Valfaris – recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Valfaris – recenze

30. 10. 2019 19:30 | Recenze | autor: Jakub Šindelář |

Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.

Valfaris není pokračování Contra ani žádný jeho remake, ale bere si z něj určité prvky, které dál rozvíjí a pracuje s nimi. Jde tedy o plošinovku s devadesátkovým vizuálem a rychlou, dynamickou akcí.

I základní herní princip je podobný jako kdysi. Prostě procházíte úrovněmi a snažíte se zabít všechno, co má nohy, ruce, chapadla, křídla nebo nějaký jiný úd. To vše se nese v duchu heavymetalových rytmů, které hře dodávají naprosto skvělou atmosféru.

Žádný popík

Coby hlavní postavu Theriona (mimochodem také název heavymetalové kapely) vás ve vesmírné lodi, ne nepodobné vlčí hlavě, probouzí jakási umělá inteligence. Dorazili jste totiž na domovskou planetu Valfaris – místo, kde se údajně nachází váš zlý otec. Vy ho chcete najít a dosáhnout zúčtování. Jak vás ale váš společník hned na začátku upozorní, vyskytuje se zde několik forem života. A tak nějak tušíte, že přátelské uvítání čekat nemůžete.

První nepřátelé na sebe nenechají dlouho čekat a vy se musíte potýkat nejen s vojáky, ale i s útočnými psy. Zde si osaháte ovládání a zjistíte, jak vše funguje. Vše probíhá přímo ve hře, žádný speciální trénink se nekoná. Ne, že by byl nějak potřeba. Máte základní pohyby doprava a doleva, k tomu skok, skrčení, dva druhy útoku na dálku, jeden útok nablízko a štít. S tím si vystačíte během celé hry. Valfaris můžete hrát na gamepadu, což doporučuji.

Poměrně brzy vám dojde, že bezhlavý postup vpřed není ideální řešení. Oponenti jsou totiž silní a hlavně jich je spousta. Nabíhají na vás zprava, zleva, seshora, zespod: zkrátka jsou všude. Vy se tak musíte sakra ohánět svou pistolí a mečem, abyste přežili. I přesto, že je Valfaris často jeden velký chaos, je to zábava. Ani na chvíli se nenudíte, hra vám nedá vydechnout.

zdroj: Vlastní

Jednoduché a efektivní

Co se mi na Valfaris opravdu líbí, je fakt, že zde není žádný RPG systém. Nic proti němu obecně nemám, ale občas mám pocit, že se jej tvůrci zbytečně snaží nacpat kamkoliv, i když to často postrádá smysl. Ten by to postrádalo i tady. Pokud chceme vzpomínat na devadesátkové akce, tak bez RPG systému. Jediné, co zde budete moci ovlivnit, je vaše vybavení. Na skrytých místech nebo odměnou budete dostávat různé zbraně a jak jsem psal výše, je zde několik typů útoků, čemuž je přizpůsoben právě i loot.

První kategorií jsou zbraně pro základní útok. Zde můžete najít například laserovou pistoli, která projde několika cíli nebo cosi, co připomíná šamanovu ruku, která z vás vysává životy, ale pokud někoho zasáhnete, naopak je získáváte.

Nabídka zbraní hromadného ničení má také zajímavé položky. Je zde něco na způsob ultra silné brokovnice, dělo, které střílí rakety nebo plasma laser, který zasáhne více nepřátel najednou.

Posledním typem arzenálu jsou zbraně pro ruční útok. To jsou především různé meče, sekery, ale třeba také chapadlo. Každý typ zbraně má samozřejmě jiný účinek a platí na jiné druhy nepřátel. Jediný lehký prvek RPG je právě zde. Za určité nasbírané předměty můžete zbraně vylepšovat, což ale funguje velice jednoduše – nemusíte se bát žádných složitých RPG stromů.

Pokud něco budete chtít vylepšit, prostě dáte položku „upgrade“ a následně se vám ukáže efekt vylepšení. To je například něco ve stylu: dáte větší poškození nebo máte se zbraní větší dosah. Je to jednoduché, efektivní a skvěle vyřešené.

Mimochodem, už samotný efekt získání zbraně je brilantní. Doprovázení metalovým sólem předvádíte pro tento hudební styl typické zběsilé kývání hlavou neboli headbanging. A je to epické.

Originální jsou také názvy zbraní, například wolflight, embryon nebo bishop’s reach. Spousta z nich má své přízvisko po různých heavymetalových kapelách, třeba Man o‘ War nebo Hellhammer.

Důležité vědět

Pro váš postup jsou, mimo vašeho skillu, důležité dva herní aspekty. Prvním z nich je modla vzkříšení, kterou můžete a nemusíte použít u speciálních schránek. Pokud se rozhodnete tuto akci provést, stane se z této schránky váš checkpoint, dostanete plné životy a navíc budete moci měnit a vylepšovat své zbraně. Druhým aspektem jsou krvavé medaile. Za ty vylepšujete svou zbroj a bývají ukryté na různých speciálních místech nebo padají z bossů.

Vašimi dvěma základními ukazateli jsou životy a energie. Energii používáte jednak jako štít, jednak ji spotřebovává vaše speciální zbraň. Naopak ji dobijete zabitím zbraní nablízko. Tady bych opět pochválil jednoduchost řešení.

Když už je řeč o bossácích, tak těch je zde poměrně dost. Byl jsem až překvapen jejich množstvím. Několikrát dokonce potkáte dva během několika málo minut a nutno říci, že například oproti Blasphemous nejsou příliš těžcí. A jejich obtížnost je poměrně nevyvážená. Zda to považujete za pozitivní, či negativní faktor, nechám na vás. Některé z nich se mi ale podařilo zabít na první, druhý pokus, zatímco s dalšími jsem se trápil dlouhé minuty.

Pár dobře mířených ran mečem a použití speciální zbraně na dálku jim ovšem působí opravdu masivní poškození. Fungují podobně jako klasičtí plošinovkoví bossové, mají předdefinovaný systém pohybů a útoků, které je dobré (nikoliv nutné) se naučit. Souboje s nimi dokonale reflektují moje pocity z této hry – chaos, rychlost, zábava, frustrace.

zdroj: Archiv

Je Contra zpět?

Váš postup je naprosto lineární. Až na několik nepovinných odboček do speciálních místností se vždy musíte dostat z bodu A do bodu B, kam zpravidla vede jedna cesta. Design levelů je zajímavý, ale po čase nepřináší nic moc nového. Nepřátelé i prostředí se sice obměňují, ale nakonec si je všechno navzájem dost podobné. Zajímavě jsou zde ovšem řešené skákací výzvy, které kolikrát není vůbec jednoduché projít. U těch jsem se často zapotil, ale velice mě bavily.

Poněkud mě mrzely určité technické nedostatky. Například jednoho bosse se mi podařilo díky skulině ve hře zabít, aniž by na mě začal vůbec útočit. Byl jsem totiž dostatečně daleko na to, aby se daný souboj aktivoval, ale bosse jsem zároveň viděl a dostřelil na něj. Mohl jsem ho tak v klidu eliminovat.

Celkově mi přišlo, že po pár hodinách nenabízel Valfaris nic moc nového. Ano, hra je dynamická a má spád. Neustále máte co dělat, musíte být na pozoru a snažíte se postošesté překonat danou část úrovně. I přesto, že hra není nijak závratně dlouhá, po pár hodinách začne působit poněkud jednotvárně.

Frustrace také často vítězí nad dobrým pocitem ze hry, ale to bývá u podobných náročných titulů běžné. Nedá se to tedy příliš brát jako výtka. Naopak výborné jsou dialogy, ať už s vaším neznámým společníkem, či nepřáteli. Jsou vtipné a budou vás bavit. Hudební doprovod je také naprosto skvostný – velkou část atmosféry vytváří právě skvěle padnoucí soundtrack.

Chcete-li zavzpomínat na Contra, určitě Valfaris zkuste. Hledáte-li ale něco komplexnějšího a, přiznejme si, modernějšího, poohlédněte se spíš někde jinde.

Verdikt:

Rychlá a svižná akce, která v heavymetalovém rytmu dává zavzpomínat na legendární devadesátkové plošinovky. Je zběsilá a jednoduchá na pochopení – ale její obtížnost samozřejmě umí být hrozivá.

Nejnovější články