraněmi, štíty, luky s různými šípy a v neposlední řadě byste před souboji měli navařit jídlo a namíchat lektvary jako zaklínač Geralt. Několikafázové rozmanité boss fighty v Zeldě nemohou chybět, překvapivě mi přišly o něco jednodušší než v minulých dílech, ale to jen díky zmiňovaným zaklínačským návykům. Bez jídla a lektvarů bych se po zemi válel mnohem častěji.

Během své výpravy totiž nevyhnutelně nasbíráte desítky druhů surovin, které lze chytrým kombinováním v rozžhaveném kotlíku přeměnit v pokrmy, které nejen že doplní zdraví, ale také vám propůjčí krátkodobé navýšení obrany, útoku, odolnosti vůči elektřině nebo zlepší Linkovy schopnosti plížit se. Mimochodem, posledně zmiňovaný stealth zde nachází nečekaně široké využití, ať už jde o vysloveně plíživé mise, přepadávání spících nepřátel, lov zvěře, osedlávání písečných tuleňů nebo prostě jen sledování retardovaných bokoblinů tancujících kolem táborového ohně.

Link si na svých cestách plní batoh bohatým lootem a nakupuje různé druhy brnění, které si následně ještě vylepšuje u starých známých lesních víl. Kromě toho za svou pouť vystřídá desítky, ne-li stovky zbraní, protože mají omezenou životnost a rozbíjí se. Někdy je to až přehnané. Když jsem se kupříkladu pustil do souboje s robotem, který byl očividně nad mé možnosti, rozflákal jsem o něj dva meče, jednu sekeru, jeden štít a k tomu i luk. V Zeldě samozřejmě nelevelujete, nezvyšujete si sílu a ani se neučíte novým útokům, ovšem získáváte lepší výbavu a ta má na vaše schopnosti zásadní vliv. Stále jde o akční adventuru, nikoli o RPG.

Není open world jako open world

Oproti většině ostatních her s otevřenými světy je svět nové Zeldy skutečně, inu, otevřený. Hlavní hrdina Link se tradičně probouzí v posteli, Zelda mu na dálku vysvětlí, že svět je v ohrožení, Link absolvuje zhruba dvouhodinovou úvodní pasáž na náhorní plošině, načež získá padák a může vyrazit, kam chce. Jakože opravdu kamkoli. Víte, jak zní Linkův první velký quest? Destroy Ganon. Znič Ganona, hlavního bosse celé hry, který sídlí uprostřed mapy v posedlém hradu obklíčeném nejsilnějšími potvorami v celé hře. A vy si to skutečně můžete zkusit! Koneckonců už nyní se speedrunneři předbíhají v tom, kdo s polonahým Linkem sundá Ganona v nejkratším čase (tento šikula potřeboval pouhých 65 minut).

Přesto bych zkraje doporučil nechat Ganona Ganonem a vyrazit do světa. Kamkoli. Když vývojáři her s otevřenými světy říkají, že „kam dohlédnete, tam můžete dojít“, v duchu k tomu dodávají „ale nesmíte teda chtít lézt na hory a vstupovat do baráků a radši byste neměli ani padat do vody a…“ Pomineme-li neviditelné bariéry ohraničující hrací plochu, v nové Zeldě opravdu můžete dojít kamkoli a dosáhnout kteréhokoli vrcholu, vysoké světélkující věže nevyjímaje. Jejich zdoláním si, podobě jako ve Far Cry, odhalíte mapu (ovšem ani neodhalená mapa vás neomezuje v pohybu a hned na začátku můžete zkusit přejít z jednoho konce na druhý – zabere vám to asi půl hodiny).

Link je zdatný horolezec a vyškrábe se na jakoukoli horu. Akorát tedy nesmí pršet, to mu pak skála klouže pod rukama, a také mu nesmí dojít stamina. Ta totiž mizí před očima rychleji, než byste řekli „Link“, což v praxi znamená, že protagonista leze, plave a sprintuje na můj vkus moc pomalu. V Assassinovi je to lezení přeci jen větší vzrůšo.

Chtě nechtě vás tak občas čekají dlouhé přeběhy velikánskou, avšak místy poněkud prázdnou krajinou, při nichž si budete říkat, že to autoři s těmi kilometry čtverečními přepískli. Na druhou stranu, výhledy tu jsou krásné a občasná prázdnota o to více umocňuje ten sladký pocit, kdy objevíte novou tajuplnou jeskyni, ruiny, vesničku, skomírajícího draka… nebo třeba fanouška sněžného bowlingu. Zeldy byly vždy trochu ujeté a Breath of the Wild se všemi těmi ztřeštěnými postavičkami není výjimkou. Ačkoli tedy na jednu stranu řešíte kalamitu, která ohrožuje celý svět (příběhově to není žádná perla, ale to Zelda nebyla nikdy), na druhou stranu domlouváte jednomu stydlínovi rande nebo naháníte po vesnici deset slepic. Protože co by to bylo za Zeldu bez slepic…

Cestování po masivním království Hyrule si lze urychlit v koňském sedle, jenže koně si nejprve musíte ochočit, a když se od něj vzdálíte, oproti elegantně se teleportující Klepně ze Zaklínače 3 zůstane trčet na místě. Link navíc pořád někam šplhá a zdejší koně, na rozdíl od těch skyrimských, si se skálami holt neumějí poradit. V praxi tak služby klisny nejsou příliš užitečné a osobně jsem skoro všude chodil po svých. Nebo ještě radši létal.

V Nintendu udělali zatraceně dobře, že do hry nacpali padák, který výrazně ulehčuje slézání a najde překvapivě dobré využití i v soubojích. Breath of the Wild je jednou z nejvíce vertikálních her na trhu a když se někam pár minut sápete, při následném plachtění máte opravdu pocit, že jste stovky metrů vysoko. To jsou pak panoramata! Jasně, po technologické stránce hra vypadá jako z minulé generace konzolí a aktuální open-world konkurent Horizon: Zero Dawn kope co do grafiky jinou ligu, ovšem to samozřejmě neznamená, že by Zelda byla ošklivá. Naopak. Její lehce komiksový styl má jedinečný šmrnc, kombinace fantasy se sci-fi prvky přináší do série svěží vítr, a vážně nehrozí, že byste si tuhle hru spletli s nějakou jinou.

zdroj: Archiv

Elektrický obvod nezapojíte bez obvodu mozkového

Zatímco novodobé Zeldy vás tradičně usměrňovaly a průchod hrou i pořadí dungeonů byl Linkovi víceméně nalinkován, Breath of the Wild toto lineární koryto vyhazuje oknem a do série přináší revoluci. Fakt, že se autoři Zeldy chtějí vydat směrem extrémní nelinearity, koneckonců demonstrovala už A Link Between Worlds z 3DS, která sice umožňovala řešit dungeony v libovolném pořadí, ale každý stál na využívání jednoho konkrétního předmětu a člověk se mezi nimi vždycky musel vracet zpátky, aby vyměnil předmět za jiný.

Zato v Breath of the Wild získáte všechny čtyři klíčové předměty – bomby, magnet, zastavování času, vyrábění kostek ledu z vody – během prvních dvou hodin a bude již na vás, jak si s nimi poradíte (ostatní ikonické předměty, jako např. vystřelovací kotva, chybí). Oproti A Link Between Worlds tudíž nikdy nevíte, jaké předměty daný dungeon vyžaduje a zpravidla jde o důvtipnou kombinaci hned několika z nich, mnohdy navíc v dosud neviděné podobě.

Jak už jsme si u série zvykli, právě dungeony protkané důvtipnými prostorovými hádankami patří k jejím hlavním tahákům. Breath of the Wild není výjimkou. Skutečně velké dungeony zde najdete čtyři, tvůrci z nich vyhodili ikonické kompasy i boss keys, ovšem přidali jiné věci. Díky svému neotřelému a vpravdě monumentálnímu designu patří zdejší dungeony k tomu nejlepšímu, co kdy tato japonská sága nabídla. Nemluvě o originálním způsobu, jímž s dungeony manipulujete… Víc však ani muk, ten moment překvapení si musíte zažít sami.

Je-li vám čtveřice obřích příběhových dungeonů málo (aby ne!), vězte, že tvůrci k nim přidali ještě více než stovku svatyň roztroušených po celém království, jejichž podzemí útroby zpravidla skrývají méně či více sofistikované puzzle. Svatyně zároveň slouží coby portály pro rychlé cestování po mapě a získáváte v nich kouzelné kuličky, které následně vyměňujete za dodatečná srdíčka nebo vyšší staminu. Přijde vám nějaký souboj moc těžký? A ani lektvary nepomáhají? Tak alou do svatyní, zapojit šedou kůru mozkovou a posílit zdraví. Silné tělo a chytrá hlava jsou nerozlučitelné devizy každého reka, to přeci věděli už antičtí Olympionici.

Až na pár slabších výjimek, spoléhajících na pohybové ovládání, jsem svatyně vždy navštěvoval s chutí pustit se do nové hádanky, neboť každá je vpravdě unikátní a nikdy neupadají do stereotypu. Jednou dopravujete kostku ledu skrz ohnivé trysky, jindy luštíte astronomické symboly na zdi a nechybí ani vodní puzzle, přenášení ohně, odpalování balvanů zastavených v čase nebo v úvodu zmíněná manipulace s elektrickými obvody. Většina hádanek stojí na znalosti základních fyzikálních zákonů a jejich rozlousknutí je tudíž logické. Jen výjimečně jsem se ve svatyni zasekl na déle než deset minut, ovšem řešení bylo vždy férové a „tak akorát“ složité. Člověk si po zdolání každého puzzlu připadá chytře a tak to má u chytrých her být. Designéři hádanek v Nintendu jsou zkrátka špička v oboru.

Precizní Nintendo. Nebo ne?

Vzhledem k dechberoucímu rozsahu je neméně dechberoucí skutečnost, že hra spatřila světlo světa bez prakticky jakýchkoli bugů, tolik příznačných pro open-world tituly. Během těch cca 50 hodin se mi ani jednou nestalo, že by nešel dokončit quest, nefungovala nějaká hádanka nebo zmizela NPC. A jen jednou jedinkrát jsem se zasekl o texturu, což se beztak vyřešilo během několika vteřin. Je to o to obdivuhodnější vezmeme-li v potaz, že v Nintendu vlastně nemají s otevřenými světy moc velkou zkušenost.

zdroj: Archiv

Přesto ne vše funguje úplně precizně, jak bychom u Nintenda čekali. Nejviditelnějším problémem je propadající se framerate. Bohužel nejde o ojedinělý problém. Ba naopak, v bouřkách nebo větších explozích jde o pravidlo. Propady ze základních 30 snímků za vteřinu nikdy nejsou dlouhodobé ani dramatické, vždy jde jen o vteřinové výkyvy a rozhodně mi hru nikdy nezkazily. Ovšem jsou tu a nelze je nezmínit. Viditelné jsou zvlášť při hraní na televizi, kde se hra zobrazuje ve vyšším rozlišení 900p, než v handheldovém módu 720p a tím pádem se hardware více zadýchá.

Zajímavé přitom je, že verze hry na Wii U (720p), což je konzole s výrazně slabšími vnitřnostmi, vypadá téměř identicky jako ta na Switch. Dává to smysl, The Legend of Zelda: Breath of the Wild měla původně vyjít již v roce 2015 coby exkluzivita právě na Wii U (o portu na Switch bylo rozhodnuto až v pokročilé fázi vývoje). Nedává však smysl, že na nové konzoli hra neběží výrazně lépe než na konzoli staré. Na Wii U jsou sice propady ve framerate častější, občas trvají i několik vteřin a dolní hranice atakují 20 fps, přesto jde o nadále solidně hratelnou záležitost.

Když už jsme u těch technikálií, občas pozlobí také fyzikální engine Havok. Je pěkné, že Nintendo objevuje „nové“ technologie, které v mnoha ohledech obohacují hratelnost – na nepřátelský tábor můžete sesunout obří balvan, na raft si můžete připevnit balónky a vzlétnout, a obecně lze spoustu věcí řešit alternativně za pomoci úžasně interaktivního prostředí. Jenže kutálející se předměty mají přehnanou setrvačnost, což jednak dělá některé puzzle hádanky zbytečně těžkopádné, a jednak to občas frustruje při soubojích, když sražený Link začne válet sudy po svahu, a ne a ne se zvednout. Na druhou stranu, fyzika vede i ke spoustě vděčně komických momentů. Jen se schválně mrkněte na tento sestřih. Smíchy jsem u něj brečel i napotřetí. 

A konečně může někomu vadit dabing, resp. jeho absence. Poprvé v historii Zeldy se autoři rozhodli pro nadabované filmečky, což je milé, ale… má to dvě ale. Zaprvé, je vždy podivné, když scénka skončí, přepnete se zpátky do hry a postava, která ještě před chvilkou mluvila, najednou zase jenom píše. A zadruhé, během filmečků postavy často promlouvají přímo k Linkovi, kolikrát se jej dokonce táží, ovšem Link jen tupě čučí. Není samozřejmě žádoucí, aby po 30 letech jeden z nejznámějších videoherních hrdinů všech dob najednou začal mluvit, protože dnes si už každý hráč Zeldy představuje Linka trochu jinak, každopádně v Nintendu mohli zvolit chytřejší zpracování cut-scén, během nichž by Linkova němota tolik nebila do očí.

Nový milník pro hry s otevřeným světem

Ne každý hráč se dovede prokousat velikánskou hrou jako je tato, stejně jako ne každý čtenář se prokouše dlouhou recenzí. Pokud jste však dočetli až sem, už je vám nad slunce jasné, že nová Zelda je výjimečným počinem, kvůli kterému má smysl koupit si i novou konzoli. Víte, království Hyrule se vám bude čas od času zdát trochu pusté, možná vám budou chybět velká živoucí města a pravdou je, že plynulost obrazu také není stoprocentní. Přesto jsou virtuální kulisy Breath of the Wild jedněmi z nejpůsobivějších, které kdy herní vývojáři stvořili.

Svět nové Zeldy má totiž jedinečnou osobnost a při hraní je vám konstantě připomínáno, že i ten nejposlednější šutr sem úmyslně položila ruka designérova, že tady nic negeneroval počítač, že vše je jedinečné a má své místo. Svět překypuje možnostmi, probouzí ve vás touhu vyrazit za dobrodružstvím, funguje podle logických pravidel a v neposlední řadě respektuje i podněcuje vaši inteligenci. The Legend of Zelda: Breath of the Wild není bezchybná. To není žádná hra. Je však excelentní a povyšuje sérii na novou úroveň – a spolu s ní i celý žánr.