Uncharted: The Lost Legacy - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Uncharted: The Lost Legacy - recenze

28. 8. 2017 19:10 | Recenze | autor: Václav Rybář |

Indiana Jones v sukních, nejočekávanější exkluzivita brzkého podzimu nebo jen marketingovými řečičkami nafouknuté DLC? Pojďte s námi zjistit, jestli i nejnovější Uncharted skrývá nějaký poklad.

Série Uncharted se odjakživa točila kolem Nathana Drakea. Novodobý Indiana Jones byl maskulinním návratem k dobrodruhům s čuchem na indicie, chlapeckým vzhledem a údernou hláškou na rtech. Už neměl klobouk, dokonce ani neměl výstřih Lary Croft, ale vrátil do mainstreamu tu dobrodružnou poetiku v blockbusterovém hávu titulu, který si z filmů půjčuje tolik, že se vám při hraní za zády sejde hlouček čumilů, co bude se zatajeným dechem celé dobrodružství sledovat se stejným zájmem, jako kdyby osudy hlavního hrdiny sám řídil.

V Naughty Dog mají pro tenhle specifický žánr filmohry neuvěřitelně funkční recept, který se za čtyři pokračování nijak neokoukal. Ve trojce jsme totiž chytře prostřednictvím flashbacků zabrousili do Nathanova dětství a ve čtyřce dokonce poznali jeho bratra v epické koncovce, jež zároveň sezvala na plac nejlepší herní dabéry současnosti. Není divu, že zase padaly čelisti na zem a recenzenti i fanoušci po deseti, dvanácti hodinách hraní mluvili o největším konzolovém majstrštyku sezóny. Ten recept zkrátka funguje na jedničku, ale jak dokázal třeba The Last of Us, občas je fajn razantně změnit kulisy a žánr, protože i toho nejlepšího se jednou člověk přejí.

Čtvrtý díl Uncharted opustil sérii a Nathana Drakea doslova v nejlepším. Jenže jedním dechem dodal, že na cestě je spin-off s ženskými hrdinkami pro všechny, co ještě nemají dost. Lost Legacy mělo být menší odbočkou pro hladové, možná i budováním nového vesmíru, který nebude stát na bratrech Drakeových. Už na jaře bylo jasné, že místo DLC vyjde samostatná hra, která bude o fous levnější než plnokrevné AAA tituly od Naughty Dog. Že by začátek konce?

Síň pokladů je bezedná 

Z filmové branže znám až moc špatných příkladů, kdy se producenti rozhodli rozšířit svůj vesmír o různé sólovky a narychlo upečená pokračování, v nichž původní hrdinové tak maximálně hostovali. A v drtivé většině případů z toho byl průšvih jako hrom. Už jenom proto, že původní tvůrci z nového projektu inkasovali tak maximálně peníze, ale sami do něj duševně nijak neinvestovali. Uncharted ale není případ opuštěného dítěte, protože i za Lost Legacy stojí Naughty Dog, což je patrné hned z úvodní scény na trhu, kdy se vlastně vůbec nic neděje, Chloe Frazer jen vleze do malého indického krámku a potká tu bystrou, okatou holčičku, jejíž angličtina je skoro tak dobrá, jako její schopnosti prodat to, co vám předtím ukradla z kapsy.

Na pětiminutové ploše tu okamžitě až po uši zahučíte zpátky do světa Uncharted a uvědomíte si, že série není jen o Drakeových, je především o příběhu a práci s postavami, o specifickém stylu vyprávění, který se z dnešních hollywoodských spektáklů vytrácí, ale v Uncharted se na něj nostalgicky vzpomíná s využitím těch nejnovějších technologií. Svým způsobem je to takový pozitivní ostrůvek v moři stále unifikovanějšího filmového mainstreamu. Tohle všechno tu je, tzv. production values (produkční hodnoty) jsou na stejné úrovni jako u ostatních Uncharted titulů, a Chloe Frazer je holka jako obrázek, ale zároveň umí být ostrá jako řemen a v jejích očích plane oheň děvčete, které zažilo pár ostrých chvilek a přiučilo se archeologii od tatínka, co byl snad až příliš zahloubaný do historie, aby viděl, že mu mezi prsty protéká budoucnost v podobě vlastní dcery.

zdroj: Archiv

Holčičí starosti

Ano, o postavách se toho dozvíme hodně v průběhu hraní, ale komu by nestačily pravidelné odskoky do dětství hlavní hrdinky, vysvětlující encyklopedické znalosti indické historie a mýtu o Ganéšově klu, ten si může znovu odehrát dvojku a trojku Uncharted, aby si osvěžil paměť. Chloe se v nich totiž vyskytuje víc než dost a její minulost ve společnosti Drakeových tu a tam probleskne skrze děj Lost Legacy. To aby fanoušci série byli neustále nenápadně upozorňováni na to, že duch Nathana Drakea žije dál. Ostatně, narážek je dost i z druhé strany, protože Chloe velmi brzy vyfasuje parťačku – ostrou žoldnéřku Nadine Ross, kterou nešlo přehlédnout v Uncharted 4.

Ve čtyřce byla Nadine na špatné straně barikády, a ani v Lost Legacy není těžké zjistit proč. Doba se ale mění, priority také, a obě děvčata se rychle naučí táhnout za jeden provaz. Není to úplně černobílý vztah, ale vzájemné popichování i pár průšvihů po cestě jsou milým zpestřením. Tím spíš, že budete hrát výhradně za Chloe a Nadine bude vždycky ve vleku. Tu a tam něco podrží, chytne vás za ruku, aby vás zachránila před jistou smrtí, nebo něco chytrého prohlásí, ale jde prostě o NPC. Skvěle napsanou a zahranou NPC, ze které scenáristé mačkají všudypřítomné drama.

Indické déjà vu 

Právě v prezentaci Uncharted jako obvykle září. Lost Legacy nevypadá opulentněji než čtvrtý díl, ale vlastně to ani nepotřebuje. Jakmile se Chloe a Nadine vyškrábou na nějaký ten kopeček a otevře se před nimi panorama obřích soch a pobořených klášterů, jednoduše vydechnete úžasem. Bezchybné zarámování celé scény, špičková orchestrální hudba od hollywoodského Henryho Jackmana, a možnost obkroužit virtuální kamerou celou scenérii. Není divu, že má Lost Legacy vychytaný fotomód, v němž můžete zvěčnit libovolnou situaci (dokonce i uprostřed cutscén). Je to blbůstka, ale jestli se při hraní Uncharted primárně kocháte, zkuste do ní zabrousit. Nebudete litovat.

Hra vám nabídne hned několik obtížností, ale také možnost zapnout auto-aim nebo automatické směrování kamery směrem k cíli. Tvůrci u těchto možností v menu dodávají, že jsou tu hlavně pro casual hráče, kteří... jak to říct... se přišli "podívat na film" a "užít si příběh". Ano, v Naughty Dog jsou si vědomi toho, že jejich hry jsou hodně filmové, a tak se najde velká skupina hráčů, která se chce těch osm až deset hodin jen kochat, a nikoliv řešit nějaký zásek. Popravdě řečeno je na obtížnost Exlorer s auto-aimem hra až příliš jednoduchá a nenabízí žádné výzvy – v podstatě nemáte šanci v přestřelce nebo souboji umřít. Hra vám vždycky po pěti minutách tápání nabídne doslovný hint.

zdroj: Archiv

Nikomu bych nevyčítal auto-aim na gamepadu, ale až prostřední obtížnost nabízí skutečně plnohodnotné hraní, a nijak nestojí v cestě požitku z vyprávění. Proč? Protože Lost Legacy nepřichází, co se týče herní mechaniky, s ničím novým. Pro fanoušky a štamgasty je to dobře, protože mohou okamžitě s Chloe hopkat po skalách, odzbrojovat protivníky kolenem do břicha a házet granáty na všechny strany. Ovládání je skvěle vyvážené, přeskakování z plošinky na plošinku až dětsky jednoduché, ale i na tu střední obtížnost je to přesně v duchu série - na obří struktury vyšplháte bez námahy a vypadáte při tom skvěle, tak to přece v blockbusteru má vypadat - jednodušší, než to je. Větší výzvou jsou pak přestřelky, protože nábojů je málo a člověk musí driblovat po scéně a hledat další.

A jestli budete umírat? Určitě, ale pravděpodobně ne během přestřelek, ve kterých jsou příliš jasně rozdané karty (občas stačí zakempovat a Nadine za vás vystřílí půl regimentu). Smrt většinou přichází v momentech, kdy někam napoprvé naslepo skáčete a nejste si jistí, co se vlastně stane. Hra naštěstí takových momentů moc nenabízí, ale při práci s vystřelovacím lanem se občas potřebujete někam zhoupnout, a kdo je netrpělivý a rovnou se pustí někam ve směru, kde čeká plošinku, ten většinou končí na dně údolí s přelámanými kostmi. Jenže checkpointy jsou doslova všude, takže se možná občas přistihnete, že si někam skočíte jen tak ze zvědavosti, ačkoliv je vám jasné, že to nedopadne dobře.

Vystřelovací lana a práce s improvizovaným cepínem jsou vítaným oživením šplhacích vložek, ale nečekejte nic převratně nového. Pokud jste byli herní mechanikou po čtyřce trochu unavení, nepřinese vám Lost Legacy žádné náplasti. Je to nový příběh v povědomém balení. Jeho odehrání zabere zhruba osm hodin, což je za sníženou cenu férová nabídka. Tím spíš, že má příběh stejné kvality jako v případě prvních čtyř dílů. Uprostřed vyprávění si ale snadno všimnete, kde tvůrci herní dobu natahovali.

Zpropadené Halebidu 

Úvodní honičky ve městech a vyprávění s rychlým spádem totiž rychle vystřídá pátrání po starém městě Halebidu. Naše hrdinky ho opravdu najdou a spolu s tím se před nimi otevře rozsáhlé údolí plné ruin. V něm pak musíte jako v obřím sandboxu jezdit od jednoho artefaktu k druhému, kompletovat indicie jako pokémony, a ještě vyjíždět džípem bahnité stezky tak trochu ve stylu Spintires. Je to zábava, dokud Chloe na jednom místě neotevře okno a nezahlédne další tři ruiny, které je také třeba objet. V tu chvíli už tušíte, že s vámi někdo hraje na honěnou. Dvě kapitoly z devíti pak vrcholí zvratem, za který budete tvůrcům spílat. Jenže se to pak zase otočí, abyste si uvědomili, že ta hodinka odehraná na volnoběh, dá vyniknout adrenalinové koncovce, za kterou by se nestyděly ani ty nejlepší bondovky.

A už jsme zase u toho kochání. Vždyť i ty hádanky jsou ve hře hlavně proto, že dobře vypadají, protože žádnou výraznou intelektuální výzvu nepředstavují. Skákání po plošinkách, při které vám obří sochy chtějí useknout hlavu, dech beroucí stínohra v síni plné plápolajících ohňů nebo nastavování zrcadel – to všechno zkušení archeo-zloději zmáknou za pár minut. A možná přesně v tu chvíli jim konečně dojde, že Uncharted hry nikdy nebyly a nebudou o překážkách, zdolávaných po hodině nepřetržitého úsilí s očima plnýma popraskaných žilek. Lost Legacy je kratší, jednodušší a snazší než jeho předchůdci, ale kochat a bavit se u něj budete úplně stejně.

Chtějte slevu zadarmo 

I za osmdesát procent ceny tak nový díl Uncharted nabízí všechny trumfy, kterými v pohodě umlátí tříáčkové tituly. Ale samozřejmě jen v očích těch, kteří tenhle specifický styl filmoher uznávají. Někomu bude Lost Legacy připadat příliš stejná, někdo si po těch letech s Uncharted uvědomí, jak moc ho hra vodí za ručičku. Pro všechny ostatní je to ale v tom nejlepším slova smyslu "nášup" s neokoukanými hrdinkami a skvěle gradující dobrodružství. A můžete do něj klidně vletět bez předchozí znalosti série. Spousta narážek vám unikne, ale samotná kostra děje obstojí sama o sobě. A hned po dohrání si za podobnou cenu můžete koupit třeba remaster prvních tří dílů, který je ostatně od svého vydání jednou z nejlepších koupí na konzolovém trhu.

Chloe a Nadine jednoznačně dokazují, že po světě se ještě válí hodně pokladů. Jenom je najít! Klidně bych si s oběma dokázal představit další dobrodružství v jiných kulisách, protože ten rok, dva, co vždycky mezi vydáním další Uncharted hry uplynou, jsou tak akorát, abych se začal na další dávku emocí těšit a zapomněl nebo alespoň přimhouřil oči nad občasným taháním za nos, nutícím vás bloudit po velké mapě zbytečně dlouho, nebo naopak nad koridorovými přestřelkami s nepřehlédnutelnými triggery.

Důležitým faktorem neokoukanosti tohohle stylu je totiž exkluzivita. Nikdo jiný ho neumí podat tak jako Naughty Dog. Nikdo jiný se vlastně ani nepřiblížil na dostřel. Bát byste se tedy neměli výměny ansámblu "před kamerou". Opravdová zkouška přijde až ve chvíli, kdy některou z herních odboček Naughty Dog přenechá jinému studiu. Pak totiž možná zjistíme, že opravdové kouzlo není v příběhu, ale ve vypravěči.

Verdikt:

Stylový přídavek od mistrů svého žánru, který nezaváhá ani v jednom ohledu, a dokazuje, že vesmír Uncharted může rozkvétat i bez bratrů Drakeových. Zvěsti o DLC za skoro plnou cenu jsou plané, ale do pětky to bude chtít kromě obstojné herní doby a spektáklu trochu víc překvápek a inovací.

Nejnovější články