The Stillness of the Wind - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

The Stillness of the Wind - recenze

16. 4. 2019 18:00 | Recenze | autor: Jan Hrdlička |

Shrbená Talma dbá o celou menší farmu. Chová kozy a slepice, pečuje o své bylinky nebo vyrábí domácí sýr. A s tím, jak jeden den střídá druhý a jediným opěrným bodem zůstávají příliš rychle se prodlužující stíny, je nad slunce jasné, že tohle není žádný simulátor nebo nedej bože tycoon. The Stillness of the Wind je hluboce lidský příběh, který, ač místy pokulhává, dovede v člověku probudit zájem o sebe samého, a především o ty, které miluje.

Poryvy poetična

Chudák stařičká Talma je na celou tu nádeničinu sama, všichni ji opustili. Pomalými krůčky se v předklonu neúnavně plahočí od jedné povinnosti k druhé. Nelze říci, že by se neuměla potěšit každodenní drobností, nicméně celý den je ve skutečnosti o jediné věci – zda tentokrát dorazí pošťák a s ním i psaní od jednoho z členů rodiny, která žije v odlehlém městě. Je to téměř jako od Jiřího Wolkera, občas jsou ta psaní tuze smutná, někdy rádoby veselá. Tu a tam se vše tváří jako kdyby bez potíží, někdy se schyluje ke krizi, nu a občas, občas už někdo prostě nenapíše.

Avšak Talma se se svou křehkostí, nepotřebností i rodinnou tíží vypořádává, jak jen to jde. Okolní dění se jí na první pohled příliš netýká, kráčí napříč dny navzdory veškeré hořkosti, jen dnes stačit podojit kozu, zalít květiny. Ale, kde je v tom hra?

Celé to v sobě má vcelku ojedinělou mechaničnost. Ťuknutím prstu popadnout kbelík, podržením prstu podojit, šup s tím do kádě, kroužením rozmíchat, zatopit pod kotlem a ještě utlouct. Je vcelku zajímavé, že člověk nemá šanci stihnout vše, a tak je třeba plánovat. Kdy jít sbírat vejce z kurníku, kdy obhospodařit záhony, ale především, probůh především neprošvihnout pošťáka a neodříznout se od blízkých dočista.

Když fouká v protisměru

The Stillness of the Wind ale ve výsledku není tak docela elegantním, uhlazeným, zážitkem, jakým by mohla být. Talma si občas nahlas povzdychne, jaké to kdysi bývalo hezké a co její příbuzní všecko prováděli, čas od času jí něco poví pošťák. Vše je to však tuze težkopádné a k tomu vzácné, jak šafrán využívané příděly příběhových filmečků dosti matou. Děj je to zajímavý a poměrně úspěšně se živí na přirozené lidské zvědavosti, ovšem občas křečovitě posouvaný.

Tempo umí být taktéž na přítěž. Na to, jak rozvolněné, existenciální vyznění hra volí, je na druhou stranu až podivně zběsilé a také nepravidelné. Rozumějte, člověk nikdy tak docela neodhadne, kdy přijde nějaký příběhový segment a kdy bude následovat řetězec snad deseti takřka identických denních rutin.

zdroj: Vlastní

Ševelení větru

V nitru se ovšem dere na povrch hlas. Hlas, který moc dobře ví, kde v čem spočívá těžiště hry. Oproti jiným titulům, které hráči do rukou kladou obrovskou moc, The Stillness of the Wind tu moc naopak bere. Nechává člověka zápolit s prostým, lidským osudem, kdekdo by k tomu možná připomněl, že zdejší rozvláčnost–nerozvláčnost je čistě záměrná.

Výplň nesmírného času může docela dobře sloužit jako protiváha ovzduší nekonečna a prázdnoty, které ještě umocňuje zdejší pískem zanesené prostředí, pastelem malovaný jednoduchý vizuál a takřka zenový klavírní doprovod.

Brát na to kousek ohledu, znamená alespoň trošku chápat, čím si Talma v hráčových rukou prochází. Jistě, je třeba protrpět se slabým scénářem, stejně jako mírnou koncepční nelogičností, zahrát si The Stillness of the Wind ale také znamená přemýšlet nad tím, jaké to asi je mít děti. Co když člověka jednou opustí, nebo jestli by jednomu neublížilo navštěvovat své rodiče a prarodiče o něco častěji. A to na mobilní hru není úplně marné, no ne?

Verdikt:

Docela neobyčejný zážitek. Co do provedení by si zasloužil o trochu více péče, ale o času, který nám všem byl dán, umí tahle hra pojednávat jako málokteré jiné dílo.

Nejnovější články