Nemám oči, ale musím se kochat
Bez paměti, snad jen s útržkem jakési vzpomínky na okřídlenou ženu, se probudíte v kleci unášené vzducholodí. Nevíte kam, nevíte proč. Nakonec s vámi přistane v tajemném zámku, kde podle slov bachaře strávíte zbytek života pykáním za své hříchy. Budete mučeni a každá špetka bolesti trochu očistí vaši duši. Jelikož ale nemáte ponětí, co tak strašného jste spáchali, abyste zasloužili takový trest, ale hlavně netušíte, jak dlouho by takové mučení muselo trvat, aby vás kompletně očistilo, rozhodnete se utéct.
Tak začíná příběh jednoho neuvěřitelně bizarního a přitom poutavého putování, které vás k sobě přiková už na první pohled – grafikou. Obvykle technickou stránku hry příliš nepitvám, protože dávám přednost obsahu nad formou, ovšem v případě Tormentum jednoduše musím udělat výjimku.
Hra staví na ruční malbě a bez nadsázky se dá říct, že každou obrazovkou vzdává hold v úvodu zmíněným umělcům. Mysl devastující tvary se svůdně stáčejí po zdech, bizarnost mlátí dveřmi, jistá elegantní vlezlost smíšená s oplzlostí se zadírá pod kůži...
Tormentum je hra tak nádherná, že mě v podstatě nutila típat obrázky v každé nové lokaci, což jsem si uvědomil až po skončení. Musel jsem tedy udělat na jednom místě tlustou čáru a zbytek screenů vyhodit, abych vám taky nechal trochu kouzla z objevování. Vizuálně hra zkrátka působí tak skvěle, že na některé obrazovky budete chvíli jen koukat, a až pak si vzpomenete, že hrajete hru. Něco takového jsem už dlouho nezažil.
Dává to smysl?
Ještě lepší však je, že dech beroucí obrazy autoři v rámci jistých mezí rozpohybovali. Vdechli jim život, čímž kulisy povýšili na plnohodnotnou součást hratelnosti. Tormentum totiž není surreálná hra pouze pro efekt. Snovému, notně šílenému vizuálu odpovídá také ladění hry, mnohé logické hádanky a hlavně celá řada morálních voleb.
Při hraní máte navíc pocit, že by si autoři půjčili pár triků z kuchařky Dark Souls. Po příběhové stránce totiž hra ze začátku v podstatě nic nenabízí a ožívá až teprve světem a tím, co se v něm děje. Jako hráči jste někam vrženi a věci pro vás mají význam, protože o nich můžete rozhodovat. Zároveň máte pocit, že na vašich volbách záleží.
zdroj: Archiv
Mnohdy instinktivně rozhodnete o něčím životě nebo se nějak zachováte a až teprve zpětně si uvědomíte, že jste vlastně jednali podvědomě. Hra jako taková neřekne, jestli konáte dobro nebo zlo – o tom si musíte rozhodnout sami v momentě, kdy se dostaví následky. Svým způsobem jste vlastně svědomím světa, který už dávno padl za hranice šílenství, a budete si to užívat.
Hratelností se Tormentum nevymyká adventurním standardům. S jistou dávkou příjemného překvapení se však dá říct, že vzhledem k okolnímu šílenství je velmi logická. Řešení puzzlů neprobíhá kdovíjakými bizarními tahy ve stylu Poldy a jemu podobných. S průchodem tedy nebudou mít problémy snad ani mírně pokročilí adventuristé. Samozřejmě ale dojde na zákysy. Nejednou se budete muset spolehnout na své detektivní schopnosti a čirou improvizaci. Takových situací však není moc a v nejhorším vám s nimi pomůžou návody na internetu.
Pružné standardy
Kdybych chtěl být hnidopich, mohl bych říct, že některé hádanky nebo hlavolamy působí trochu samoúčelně. Jsou ve hře, jen aby tam byly a hráč je musel překonat. Třeba když najdete klíč k bráně, ovšem po jeho vložení a odemčení musíte ještě vyřešit jednu hádanku, aby se otevřela. To už ale začínám být rozežraný a stěžuju si na to, že není Tormentum nejlepší hra v galaxii.
Má jediná validní výtka tedy putuje k technickému zpracování jako takovému. Herní obrazovky totiž kamera sleduje v centru a do stran se posouvá, jen když se myší přiblížíte k okrajům. Na střed herní plochy je ale fixovaná a kdykoliv s myší pohnete, vrací se zpět – jako by byla na pružině. Posouvání kamery je proto dost neohrabané a chvílí trvá, než ho dostanete do rukou – pokud se vám to vůbec povede. V mém případě k tomu bohužel nedošlo za celou několikahodinovou pouť, kterou jsem ve společnosti hry strávil.
Ještě jednou se vrátíme
Tormentum: Dark Sorrow je na první pohled vítězství formy nad obsahem. Záhy ale zjistíte, že herní náplň, co se kvality týče, za grafikou příliš nezaostává, i když revoluční zrovna není. Výsledkem je mrazivá, šílená a vlastně i okouzlující adventura, která tlačí na ta správná místa – hlavně když toužíte po netradičním zážitku. Je to pastva pro oči a místy také solidní zápřah pro mozek. Závěrečné rozuzlení navíc ospravedlňuje většinu výtek, které byste mohli mít k jejímu obsahu. A dva konce – nemluvě o množství morálních voleb – zajistí, že se na tohle dobrodružství dříve či později vypravíte ještě jednou.
