Uncharted 3: Drake's Deception - recenze
10/10
zdroj: tisková zpráva

Uncharted 3: Drake's Deception - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

24. 10. 2011 18:00 | Recenze | autor: Václav Rybář |

Filmovatění her je pro někoho morem, pro jiného vítanou evolucí, ale rozhodně je postupujícím trendem. Může to vést k frustraci nad tím, že v Call of Duty každé tři minuty střílíte, abyste další dvě sledovali testosteronové dialogy, případně něco, co se bortí, aby vám to uvolnilo cestu do dalšího koridoru. Ale když se to povede, otevírá to zcela nové dimenze zábavy a sepětí s herními hrdiny.

Série Uncharted by v tomhle směru mohla platit za učebnici. Její provázání s filmovým světem je o to těsnější, že hlavní hrdina Nathan Drake tolik připomíná Indiana Jonese. Bez klobouku a biče, zato s akrobatickými schopnostmi Lary Croft i Jasona Bournea, s muškou Jamese Bonda, arzenálem Johna Matrixe z Komanda a suchým humorem Johna McClanea ze Smrtonosné pasti. Nathan je zkrátka směs charakterů, kterou nelze odmítnout, a která vám sedne už v úvodním intru. A protože jsme ten popis odstartovali u nejslavnějšího dobrodruha stříbrného plátna, má samozřejmě Drake co dohánět. Na pořadu dne jsou v každém díle bájné legendy, drahocenné památky, podrazácká konkurence a lokace plné pastí.

Kdo předchozí díly nehrál, bude si možná připadat trochu ztracený, ale spoustu věcí si lze doplnit tak nějak za chodu. Je to úplně stejné, jako kdybyste koukali na třetího Indyho (přijdete o pár narážek, ale rozhodně o míň, než kdybyste koukali na třetí epizodu Star Wars a neznali zbytek). Pro zelenáče nicméně musím ještě na úvod zmínit seznam věcí, který budete před spuštěním Uncharted 3 potřebovat: toaleťák, oční kapky, zásobu jídla na dva dny, šroubovák na odpojení zvonku a jistotu, že jste zaplatili účty za elektřinu. Od téhle hry se nesnadno odchází.

Dodnes si vzpomínám, že dvojku jsem prošel v jednom tahu za dvanáct hodin a byl to jeden z mých nejintenzivnějších zážitků - herní maraton s tolika emocemi, zvraty a „wow“ momenty, že máte pocit jako by vás někdo vyždímal a vytřel s vámi výkladní skříň současné herní scény. Trojka přitom slibovala víc lokací, hezčí podívanou, návrat starých známých a konečně i odpověď na to, kde se vlastně Nathan Drake vzal. Očekávání na maximu. A někde v hloubi duše strach, že tenhle krajíc už by pro supermany z Naughty Dog mohl být až příliš velkým soustem.

Starý dobrý časy

Úvod hry je úmyslně kapku zmatený a než se nadějete, už máte pěst v žaludku a trio londýnských rváčů se na vás žene s rozbitou flaškou od piva v ruce. Klasická transakce ve stylu „já mám vázu z dynastie Ming, vy máte dva miliony dolarů" neproběhla úplně podle plánu a sotva si stačíte osahat ovládací schéma a ocenit, že vám záda kryje starý dobrý guru Sully, jste... a teď nebudu nic prozrazovat... o pětadvacet let mladší. Zhruba půl hodiny herní doby tak odehrajete ve střevících desetiletého Drakea, což je fantastický zážitek, protože se touláte uličkami, poznáváte Sullyho (jeho role je zásadní a dynamika "otec-syn" tu, navzdory pouze kamarádskému vztahu, funguje dokonale) a skáčete jako o život stejně jako s dospělou verzí.

Především ale upravený engine konečně roztáhne křídla. Sluníčko se odráží od pálených tašek na střechách, listy tančí na stromech, na Drakeově kožené brašně byste mohli počítat žíně a lidi padající ze střech se díky Havoku akrobaticky lámou do věrohodných pozic. Mladej Drake je tak vlastně starej dobrej Drake, přičemž archivní kulisy nejen odvypráví část děje, který se týká Drakeova prapředka Francise Drakea, ale zároveň naznačí, že všichni aktéři tohoto dobrodružství se znají pěknou řádku let. O to bude pozdější vyřizování účtů osobnější.

zdroj: Archiv

Jizvy z nepozornosti

Ovládání Drakea při poskakování po střechách, fasádách nebo komplikovaných středověkých hlavolamech je stejně přirozené a user-friendly jako vždy. S trochou správného načasování budete žasnout nad tím, že ovládáte opici v lidské podobě. Mrštnost Drakea je stejně neuvěřitelná jako síla, kterou má v prstech a zápěstí. Princ z Persie červená a běží zpátky do posilovny. To Drake trénoval hlavně střelbu a držkovou, takže v akčních pasážích oceníte vylepšené varianty boje s více protivníky naráz, stejně jako víc možností střelby při šplhu po překážkách.

Protivníky samozřejmě můžete shazovat z okrajů, uspávat je zezadu nebo (moje nejoblíbenější činnost) jim odjišťovat jejich vlastní granáty. Většinou to, na rozdíl od vás, nerozdýchají, protože vy můžete jimi hozený granát zvednout a metnout ho zpátky. Osobně jsem ale v soubojích s těžšími protivníky ze začátku dostával na frak hlavně proto, že jsem se moc kochal. Kryt nebo úhyb totiž nasazujete včasným stiskem toho správného tlačítka (trojúhelníčku). Jenže to se člověk příliš rozhlíží a zkoumá textury, nasvícení, dynamický úhel kamery a... prásk, najednou mu někdo valchuje hlavu obřími rumba koulemi z masa a kostí. Takže takhle ne. Nejdřív práce, potom zábava.

Architektura levelů ale rozhodně stojí za prozkoumání. I místnosti, které neskrývají tajná tlačítka nebo sběratelské předměty (většinou na dost nepřístupných místech), zaslouží chvilku němého úžasu, protože to, co tenhle engine ždíme z černé krabičky od Sony, je k neuvěření. Přičtěte k tomu ještě fakt, že všechno se loaduje skrytě v pozadí, takže ani jednou ve hře nebudete dvacet, třicet či vteřin koukat na nahrávací obrazovku. Hra se chvilku nahrává na úplném startu, ale pak už jede a ani na vteřinu se nezastaví.

Další stanice: Poušť a velká pranice

Z děje třetího Uncharted byste mohli vyrobit pět jiných titulů a nikdo by si ani poté nestěžoval, že se v nich nic neděje. Rychlost, s jakou se Drake dostává do potíží a následně z nich vyplouvá, aby se o pár hodin později objevil na druhé straně zeměkoule, je závratná a hra přitom vůbec nepůsobí epizodně. Síla charakterů vás prostě táhne za sebou do dalších a dalších situací, přičemž právě Drakeova povaha a jeho magnetismus na průšvihy všeho druhu jsou definujícím rámcem celého dobrodružství.

V každé jiné hře byste nadávali na to, že každých dvacet vteřin Drakeovi něco rupne pod nohama nebo se uvolní lustr, na kterém přistane a ještě víc mu ztíží situaci. Chvílemi Uncharted vypadá jako filmy ze série Nezvratný osud. Jakoby Smrtka vypsala na hlavu Nathana Drakea tu nejvyšší odměnu. Ani po třicátém prasknutém zábradlí, ochozu a prkně se ale neušklíbnete a nepomyslíte si něco o nevalné inteligenci scenáristů. Naopak, tohle otloukánkovství je něčím, co Drakea definuje.

I Indiana Jones byl do jisté míry hrdina, kterému často něco nevycházelo. Ocital se v zajetí, někdo ho podrazil, utíkal před obří valící se koulí, skončil v jámě plné hadů - jenže se z toho nikdy nepodělal a všechny ty útrapy mu naopak poskytly možnost zapojit důvtip a kolikrát i vtip (nejlepší hlášky vznikají v nejhorších situacích), takže jste si ho o to víc vážili, když se z toho vysekal. Resp. když jste se z toho vysekali vy. Počkat. Jak to vlastně nakonec je?

zdroj: Archiv

Třetí Uncharted hranici mezi filmem a hrou smazává ještě víc, než její předchůdci. Rozhodně ji hrajete, ale když o ní někomu vyprávíte, používáte stejnou formu, jako když někomu popisujete děj filmu. Tady je to ale samozřejmě trochu náročnější, protože střídáte lokace jako na běžícím pásu a i těch zvratů je mnohem víc. Např. poušť, která se objevuje na všech obrázcích a přebalu hry, je ve skutečnosti závěrečným aktem hry (poslední čtvrtina), v němž se blížíte objevu legendární písečné Atlantidy a jejího tajemství, po němž baží záporáci.

Před písečným peklem projdete džunglí, bezpočtem městeček, klaustrofobním podzemím, pohřebištěm lodí a dalšími a dalšími kulisami. Všechny jsou dechberoucí, ale hlavně předvádějí v plné polní možnosti vylepšeného enginu, ať už jsou to nádherné odrazy loučí od skalních stěn, vodou nasáklé kymácející se paluby nebo nekonečné písečné pláně, do kterých se každým krokem nádherně boříte. Kamera tohle všechno úžasně prodává a sama se instaluje do filmových úhlů tak vehementně, že přestává být jasné, kde končí vyprávění a začíná konání. Vše se totiž noří do sebe, a to, že už můžete ovládat svého hrdinu, neznamená, že by kamera přešla do konzervativnější pozice. Navíc Drake i ostatní neustále sypou z rukávu dialogy, takže vyprávění nikdy neustává v pravém slova smyslu.

Občas vám kamera sice trochu překáží (známé scény, při kterých běží postava čelem k vám, takže je přehozené ovládání, což vede k dezorientaci a pádu někam do propasti), ale je to bohatě vyváženo celkovým dojmem. Uncharted je znovu a tentokrát ještě víc hra, kterou hrajete, zatímco vaše okolí nevěřícně zírá a baví se. Skoro stejně jako vy. Ten okamžik, kdy by se okolí sápalo po ovladači, přichází v momentech, kdy ke slovu přicházejí pěsti nebo intelekt.

Mozek vs. svaly

Vylepšením akčních scén se v Naughty Dog nechali unést možná až příliš, protože přestřelek a rvaček je tu víc na úkor logických hádanek a puzzlů. Spíš je to ale klasické hollywoodské pravidlo v praxi - pokračování musí být větší, dravější a hlasitější. Občas se tu prostě hraje víc na efekt a v zájmu zachování vysokého tempa se možná pár hlavolamů vyškrtlo. Ty, co zbyly, jsou ale vynalézavé a velmi, velmi efektní.

Na většině z nich se nezaseknete (a kdyby něco, vždycky je tu možnost nechat si potupně poradit), ale zároveň je nikdo neodfláknul. Přemíra akčních sekvencí by neměla urazit nikoho. Možností, jak nepřítele odstranit je vždycky několik a rozhodně si nemusíte klestit cestu třemi vlnami respawnujících se protivníků jen proto, že chtěl někdo nafouknout herní dobu. Podobný pocit z cheatování se stopáží mám občas z on-rail sekvencí, ale ve třetím Uncharted je tuším jenom jedna, což je oproti jedničce a dvojce značná úspora. A zároveň úleva.

Na každém konci je hezké, že něco nového začíná

Deset až dvanáct hodin intenzivního hraní singlu (který si teď plně užijí i neanglofonní domorodci, protože hra má velmi povedené české titulky) by samo o sobě ospravedlnilo cenu hry. Jenže Uncharted 3 je mnohem víc než to. Pokud si myslíte, že u čehokoliv jiného než 3D stříleček je multiplayer jen samozřejmým přívěškem, který existuje jen proto, aby bylo co napsat na krabici, pravděpodobně jste nikdy online mač v Uncharted neviděli v akci. Ale to je vlastně jedno. Protože teď je ještě mnohem lepší.

Už předchozí díly dokázaly do mulťáku dokonale přenést intuitivní ovládání a mix střelby, poskakování po mapě a vychytaného souboje holýma rukama. Teď ale souboje dostávají nový rozměr díky odlišnému levelování boosterů. Za killy dostáváte vylepšení. Čím víc je používáte, tím větší mají sílu. Můžete získat schopnost ninjovského zmizení, za stealth killy budete dostávat náboje nebo granáty. Nově už si taky nemusíte vystačit jen se základními skiny hrdinů, ale můžete jim měnit oblečení, hlas nebo gesta.

Tohle všechno už bylo k vidění v multiplayerech bezpočtu FPS, ale v Uncharted to, k už tak vyvážené hře, přidává další a další třešničky na dort. Navíc se singl s mulťákem přiblížily atmosférou, protože i ve hře více hráčů je mnohem víc filmových momentů, aniž by nějak překážely nebo zdržovaly (i když časem možná omrzí). Plus je tu třícestný deathmatch (tým vs. tým vs. tým) a některá gesta postav jsou přímo určena k pózování nad čerstvým killem (high five). S přístupnějšími boostery se teď každá seance rychle stane adrenalinovější. Zběsilý parkour od překážky k překážce je přímo vyžadován a když takhle blbne osm hráčů, tak zase zapomenete, že jste tam taky, začnete se rozhlížet, kochat a... však víte, jak to dopadá.

zdroj: Archiv

Happy end? To snad ne!

Jeden úspěch může být štěstí, dva jsou náhoda, ale tři... tři jsou trend. I proto mají autoři často tendenci své série uzavírat do trilogií (a z filmového světa víme, že pokusy o další rozšíření často končí neslavně). Velmi pěkně se před pár týdny uzavíral vesmír Gears of War a stejně tak smířeně končí i třetí Uncharted. Můžeme si být jistí, že Nathan Drake do západu slunce neodjíždí naposled, ale pocit z dobře odvedené práce tu zůstane ještě dlouho. Kdybychom rozdávali herní Oscary hned teď, neslezli by Naughty Dog z pódia.

To v žádném případě neznamená, že neexistují stejně dobré tituly, a to dokonce v bezprostřední blízkosti. Jenže srovnávat takřka sandboxovou Arkham City s intenzivním a velmi soustředěným zážitkem jako v Uncharted, prostě nejde. Každý přístup má to své. A každý si zaslouží vysoké hodnocení, protože posouvá laťky v tolika ohledech, že máte najednou hřejivý a neustupující pocit z toho, že s herní branží je všechno v tom nejlepším pořádku, a že od teď až navěky to bude nekonečná gamesnická nirvána, šířící se z vašeho gamepadu celým krevním systémem od hlavy až k patě, a tak pořád dokola. Jen pár her však tohle umí navodit od první do poslední sloky, aniž by na jediný okamžik polevily. A nenapadá mě žádný dobrý důvod, proč jim za to nevymlasknout absolutorium.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Vizuálně dechberoucí, dějově fascinující a herně neutahatelná. Uncharted 3 jede kupředu jako lokomotiva, které někdo správně přehodil všechny výhybky, takže není třeba nikde brzdit. Očekávání byla veliká, ale Naughty Dog je dokázal naplnit a přidat i něco navíc ve formě živějšího a zběsilejšího multiplayeru. Trojka určitě stojí na zádech svých předchůdců, ale pro jistotu si ještě přinesla pořádný žebřík.

Nejnovější články