S gamepadem na věčné časy
A bylo to příjemné zjišťování. Tedy hned poté, co jsem myš a klávesnici vyměnil za gamepad a během následujících soubojů si uvědomil, jak strašně důležité rozhodnutí jsem učinil. Předtím mi pobíhání po zamrzlých horách a kosení příšer i lidí připadalo děsivě neohrabané, málo intuitivní a nepříliš zábavné. Jen co se však ovládání mého arogantního blonďatého geroje ujal ovladač, tenhle pocit se rychle proměnil v naprostou spokojenost, zrozenou z rytmu bojování.
Zamrzlá mýtina. Dva trollové, jeden obrněný gigant Jotun, spousta otravných prcků jménem Tomte. Já a můj meč. Situace, která by se v jiné hře mohla snadno zvrhnout ve festival zběsilého klikání, skončí smrtícím tancem. Vrhnu se mezi Tomte a několika rychlými údery je rozsekám. Další na řadě jsou trollové, zdrveni silou Thorova kladiva, které na ně spadlo z nebe. V tu chvíli se octnu v dosahu obrovské Jotunovy palice. Zlomek vteřiny předtím, než mě rozdrtí obří kus dřeva, se mu prokutálím pod rukama a zasadím kritický úder do zad.
Uhni nebo zemři
Ano, do vašeho arzenálu krom sekání, střílení a vyvolávání plamenů patří i uhýbání, a když ho nebudete využívat, rovnou si nechte připravit lodičku napěchovanou hořlavými materiály. Nepřátelské údery pořádně kopou, takže vaší nejlepší taktikou je nenechat se trefit. Léčivých lektvarů se tu nedočkáte, pouze amuletů na několik použití, a tak musíte spoléhat na své reflexy, prostorovou orientaci a znalost nepřátelských taktik. To všechno dává dohromady navýsost záživný bojový systém, který vás udrží ve střehu, i když jste zrovna navlečení do nejlepšího vybavení, které jste servali z nějakého nebohého bosse.
Klíčovou součástí boje je systém zuřivosti. Když se dostatečně dlouhou dobu plahočíte po kolena ve sněhu a kosíte, krájíte či kucháte nepřátele, tak dostanete možnost se děsně naštvat. Všechny otrapy kolem sebe začnete v tu chvíli masakrovat s daleko větší efektivitou. Nejde ale o žádný insta-kill. Ve skutečnosti si musíte dávat pozor, aby se vám podařilo co nejdelší nepřerušené kombo, ideálně se spoustou kritických zásahů zezadu a bez toho, aby vás nějaký obr ochromil ránou palice do palice. Pak se totiž můžete těšit na mnohem štědřejší záplavu zkušeností a na hromadu životů padajících z nepřátel, které kvůli malému počtu léčivých předmětů většinu času akutně potřebujete.
Tady se neexperimentuje, tady se vraždí
Existuje spousta důvodů, proč Vikings: Wolves of Midgard jako klasická diablovka do značné míry selhává. Vezměte si například schopnosti. Ve hře jich je pramálo, pro každé povolání jen 5 aktivních – to aby se vám spolu s léčením a jedním použitelným předmětem vešly na tlačítka ovladače. Povolání jsou navíc určena tím, co právě držíte za zbraň. Pokud preferujete dva sekáčky nablízko, bdí nad vámi Loki se svými magickými triky. Když s sebou místo toho táhnete velikánské obouruční kladivo, postará se o vás Thor. Odin má zase rád hole. A tak dále. Tím pádem se absolutně nevyplatí experimentovat s různými druhy výzbroje, protože ve chvíli, kdy ji změníte, jsou vám všechny nastřádané schopnosti k ničemu.
Ochromující chyba? Možná v jiných hrách. Přestože tenhle systém výrazně omezuje možnosti experimentování, bojování je samo o sobě dostatečně zábavné díky tomu, že se nespoléháte pouze na své vybavení a schopnosti, ale také na pohyb a výběr místa. Myslím, že vám vůbec nebude vadit, že posledních pár hodin nepřátele elegantně krájíte stále stejným obouručákem. Štědrý počet dovednostních bodů navíc zaručuje, že si můžete bez vrásek vylepšit ještě jeden strom a v případě potřeby severská monstra upižlat třeba mírně přesíleným lukem.
zdroj: Archiv
Tomte-koridor
Mimo omezeného počtu schopností je poněkud skromnější designové pojetí patrné i na podobě úrovní. Pokud čekáte rozsáhlý svět nabitý zajímavostmi, budete zklamaní. Vikings nabízí sérii koridorů, v jejichž koutech sice narazíte na plno tajemství a bonusových výzev, ale rozhodně se tam nemůžete bezcílně toulat. Váš cíl je vždycky stejný – vpadnout do vikinské vesnice /cizí říše/ jiného světa, během následující půlhodinky se prosekat hordami slabších nepřátel, a nakonec si to na férovku rozdat s naskriptovaným bossákem. Levely ani nejsou náhodně generované. Vývojáři si pro vás všechny výzvy a pozice monster připravili ručně, což zrovna neprospívá znovuhratelnosti. A to samé do značné míry platí i pro některé pevně dané předměty a vybavení padající z truhel.
Přesně naopak je tomu ovšem u vesnických obchodníků, kteří pro jistotu neprodávají vůbec žádné konkrétní věci. U kováře či zbrojíře si objednáte nějaký druh základu, například dvousečnou sekeru nebo pěknou kápi, a on vám dá náhodně upravenou verzi. Může mít více DPS nebo méně, tlustší či tenčí pancéřování, dva skvělé magické efekty, nebo třeba jeden úplně k ničemu. Běžné nakupování tu vlastně připomíná spíš gambling u starého dobrého Gheeda v Rogue Encampment, což je na jednu stranu docela vzrušující. Na stranu druhou je zvláštní, že nemáte na výběr mezi riskem a jistotou, tak jako v jiných kořistnických záležitostech podobného střihu.
Ideální v menších dávkách
Všechna tahle omezení v jádru příliš neškodí, jen je potřeba s nimi dopředu počítat. Například bych vám nedoporučoval hrát Vikings příliš dlouho na jeden zátah. Pak se totiž může stát, že otupíte. Hra si pro vás sice přichystala celou řadu různých prostředí i druhů nepřátel, z nichž někteří umí blokovat a jiní se zase na chvilku učiní nezranitelnými, ale stále stejná struktura questů – jdi, zabij malé potvory, zabij velkou potvoru, konec – může po chvíli vyvolat záchvat tupého zírání do monitoru. Daleko víc se mi osvědčil model „projdi úrovní, zabij bosse, pokračuj zas za pár hodin nebo zítra“.
Za to určitě může i fakt, že zabíjíte pouze proto, abyste zabíjeli. Odměny v podobě nových zbraní a brnění jsou celkem fajn, ale inzerovaná správa vaší vlastní vesnice je vyloženě primitivní. Během misí nasbíráte dostatek železa, dříví či zlaťáků, za což si vylepšíte nějakou budovu, která vám následně nabídne lepší služby, a tak pořád dokola. Vliv na zážitek ze hry to má veškerý žádný. Moc mě nevtáhl ani příběh, kterému se nějak daří být současně jednoduchý i matoucí, byť je pravda, že herecké výkony jsou (až na několik výjimek) solidní.
zdroj: Archiv
Zlatá hrdla Vikingů
V jezírku průměrnosti se však kromě bojování nachází ještě jeden záchranný ostrůvek - atmosféra. Když zkombinujete detailní mytologické potvory, unikátní prostředí jednotlivých říší, dokonce i zpomalené krvavé záběry ve chvíli, kdy někoho rozsekáte, a pak k tomu přihodíte drsný, chorály prodchnutý soundtrack, naladí vás to na tak čistokrevně vikinskou vlnu, že si po chvíli budete pod vousy skandovat: „Sek rrrup. Troll puk.“ (Berserkové neuznávají delší než jednoslabičná slova.)
Je to záchranářská kombinace. I kdyby byl zbytek hry sebevíc plytký a nezajímavý, zábavné bojování a povedený svět vás u ní udrží – alespoň na kratší úseky. On je vlastně dobrý nápad Vikings nemastit hodiny a hodiny v kuse i z toho důvodu, že byste hru také mohli na dvě tři sezení dohrát. Kampaň totiž není nejdelší. I když se budete flákat a mlátit do každého náhodného sudu a bedničky, nebo plnit vpravdě wowkařské výzvy (znič 15 tentononc, najdi 3 bůhvíčeho), do 15 hodin ji máte pohodlně za sebou.
Hráčům s omezeným časovým fondem něco takového bude vyhovovat, ale lidé hledající dlouhodobý závazek budou zklamaní. Je zde sice možnost rozehrát New Game +, ale v tom případě přijdete o všechno krom úrovně a schopností, což je dost drakonický přístup. Lepší sázku na prodloužení životnosti představuje kooperativní multiplayer pro dva hráče, protože s kamarádem je všechno zábavnější, což bezpochyby platí i o přehnaném rubání chlupatých a zubatých severských kreatur.
Otravné omrzliny
Vikings: Wolves of Midgard je povedená hra, jen je ve spoustě aspektů nedokonalá či nedomyšlená. Krom všech zmíněných omezení bych rád upozornil ještě na dva výraznější minusy. Prvním z nich je vliv nehostinného prostředí na hrdinu. Když se příliš dlouho potloukáte ve sněhu, začnete mrznout. V tu chvíli musíte urychleně najít oheň, jinak za chvíli nic neuvidíte, a co hůř, zemřete. To samé platí o vzduchu v Utgardu, jedu v bažinách atd. V tu chvíli se může vyplatit výměna brnění za obyčejné šaty, které vás sice příliš neochrání před drápy koboldů, ale do zimy jsou bezvadné.
Zajímavá mechanika, že? Jen je problematické, jaký vliv má na tempo hry. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se dostal do zabijácké nálady, rozdával údery vlevo vpravo a netoužil po ničem jiném než dál projíždět monstrózním máslem jako zakrvácený nůž. Pak jsem si všiml, že mi zbývá jen pár vteřin, než se začnu pomalu měnit v rampouch. Musel jsem tak běžet zpátky k nejbližšímu táboráku, často dosti vzdálenému, protože v polárkovém stavu bych si na příští skupinu zlounů netroufl, a vražedný rauš z večerního masakrování davů Tomte byl rázem pryč. Nahradila jej netrpělivostí a mírné naštvání.
Poutavé dobrodružství
A pak tu je ještě jeden, vážnější problém – technický stav. Vikings rozhodně vypadá pěkně a celkový dojem jen mírně kazí občasné propady snímkovací frekvence. Mnohem větší stopu na zážitku ale zanechal bug, který způsobil, že jsem si nemohl promluvit s klíčovou postavou, což mi znemožnilo pokračování ve hře. Nakonec jsem se přes něj dokázal prokousat, ale stálo mě to spoustu času a úsilí, a dle reakcí komunity rozhodně nejsem sám. Doufám, že nejbližší patch tohle selhání opraví, protože takhle závažná technická chyba hraničí s neakceptovatelností.
Takhle vyhodit do koše kupu času mě samozřejmě docela naštvalo, ale Vikings slouží ke cti, že mě od sebe neodehnali. Ani bugy, ani repeticí, ani ničím jiným. Řetězy vykované ze zábavného, dynamického rubání jsou pevnější než ty, které poutaly strašlivého vlka Fenrira. Konečný verdikt? Vikings: Wolves of Midgard je svá, zábavná a nekompromisní akce plná bezmyšlenkovitého berserkrovského masakrování. Určitě existuje spousta horších způsobů, jak strávit několik jarních večerů. Jen se zeptejte chudáků Tomte.
