Autor: Pavel Oreški Publikováno: 9.února 2006 |
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek
Potvory všeho druhu Vivisector je tedy klasickou 3D střílečkou, není toho v ní moc k přemýšlení a přes rozlehlé venkovní lokace vás čeká přímočarý postup. Před spuštěním hry jsem neměl přehnaná očekávání a ta se po zhruba hodině potvrdila. Přesto Vivisector oplývá několika ať už zápornými, tak kladnými zvláštnostmi. Jednou z těch příjemných jsou nepřátelé a zbraně, stavební kámen každé akční hry. Nepřátelé jsou kříženci lidí a různých zvířecích druhů. Je jich velké množství, na druhou stranu se kromě počtu nohou potřebných k přesunu a síle brnění moc neliší. Zpočátku na vás vyběhnou vlci s elektrošoky, pak tygři s ohnivým dechem, už o něco chytřejší opice s nepříjemnými granáty a tak dále. Postupně, jak procházíte ostrovem, se dostáváte do teritorií různých druhů, kromě těch zmíněných jde třeba o území lvů nebo beranů. Každý druh má svou oblíbenou zbraň. Nepotěší však jejich nepříliš chytré chování. Čtyřnohé postavy se kolem vás motají jako při „Pešek chodí okolo“, což někdy působí až komicky. Dvoustopá stvoření zase umí jen stát na místě, když jsou hodně daleko tak i popojdou blíž, jinak maximálně udělají úkrok, nikdo vás nehoní kolem budov ani nenadbíhá vedlejší chodbou. Bohatý arzenál Zbraně si zaslouží velkou pochvalu. Zkusím je vyjmenovat všechny: nůž, skalpel, pistole, samopal, brokovnice jedno a dvouhlavňová, M16, těžký kulomet M60, ještě těžší kulomet Gauss, dvě odstřelovací pušky (normální, protipancéřová), granáty, bazuka, houfnice, tesla gun, což je takový experimentální prskomet. Zbraně jsou skutečně super, každá má jiné použití a téměř všechny jsem používal od začátku do konce. Ultimátní jsou zejména dvouhlavňová brokovnice a Gauss. Granáty jsem se snažil používat, ale velmi často mají tendence se odrážet od neviditelných stěn. A tesla gun je sice pěkná na pohled, ale projektily jsou tak pomalé, že kromě míst, kdy už jsem neměl jinou volbu, jsem ji nechával na dně batohu. Zvláštní jinak je, že v manuálu se mluví ještě o třech dalších zbraních (útočná puška s tlumičem, miny a jakási verze BFG). Je možné, že jsem je buď nenašel, nebo jde o chybu ve hře, nebo při překladu manuálu měla Cenega k dispozici neaktuální podklady. Co ale těžko Vivisectoru prominout je úvodních cirka 25% herní doby. Na začátek totiž Action Forms připravili selekci zrna od plev. Bohužel roztřídit je musí hráči. Jako recenzentovi mi nezbývá nic jiného, než každou hru dojet do konce. Nicméně si nemyslím, že běžný zmlsaný počítačový hráč bude mít trpělivost se prokousávat tři hodiny naprosto nezáživnou vatou. První úrovně se odehrávají v buši tropického ostrova a vzdáleně připomínají Far Cry. Jenže problém je, že musíte procházet dlouhými prázdnými údolími plnými tropické zeleně, které spojují odporné průsmyky, co vás naprosto znechutí. Navíc si autoři pomáhají tak stupidními berličkami, až se vám chce brečet. Nepřátelé se do vašeho okolí teleportují odnikud a zčistajasna. Prostě jdete a najednou před vámi stojí pět vlků a tři tygři. Navíc máte v takových pasážích jenom tři zbraně. Celá hra na mě působí dojmem, že byla vyvíjena skutečně celých pět let a to v naprosto přesném pořadí. To jest od prvních misí vytvořených v roce 2001, které jsou graficky a herně úděsné, až po mise téměř před koncem z roku 2005, které se s těmi prvními skoro nedají srovnat. Jakmile se totiž dostanete do budov nebo alespoň do jejich blízkosti, nabírá Vivisector úplně jiný směr. Nejzajímavější na celém hraní bylo, že v jednu chvíli máte pocit, že hrajete Half-Life, pak Serious Sam, o chvíli později F.E.A.R. a pak zase Call of Duty nebo Advent Rising (závěr), čehož je dosaženo jednak vhodnou stylizací prostředí a druhak častým střídáním uzavřených prostor a otevřených prostranství. Zní to trochu divně a nebudu zakrývat, že autoři sprostě vykradli spoustu vynikajících her. Na druhou stranu je výsledný mišmaš skutečně dobře naservírovaný a různorodost v herním stylu je v rámci FPS jen přínosem. Příkladem budiž úroveň uzavírající dobrodružství v džungli, která je zároveň předzvěstí lepších zítřků. Jste zasypáni ve velkém kruhovém údolí se spoustou nábojů a zdraví. Navíc právě nacházíte těžký kulomet. Jakmile ho seberete, začínají se na vás valit vlny nepřátel, které právě po vzoru Serious Sama kropíte s neskrývaným potěšením, protože pro těžký kulomet jsou na rozdíl od zbraní, které jste měli doposud, sousto lehčí než lví pšouk. Zběsilá akce končí soubojem s nosorožco-buldozerem, který je jedním z nejlepších finálních bossů. Aby toho v kotli nebylo málo, přidali autoři ještě RPG faktor. Za body získané pečlivým průzkumem všech zákoutí, elegantním zabitím nepřátel, rychlým vyvražděním většího počtu zvířat nebo aspoň běžným zastřelením nepřítele vylepšujete čtyři vlastnosti. Stačí nastřádat dostatečný počet a přijít k checkpointu, kde si zvyšujete rychlost, odolnost, přesnost a maximální hodnotu zdraví ve třech stupních. Ovlivněn nekonečnými pláněmi ze začátku jsem investoval hlavně do rychlosti a odolnosti. Nakonec mi ale k maximálním hodnotám chyběl poslední stupeň u dvou vlastností, což bych při důkladnějším průzkumu některých oblastí v pohodě zvládl. Vlastnosti se projevují do hratelnosti velmi podstatně a měli byste je vybírat pečlivě dle stylu hraní, který je vám nejbližší. Zde je však třeba připomenout, že v původním konceptu bylo možné vylepšovat i zbraně, jak dokazuje tento obrázek. Je to trochu škoda, protože teď vám hra zbraně asi na třech místech upraví automaticky, což je sice prima, ale nemáte nad tím žádnou kontrolu. Občas se svezete nebo proletíte v nějakém stroji. Moc těmhle mezihrám neholduji, takže kvituji s povděkem, že tu nejsou příliš dlouhé. Zajímavá jsou i prostředí. Po úvodní džungli přichází rozpadající se obranná báze, pak zase chvilku příroda, následují různé podzemní laboratoře a továrny, doly, obrovské nádraží, cesta vlakem, která patří k jednomu z vrcholů hry a tak dále až do konce. Pominu-li grafické zpracování, některá místa jsou vymodelována naprosto úžasně a dokazují, že fantazie autorům rozhodně nechybí. Zpracování a lokalizace Na použitém AtmosFear enginu je vidět, že byl mířen na dobu někdy před dvěma třemi lety. Zvláště začátek je nevzhledný, ale jak se postupně prokousáváte dál a dál, grafika se jenom lepší. Nepřináší sice nějaké nové technologie, ale ty starší umí využít ve svůj prospěch. Občas se krabice propadne podlahou nebo projdete zdí, což ukazuje na ukvapenost při dokončovacích pracích, ale nejde o nějaký velký problém. Velmi kvalitní jsou modely postav a systém jejich zranění. Vizuálně přitažlivé postavičky s sebou ale nesou jeden problém - když jich je moc, počítač nestíhá. Na mém Athlonu 2500, 1,5 GB RAM a 6800GT 256 MB jsem jel na plné detaily bez vyhlazování/AF průměrně 40-50 fps, ale jakmile se na obrazovce objevilo více protivníků, bylo zle. další obrázky z této hry najdete v sekci screenshotů K dispozici jsem dostal lokalizovanou verzi (která se už nyní prodává za 699-799 Kč), tedy namluvenou anglicky s českými menu a titulky. Překlad je na dobré úrovni, jen jsem párkrát zaznamenal výpadek fontů u některých českých znaků, ale nejde o nic nepřekonatelného. Navíc angličtina použitá v animacích není nijak složitá a zřejmě by ji pochopil i začátečník. Dost zamrzí absence multiplayeru, i když některé lokace přímo vybízejí k upravení pro síťovou hru. Vivisector: Beast Inside je rozporuplný projekt. Kdyby úvodní čtvrtina hry nebyla tak tragická, dostal by o deset, možná i víc procent navrch. Hlavními klady jsou chytlavá hratelnost, která neupadá do stereotypu, akční pojetí kolidující na pomezí Serious Sam / Half-Life a poctivou délku, která se u dnešních her už často nevidí. Dohrání mi na třetí ze čtyř obtížností trvalo něco kolem 15 hodin, ale to jsem se nevrtal v každé zapadlé místnosti. Ale má i výrazné zápory – již zmíněný nezáživný úvod, nepříliš chytré nepřátele, absenci multiplayeru a zjevné nedodělky. Stáhněte si: Demo, Trailer... Související články: Rozhovor, Novinky | ||
Pavel Oreški | |
autorovi je 25 let, hraní her se věnuje téměř patnáct let a nepohrdne jakýmkoli žánrem |