Na víkend k vodě
Na první pohled idylická pracovní dovolená na chatě u jezera se rázem změní v noční můru, když matce před očima unesou syna a odvezou na nedaleký ostrov. Obývají ho bájná stvoření a skrývá tajemnou minulost. Muž jménem Erik unášel děti po celém ostrově a dával je jako oběť bohům za účelem poklidného života pro zbytek obyvatel.
Nejsou to však jediné informace, které na cestě za záchranou syna odkryjete. S pomocí komentářů matky nad jednotlivými událostmi se dozvíte všechny děsivé momenty, které provázely její život od narození syna až po současnost. Jde o veskrze typické zasazení pro psychologické drama tohoto formátu, ale zásadní je, jestli je funkční.
Před dubem, za dubem
Skandinávie je bohatá na pohádky a příběhy plné nadpřirozených bytostí. Vývojáři tak měli k dispozici celý ansámbl magických stvoření a mnohé z nich také během cesty potkáte. Vedle dobře známých trollů se střetnete i s čarodějnicí, co se bojí světla, nebo nøkkem. Jde o jezerního tvora, který prý lákal ženy a dívky, aby skočily za ním, a utopily se. Najdete zde ale také odkazy na trpaslíky v podobě magických bran, rozesetých podél vaší cesty, a spoustu dalších míst, které vám pravděpodobně budou něco říkat jen v případě, že máte severskou mytologii nastudovanou. Pocit autentičnosti zvládají tvůrci navodit výborně.
Pochválím je velmi rád i za zpracování prostředí samotného ostrova. Ať už se jedná o lesy, nebo opuštěné vesnice, z každého místa na vás dýchá určitý pocit tajemna, který se občas mísí s pohádkovými obrazy – třeba když se uprostřed noci na nebi objeví částečně odštěpený měsíc nebo objevíte trollův úkryt i s jeho kompletním vybavením. Pocit tajemna pak může přejít v lehké mrazení v zádech při procházení trosek domů, kde nacházíte zápisky, vypovídající o hrůzných praktikách, které se v daných místech děly.
zdroj: Archiv
Nedá se ale říct, že by se jednalo o hororovou hru, jakkoli se tak chvílemi tváří. Přestože máte celou dobu po ruce jen baterku a dle současného trendu je jedinou možností obrany před nepřáteli útěk, pocítíte strach jenom sporadicky. Hra při budování napětí selhává zvláště v naskriptovaných sekvencích. Ze všeho nejvíce otravuje do uší bijící monotónnost, s jakou hlavní hrdinka recituje svůj text.
Zbytku hry se pak může sebevíc dařit budování pocitu beznaděje a strachu, jen aby to celé padlo na projevu hodného znuděné úřednice za přepážkou. Odpovídá tomu i slovník, kterým hrdinka disponuje. Zvláště v pokročilejších částech hry, kdy se hráč dozvídá, co se vlastně stalo s otcem dítěte, je dopad scén omezený nevhodným slovníkem.
Největším nepřítelem je framerate
Dojem ze hry také kazí špatná technická stránka a nevyladěná hratelnost. Během dvou hodin, které se hrou strávíte, se nesetkáte s žádnými zástupy nepřátel. Namísto toho potkáte jednoho až dva najednou, což by mělo podtrhovat již výše zmíněné pocity napětí a strachu, které se hra snaží vyvolat. Ve výsledku se ovšem dočkáte občas vtipných, ale obzvláště frustrujících okamžiků, kdy se nepřátelé zasekávají o překážky a jen čekají, až okolo nich projdete. Nebo mají naopak ostříží zrak a vidí vás i nehybně schované za kusem skály. Checkpointy jsou naštěstí rozmístěné docela často, takže se vám nestane, že byste museli probíhat dlouhý kus cesty znovu.
Hra je navíc i pár týdnů po vydání neodladěná. Projevuje se to hlavně v šíleném kolísání snímkovací frekvence i ve scénách, kde se nic graficky náročného neděje. Výsledkem je nepříjemné zadrhávání, které nelze eliminovat ani snížením detailů, a přetrvává za každých okolností.
Na Through the Woods je vidět snaha i nadšení týmu, který chtěl přiblížit zbytku světa kus kulturní historie své země, a zároveň jej zabalit do lehce nadsazeného, ale pořád uvěřitelného příběhu. Bohužel, nezkušenost tvůrcům nedovolila využít potenciál původního záměru. Pokud vás zajímá norská mytologie a nevadí vám, že herně Through the Woods není žádná "pecka", nebudete vyloženě zklamaní. Zároveň však ani nadšení. Zajímavý námět se zkrátka nedočkal odpovídajícího zpracování.
