Mezi Římem a středověkem
Je to fascinující období evropských dějin, které přirozeným způsobem propojuje kampaně známé z obou Medievalů s tou z Attily. Ničivé invaze hunského náčelníka a dalších stěhujících se národů vyvrátily kdysi nepřemožitelné římské impérium a vytvořily bezprecedentní mocenské vakuum. Karel Veliký a jeho současníci tenhle prázdný prostor vyplnili a položili základy středověkých feudálních království.
Stát se duchovním následovníkem největší říše starověku ale není jen tak. Evropský kontinent jen přetéká frakcemi, které si chtějí ukrojit co největší kus toho šťavnatého koláče pro sebe a stěhování národů ještě neskončilo, takže můžete očekávat další přepisování mapy Evropy. Předně je tu samotný Karel Veliký a jeho mladší bratr Karloman. Oba kromě jmenného kořene sdílejí i největší království Evropy. Jsou to přirození vůdci všech křesťanských národů, což neznamená, že se to všem křesťanským národům líbí.
Hlavní odpor kladou italští Langobardi, kteří se s nadvládou Franků prostě nechtějí smířit. A i kdyby se snad nakrásně umoudřili, sever a východ stále obývají nezkrotné pohanské státečky včetně prvních Vikingů a dokonce i Čechů (bohužel nehratelných). Nesmíme zapomenout ani na stepní národy uctívající náboženství Tengri. A aby toho nebylo málo, na Pyrenejském poloostrově dominují arabské a berberské státy odhodlané rozšiřovat své území do Evropy.
Uvěřitelná AI? Neuvěřitelné!
Jednotlivé frakce a jejich činy působí živě, uvěřitelně a dokonce chytře. Zdá se, že opravdu mají celkovou strategii a plán, jak ji realizovat. Možná je to způsobeno dalšími úpravami a vylepšením umělé inteligence, která už v Attilově kampani udělala dost velké kroky kupředu. AI vůdcové prostě jen tak neporuší spojeneckou smlouvu a nevrazí vám kudlu do zad v situaci, kdy jste padesátkrát silnější než oni, což bylo jejich oblíbenou metodou sebevraždy v předchozích dílech. A naopak, pokud mají nad vámi velkou převahu a vaše spojenectví je spíše velmi křehké, brzy vidíte jak diplomatické vztahy vychládají a chystá sepragmatická expanze na váš úkor.
Uvěřitelnosti AI hodně napomáhají určité mocenské bloky, které se postupně vytvářejí. Různé aliance a pakty svazují dohromady frakce s podobnými zájmy, ať už to je stejné náboženství, společný nepřítel nebo výhodné obchodní partnerství. Samozřejmě to neznamená, že všichni křesťané budou automaticky spojenci na život a na smrt. Naopak to dá vzniknout zajímavé diplomatické situaci, ve které se jako Karel Veliký budete snažit přetáhnout na svou stranu co nejvíc křesťanských národů než je stihne zlanařit váš bráška nebo ti zlotřilí katoličtí Langobardi.
Historická realita
Je pravda, že i sousedé, kteří spolu mají celkem dobré vztahy, se občas porvou kvůli příhraničnímu městu, ale většinou se pak hodně rychle dohodnou na ukončení nepřátelství. V žádném případě nenarazíte na nepochopitelnou a zdánlivě náhodnou změť válek a spojenectví, která narušovala historickou uvěřitelnost Rome II a do menší míry i Attily. Zčásti za to můžou pevně definované vlastnosti jednotlivých frakcí, jako třeba agresivita, loajalita nebo „nenávist k Frankům“ (kdo jiný, než Langobardi).
Dalším prvkem, který AI poněkud usnadňuje práci, je mnohem menší záběr mapy. Ta se zaměřuje jen na jádro Evropy – na východě končí někde na Slovensku a třeba Balkánu se z větší části nedočkáte. Na jednu stranu je frustrující, že po vyčištění celého Španělska od mohamedánů nemůžete se svými armádami pochodovat skrz severní Afriku až do Mekky, což by vám takový Rome II klidně dovolil. Ale to je daň za koherentnější diplomatické vztahy a rozumné chování frakcí, které si s obrovským světem, ve kterém nemají konkrétní cíle, většinou nedokážou poradit nejlépe a všechno končí totálním chaosem.
zdroj: Archiv
Ta válka je úmorná
Už zmíněné krátkodobé válečné spory o jeden nebo dva regiony jsou překvapivě častým jevem. V Total War hrách většinou nemá moc smysl uzavírat mír dokud svého soupeře definitivně nezatlučete do země. Tady takovému chování brání nová mechanika – únava válkou. Pokud budete válčit moc dlouho nebo příliš daleko od domova, vašim vojákům ani civilistům doma ve městech a vesničkách se to líbit nebude. Vzpurné nálady, zmenšená produktivita, horší morálka, to všechno je daň za příliš agresivní expanzi. Dokud vyhráváte jednu bitvu za druhou, všechno je ještě docela v pořádku, byť se ozývá reptání. Ale jakmile utrpíte nějakou drtivou porážku, můžete se vsadit, že veřejný pořádek vašich regionů sklouzne do červených čísel přímo lavinovým tempem.
Je to chytrý nápad, který dává smysl herně i historicky. Je jasné, že pokud do svých armád naverbujete polovinu celé populace dospělých mužů, jejich ženy a děti z toho nebudou zrovna na větvi, tím spíš, že na ně zbyde tvrdá dřina na poli. A pro vás jakožto hráče vznikají nové zajímavé situace. Víte, že prostě potřebujete ukončit aspoň jednu z válek, kterou vedete. Usmíříte si na chvíli východní barbary, se kterými se v budoucnosti ještě rozhodně dostanete do křížku, nebo radši začnete pracovat na trvalém míru a případném spojenectví s křesťanským knížectvím v srdci Evropy? Uzavřete mír radši v zimě, kdy se stejně s nikým bojovat nedá, nebo necháte nepřátelské armády, ať se brodí sněhem a pomalu mrznou, než jim nabídnete olivovou ratolest?
To všechno jsou otázky, na které je radost odpovídat. A ještě větší radost je sledovat, kam vás všechny ty volby zavedou. Všechny možné cesty dávají smysl a většinou opravdu bývají výsledkem vašich strategických rozhodnutí a ne pološílené AI. I kvůli nemožnosti neustálého válčení je diplomacie klíčovou součástí hry a zdá se důležitější, než kdy dřív. U jednacího stolu stačí jedno chybné rozhodnutí k tomu, abyste se ocitli na samé hranici zničení.
Ach ti Langobardi
Stačí například v dobré víře uzavřít spojenectví s menší křesťanskou frakcí, s Bavorskem. To je dobrý nápad, radši ať se kamarádí s vámi než s Langobardy! Jenže je velmi snadné přehlédnout, že Bavoři jsou naštvaní na vašeho bráchu Karlomana kvůli bezvýznamnému městečku jménem Špýr, kde došlo k neoprávněnému vniknutí na cizí území, kdesi cosi, bla bla bla. No a najednou koukáte, že Karloman pořádá obří invazi do Bavorska a vy si musíte vybrat, které spojenectví zradíte.
Nakonec se připojíte k invazi, všechny frakce vás odteď považují za odporného zrádce, Bavoři vám během chvilky vydrancují pár měst, protože na hranicích se spojencem prostě žádné armády nemáte, lidi se vám začnou bouřit, Karloman nedělá nic užitečného a jako úplný vrchol se s Bavory spojí ti zatracení Langobardi. Pohani a muslimové si mezitím někde na vašich hranicích mnou ruce a výhrůžně chřestí zbraněmi.
zdroj: Archiv
Rozdílné frakce potěší
Pokud zrovna neválčíte, diplomacie vás během období míru spolehlivě zabaví. Jen je škoda, že podobnou úroveň kvality nenabízí i ekonomická správa vašeho království. Jmenování guvernérů, rodinné intriky, obsazování úřadů, to všechno jsou jen drobnosti, které se brzy ohrají. Robustnější hospodářský systém, který byste mohli ovlivnit i jiným způsobem, než prostým postavením dalších pár budov, by rozhodně neškodil. Můžete namítnout, že na to se žádný Total War nikdy nezaměřoval, a budete mít naprostou pravdu. Ale když už se tohle DLC soustředí na válečné i mírové skutky Karla Velikého, mohlo by přece jen mít v záloze nějaké to eso v rukávu.
Karlovi Frankové samozřejmě nejsou jedinou frakcí, která je v DLC k dispozici. Můžete se například pokusit sjednotit Anglii jakožto království Mercia, vést ke slávě dánské Vikingy nebo stát v první linii proti pyrenejským emirátům jakožto španělské království Asturie. Všechny tyhle frakce mají před sebou trošku jiné úkoly, které pramení z úplně odlišné počáteční situace.
Karel disponuje už tak dost velkým impériem, které jen potřebuje rozšířit do světovládných rozměrů, ale ostatní frakce často začínají s pouhými pár městy a musí se pokusit vybudovat něco z ničeho, tak jako v klasických otevřených kampaních v sérii Total War. Age of Charlemagne nabízí motivaci, proč si zahrát znovu za jiný národ a v gigantických bitvách rozsekat na cucky zase trošku odlišné nepřátele.
Naporcujte si svého sedláka
Jak vlastně vypadají bitvy? Vesměs velice podobně jako v základní hře. Tvůrci se v tomto DLC očividně zaměřili spíš na kampaňovou mapu než na samotné bojování. Je jasné, že už pátou, šestou potyčku s výrazně slabším nepřítelem budete bez rozmýšlení automaticky simulovat. Ale občas samozřejmě dojde k tomu, že s dvěma plnými armádami oblehnete město, kterému přijde na pomoc páreček cizích vojsk. A pak to bude taková mela, že se z toho vaše grafická karta s procesorem jen tak nevzpamatují, nemluvě o vašem krevním tlaku.
Některé zajímavé odlišnosti ovšem dynamiku boje přece jen mění. Nejzásadnější je fakt, že ze začátku hry nikdo nemá přístup ke kvalitním jednotkám. Ty jsou navíc opravdu velice nákladné na údržbu, takže jich ani později nebudete mít moc. Armády se tak často skládají z nejrůznějších branců a sedláků, kteří by proti takové pěkné římské legii nevydrželi stát ani vteřinu. Většina z nich je pěší a zcela postrádá jakoukoli zbroj, a výjimečné švadrony lehké jízdy na tom nejsou o moc lépe.
Klíčovou silou se tak stávají samotní generálové a jejich osobní garda, což jsou většinou obrněnci na koních. Tihle zabijáci můžou v klidu obrátit na útěk hned několik slabších jednotek najednou a zvrátit osud bitvy. Brutální potenciál těžké jízdy, který se začal objevovat již za Karlových dob a který vyvrcholil v rytířských dobách středověku, je ve hře jasně patrný. Pořádný nájezd zastaví leda tak pevná hradba ze štítů a kopí, a ani to nemusí stačit, pokud ta kopí třímají zmiňovaní odvedenci. A také v pozdější fázi hry, kdy se k nějakému tomu brnění dostane i pěchota, neexistuje žádná lepší taktika než vražení zdrcujícího jízdního klínu do nepřátelského křídla.
Hezoučké kartičky
Aha, a ještě jedna věc. Také vám vadilo, že v Attilovi byly kartičky jednotek zobrazeny „realisticky“, tak jako vypadají na bitevním poli? Díky tomu byl celý systém dost nepřehledný a jednotky se špatně rozeznávaly jedna od druhé. S tím je teď konec, protože v Age of Charlemagne jsou jednotky na kartičkách nakresleny nádherně, stylem připomínajícím barevné vitráže v kostelích a katedrálách nebo možná ilustrace v dávných manuskriptech. A navíc jsou díky tomu rozpoznatelné na první pohled, takže za tenhle krok patří tvůrcům palec nahoru, i když s jeho variantou vlastně přišli už v Rome II.
Neprozkoumané a velice zajímavé historické období, pár menších vylepšení herních prvků, upravenou AI, koncentrované kampaně za různé frakce i zdůraznění důležitosti míru (což je dost ambiciózní krok u hry, která si říká Total War). To všechno přináší Age of Charlemagne. Je to opravdu velice dobrý datadisk. Má svůj vlastní charakter a specifika, není to pouze Attila s novými názvy a texturami.
Pokud toužíte po dobývání celého obřího otevřeného světa bez jakýchkoli zábran a vodění za ručičku, pak je lepší zůstat u základní hry. Ale pokud byste přivítali trochu kratší, intenzivnější a vyladěnější zážitek, dejte Karlovi šanci a nebudete litovat. Skvěle drží pohromadě a zpracovává dobu, do níž se hry moc nepouštějí, naposledy kombinace Crusader Kings II: The Old Gods respektive Crusader Kings II: Charlemagne.
