Funkční kočkopes
V New Yorku řádí nezkrotitelná epidemie a my máme možnost sledovat, jak křehký a nestabilní je domeček z karet, kterému říkáme civilizace. Ulice jsou plné hořících automobilů, obchody podél cest vyrabované, všude nalézáme vojenské zátarasy a stopy po prohraných bojích. Na kompletně odříznutém Manhattanu vládnou pouliční gangy, uprchlí vězni a dokonce i tajemná soukromá vojenská organizace.
Do tohoto nehostinného prostředí vstupujete jako aktivovaný spící agent s úkolem dostat situaci pod kontrolu. A byť se můžete na misi vydat sami, rozhodně byste si s sebou měli vzít i pár živých parťáků. The Division je totiž koncipovaná jako online záležitost, tudíž se vám bude v partě nejen snáze překonávat nástrahy, ale budete se samozřejmě výrazně více bavit.
Zařadit The Division do některé ze známých škatulek není zrovna jednoduché. Jako nejsnazší řešení se jeví přirovnat novinku od Ubisoftu k úspěšné střílečce Destiny, která ale vyšla pouze na konzolích. Zkusme to jinak: představte si mix Borderlands, Freedom Fighters a Rainbow Six: Vegas obohacený o poměrně komplexní RPG systém a online prvky. Nejedná se však o klasické MMORPG, protože na ostatní hráče budete narážet spíše zřídka a jen v určitých oblastech. Je to zkrátka tak trochu nový žánr, který se snaží stírat hranici mezi offline a online hrami.
Základ The Division tvoří klasická third-person střílečka s povedeným systémem krytí, na který je naroubován systém sbírání zkušeností, s nímž se pojí i odemykání nových dovedností. Manhattan, kde se vše odehrává, je skutečně obrovské hřiště plné hlavních i vedlejších úkolů, volitelných aktivit i bonusů k vysbírání. Máte tedy mnoho příležitostí, jak „expovat“ a vylepšovat svou postavu. Vaším cílem je samozřejmě sledovat příběhovou linku, jejíž dohrání zabere okolo 18 hodin. Až se však prostřílíte na samotný konec, toto číslo bude pravděpodobně o něco vyšší právě díky vedlejším aktivitám. Až na 30. úrovni se vám otevřou všechny možnosti, které hra nabízí. A není jich málo.
Překvapivě promakané
Na první pohled by člověk od The Division neočekával nějaké RPG prvky. Maximálně tak několik speciálních schopností a postupně se zvyšující level nutný pro získání lepšího vybavení. Ovšem The Division na to jde opravdu jinak. Systém zkušeností, pasivních schopností i aktivních dovedností společně s propracovanou výbavou a craftingem dává prostor pro nekonečné experimentování. Diskuzní fóra po celém internetu nyní logicky žijí debatami, jak vlastně jednotlivé položky zkombinovat pro maximální efekt.
Je velmi obtížné popsat, jak funguje synergie výbavy a RPG prvků, aniž by se recenze nezvrhla v podrobný manuál. The Division je rozkročena mezi realitou a fantazií. Na jednu stranu tu máme vážný příběh z oblasti klasických techno-thrillerů, na druhou stranu jsou zde perky umožňující regeneraci střeliva při zásahu nepřítele do hlavy. Máme tu zbraně s reálnými předlohami, ale zároveň i rukavice, které vám po zabití protivníka obnoví část zdraví. Výbava samotná hraje pochopitelně velkou roli a je hloupé zaměřovat se pouze na základní statistiky jako útočné či obranné číslo, protože u lepších kousků existují celé seznamy poskytovaných výhod – a ty jsou často důležitější.
Seznam skillů je pak důvtipně vázaný na rozšiřování základny. Když za body nasbírané během misí vylepšíte technologické křídlo, získáte pak třeba speciální typy granátů. Investice do polní nemocnice se vám odmění lepšími lékárničkami. To vše je navíc volně měnitelné. Pokud tedy jdete do těsných uzavřených prostor, možná raději prohodíte kulometnou věžičku za pořádný štít. Vývojáři se tak elegantně vyhnuli nutnosti dělit postavy do předem určených tříd. Namísto toho si můžete kdykoliv vše namixovat dle libosti.
zdroj: Archiv
Podle jedné šablony
Rozhodně se nedá říci, že by The Division po příběhové stránce kdovíjak excelovala. V tomto ohledu je prakticky ze stejného těsta jako Rainbow Six či Splinter Cell. Na Manhattanu vypukla epidemie, je potřeba se prostřílet k informacím, občas něco odpálit do vzduchu a jindy zase osvobodit rukojmí. Při hře jednoho hráče to není žádná velká hitparáda, podobně jako v Borderlands, ale jakmile se sejdete alespoň dva, získá The Division úplně nový rozměr.
Právě relativně stereotypní náplň většiny misí je mou největší výtkou směrem k The Division. Podobně jako v Destiny je vlastně jediným cílem probojovat se k určenému bodu a tam stisknout tlačítko. Stejně tak jsem byl nespokojený s podobou bossů, kdy se většinou jednalo o řadové protivníky s obřím počtem životů. Závěrečný bossfight přitom ukazuje, že tvůrci nějakou fantazii přece jen mají. Škoda, že ji nepoužili častěji.
Na pomoc naštěstí přichází právě povedené přestřelky. Systém krytí funguje v drtivé většině případů výborně a zvlášť při kooperaci více hráčů je radost sledovat, jak se jednotliví agenti takticky posouvají od jednoho úkrytu k dalšímu. A taktika je rozhodně na místě, protože si na vás autoři připravili několik diametrálně odlišných typů nepřátel: zákeřné snajpry, nepříjemné granátníky, smrtonosné plamenometčíky, ale také třeba nebezpečné útočníky na blízko.
Boj se většinou odvíjí tak, že se sice namáčknete za nejbližší překážku, abyste se skryli před palbou, jenže v tu chvíli vám ale k nohám přistane granát a vy musíte pryč. Ale kam, když na vás ze dvou stran míří protivníci s brokovnicemi? Do toho vám kolem hlavy sviští projektily z odstřelovačky a z dálky už se blíží pořez s plamenometem.
Přestřelky mají skvělou dynamiku, fronta se často posouvá vpřed a vzad podle toho, jak aktivně se do soubojů znepřátelené strany zapojují. Umělá inteligence je poměrně fajn, ale nečekejte zázraky: každá postavička sice zodpovědně plní svoji funkci, někteří se vás dokonce snaží i oběhnout, ale obtížnost je určována spíš hodnotou zdraví a počtem nepřátel. Vše se ale změní v momentě, kdy narazíte na jiného člověka…
Do temnot
Online složka hry nepřichází ke slovu jen tehdy, když spolupracujete se skupinou až tří dalších lidí. Podstatnou součástí hry je Dark Zone, temná zóna uprostřed Manhattanu, kde jsou věci ještě mnohem víc v háji než všude okolo. Vzroste obtížnost, šance na vzkříšení padlých bojovníků je minimalizována a posbírané předměty nelze využít rovnou, ale je potřeba je nejprve naložit do přivolané helikoptéry, zatímco po vás ze všech stran pálí elitní nepřátelé. A střetnete se zde i s ostatními hráči. Jen nevíte, co udělají. Zachovají se přátelsky? Začnou po vás okamžitě pálit? Nebo s vámi pod záminkou výpomoci vyčistí nepřátelskou základnu a až budete čekat na helikoptéru, střelí vás do zad a seberou vám váš loot? To samé pochopitelně můžete udělat i vy jim.
Dark Zone je podobný „sociální experiment“ jako DayZ. Hoďte do otevřeného prostředí hráče, NPC a zbraně, a pak jen sledujte, co se bude dít. V temné zóně nemusíte strávit mnoho času, abyste si odtamtud odnesli nejrůznější mini-příběhy z náhodných střetnutí. A v podstatě neustále je to vážně o nervy, protože absolutně netušíte, co se tomu druhému honí hlavou.
zdroj: Archiv
Jenže co naplat, pokud chcete tu nejlepší high-endovou výbavu, musíte se do země nikoho chtě nechtě vypravit. Je to ale hlavně oblast, kterou má smysl začít prozkoumávat především po dohrání hlavního příběhu, protože Dark Zone společně s denními výzvami tvoří páteř endgame fáze, kdy pochopíte, že nejlepší výbavu si nekoupíte, ale vyrobíte. A bez dobrodružných výprav do tohoto teritoria to prostě nepůjde.
Zároveň se připravte na to, že bez kooperace v Dark Zone neobstojíte. U nejtěžších misí opravdu záleží na souhře týmu, správně nastavených skillech a kvalitní výbavě, jinak vás čeká jedna porážka za druhou. Odměna (a radost z dokončené mise) pak ale rozhodně stojí za to.
The Division občas míří téměř do vod survival žánru. A navíc v momentech, kdy budete procházet vyrabované obchody, opuštěná nákupní centra a opatrně nakukovat do temných uliček, naplno oceníte fantastické zpracování celého města.
Město jako charakter
Stejně jako v případě série Assassin’s Creed stojí zpracování The Division především na detailně zpracovaných metropolích. Zasněžený Manhattan na vás doslova dýchne mrazivou atmosférou. A tím nemyslím jen to, že je všude v ulicích překrásně zpracovaný sníh a zamrzlé louže. Jde i o to, že díky detailně vymodelovaným lokacím uvidíte na každém kroku odraz zmaru, zoufalství a beznaděje. Mohou to být drobnosti – třeba nápisy na stěnách, ale i úryvky telefonátů či další informace, které můžete na svých cestách sbírat. Vše působí natolik přesvědčivým dojmem, že rádi zapomenete na nějaké rádoby zhoršení grafiky oproti tři roky starému traileru.
Krom toho, že Manhattan (tedy spíše jeho část) vytvořili tvůrci s fascinujícím smyslem pro detail a přenáší reálie do hry téměř jedna ku jedné, musím zmínit ještě něco lepšího: částicové efekty. Ať už se jedná o sníh, kouř, volumetrická světla nebo třeba oheň, vše vypadá jedním slovem fantasticky. Často jsem se musel zastavit a obdivovat, jakým způsobem oranžové plameny ohně propůjčují barvu padajícímu sněhu. Nebo jak se ve větru vlní plachty na lešení. Nebo jak mrazivou noc ozařuje bohatá vánoční výzdoba sestávající z tisíců světýlek a stovek ornamentů. Nebo jak stromy vrhají stíny na volumetrický kouř. Nebo… a taky… a ještě…
zdroj: YouTube.com
Po vizuální stránce lze The Division sotva co vytknout. Možná jen menší rozmanitost prostředí, což je vzhledem k zasazení hry pochopitelné. Hardwarová náročnost víceméně odpovídá kvalitě grafiky. Naprostým minimem, na čem lze hru rozumně spustit, je grafická karta na úrovni GeForce 560 Ti, počítejte však s nízkými detaily, rozlišením 720p a frameratem okolo 35 fps.
S FullHD rozlišením a vysokými detaily při 60 fps by si měla poradit GeForce GTX 970 či Radeon 390. The Division naštěstí obsahuje velmi široké spektrum nastavitelných parametrů, tudíž bude mít většina hráčů možnost uzpůsobit si grafiku dle možností svého hardwaru. Zhodnotit rozdíl mezi jednotlivými grafickými presety není úplně jednoduché, protože je řada efektů vázaná na konkrétní počasí či denní dobu. Největším žroutem fps je ale opět technologie renderování stínů HFTS od společnosti NVIDIA. Výsledek je sice super (pokud rádi zkoumáte každičký detail lupou), ale pokles až o 20 snímků za vteřinu je vážně drsný.
Jinak je ale hra velmi dobře odladěná, stabilní a servery si dobře poradily i s počátečním náporem hráčů. Během několika desítek hodin strávených v Manhattanu se mi jen jednou stalo, že jsem propadl texturami, ovšem hra mě okamžitě teleportovala na nejbližší checkpoint.
Když padneme, padne Manhattan
The Division rozhodně není dokonalá hra. Nemá nijak přehnaně variabilní náplň misí, pocit ze střelby není tak uspokojující jako v Destiny a příběh se dá shrnout jednou větou. Zásadní ovšem je, že The Division umí být především při kooperativním hraní třeskutě zábavná a návyková. Je jedno, jestli zrovna zkoušíte splnit absurdně obtížnou denní výzvu nebo se plížíte temnou zónou a číháte na neopatrné hráče, kteří běží s naditým batohem k helikoptéře. Hra obsahuje takové to „něco“, čím si vás omotá kolem prstu. Pak už jen stačí, abyste na Redditu objevili zmínku o tom, že jistý prodavač má v nabídce novou zbraň a celý den se pak těšíte na to, až si večer ke hře sednete a poběžíte si ji koupit.
Endgame obsah ještě potřebuje doladit, ale už teď je shánění materiálů a Phoenix kreditů pro výrobu té nejlepší výzbroje dostatečný důvod, abych ve hře strávil ještě pár desítek hodin (jako by těch současných 40 nestačilo). Říkejme tomu třeba Diablo-syndrom, zkrátka touha vlastnit čím dál tím lepší výzbroj a porážet drsnější a drsnější protivníky. A pak se jít předvést do temné zóny.
The Division má našlápnuto k tomu, aby se stala opravdu fantastickou „onlajnovkou“. Vývojáři rychle reagují na připomínky komunity, chystá se řada rozšíření i nejrůznější menší aktivity, které by měly zajistit, že po dohrání hlavního příběhu budete mít stále co dělat.
P.S. Ve hře si můžete zapnout i češinu...
