Druhý datadisk Warhammer 40,000: Dawn of War II – Retribution však není hulvát a pojem „samostatně hratelný“ používá s úctou. Nabídne vám to nejlepší z celé série, otevře takřka veškeré možnosti a obsah, jaký Dawn of War II dokáže nabídnout a přihodí ještě něco navíc.
Je to strategie nebo RPG?
Možná ani sám Warhammer 40,000: Dawn of War II (recenze) se v sobě nevyzná, ale jeho osobitý styl mu rozhodně sekne, což potvrdil úspěch předchozích dílů. Také datadisk Retribution se chvilku hraje jako strategie, ale souboje zase mnohdy připomenou třeba Dragon Age. Nemáte batalióny jednotek, mnohdy vám zůstane na bojišti jen samotný mariňák, který však i přesto srazí k zemi hejna hmyzoidních Tyranidů.
Všechno se točí kolem udatných hrdinů, kterým vylepšujete vlastnosti, vybavujete je zbrojí, laserovými kanóny, dáváte jim schopnost uzdravovat, sesílat mračna rozkladu, vyvolávat morového šampióna nebo si zavolat těžký tank, vedle něhož i hromotlucký Ork bude vypadat jako prvňáček.
Bojujete více takticky, využíváte krytí a hlavně výhod všech úderníků, ovšem i tak je bitva pořádné maso, chaos a oči přitahující představení ohně, výbuchů a destrukce prostředí. Láká vás to zkusit a přitom si nechcete pořizovat původní hru? Nevadí, k absolutní warhammerovské spokojenosti postačuje vlastnit jen datadisk Retribution.
Šestkrát do stejné řeky
Hned první specialitou Retribution je singleplayer kampaň hratelná za jakoukoli frakci dosud přítomnou v sérii Dawn of War II a novou sílu v podobě Císařské gardy k tomu. V prvním díle se Vesmírní mariňáci prali s hejny Tyranidů, kteří napadli sektor, datadisk Chaos Rising vás pro změnu vyslal do boje proti nechutnému démonu a vnesl do řad mariňáků korupci a temné schopnosti Chaosu. Třetí příběh je od ostatních naprosto odlišný hlavně proto, že tentokrát teče do kosmických bot úplně všem a je potřeba spojit síly. Blíží se svátá imperiální inkvizice, která se chystá spustit Exterminat a už podle názvu poznáte, že to není žádná důchodová reforma. Všechno živé v sektoru má být vybito, vyhlazeno, zničeno.
Právě spojení sil je způsob, kterým se autoři pokouší ospravedlnit možnost začít kampaň za kohokoli, ať již silné Orky, vetřelcům podobné Tyranidy, brutální bojovníky Chaosu, pradávnou mimozemskou rasu Eldar, klasické Vesmírné mariňáky a také novou Císařskou gardu (v multiplayeru nazvanou jako Imperiální garda). Pokud si to spočítáte, je to celkem šest kampaní, a pokud jste chytří, dojde vám, že v tom bude asi háček. Takový počet kampaní na jeden datadisk musí být podezřelý i tupému Orkovi. Je to tak, že kampaň je totožná pro všechny frakce. Poprvé poskytne nějaké příběhové překvápko, ale podruhé už pošlapete ve stejných stopách, po takřka stejných mapách a planetách, jen s jinou frakcí.
Nuda? Jak se to vezme. Rozhodně nejdříve zkusíte hrát za Imperiální gardu a pak si to ještě alespoň dvakrát zopáknete s chutí znovu, i přes slabší příběh (stejně jako ve všech dílech Dawn of War II). Opakování je zábavné hlavně kvůli velké rozdílnosti boje za jednotlivé frakce. Bude vás bavit vyhrávat bitvy na sto různých způsobů a testovat schopnosti i zbraně všech možných hrdinů.
Tipoval bych, že počtvrté dojede kampaň do konce už jen pár nadšenců, vy ostatní zkusíte pouze pár prvních misí, abyste si trochu osahali každou frakci a nevypadali při multiplayeru jako úplné lamy. Kampaň skutečně beru spíše jako zábavnou přípravku na multiplayer, která se povedla, i když pár výhrad bych k ní měl. Například nenechám na pokoji tupou AI, která často jen čeká, než k ní dolezete, pak se sepne spínač a vrhne se na vás bez jakéhokoli náznaku promyšleného postupu. Kromě slabšího příběhu i to je důvod, proč všechny cesty v Dawn of War II nevedou do Říma, ale k online hraní.
Imperiální nebo Císařská?
Rozdílnost v názvu téhle frakce u singlu a online hraní je zřejmě jen chybička v textu, dál se budu držet už jen jednotného označení Imperiální garda. Takže jaká vlastně ta nová frakce je? Jsou to lidé s měkkými tělíčky, jimž rozhodně neprospívají pěsti Orků nebo kousavá hejna tyranidských rozparovačů. Potřebují se chránit betonem, pancířem a udeřit pomocí vyspělých zbraní.
Ať už si vezmete sympaťáka Lorda generála, Lorda komisaře či hezkou Inkvizitorku, lze s nimi přivolat valkýry a provést raketový nálet nebo postavit bunkr sloužící jako opevnění, zdravotní středisko či zrádná past pro cizáky. Během hry se dále dostanete k působivým vylepšením hrdinů i arzenálu, jako je tank Leman Russ nebo dělová věž. Od druhé úrovně lze přivolat dělostřelecký vůz Mantikora, na třetí pak čeká extra těžký tank s drsným jménem Zahubitel.
Ale ani pěchota není k zahození, například Cattachanští ďáblové, vyzbrojeni brokovnicí i granáty jsou hodně nebezpeční. Imperiální garda mně sedla svým taktickým přístupem k boji, možnostmi vylepšení pěchoty i hrdinů a ve finální části hry pak působivou technikou. Určitě je celkově bezvadným oživením hratelnosti, zejména pro multiplayer.
Datadisk na plno
Warhammer 40,000: Dawn of War II – Retribution je bez jakýchkoli pochybností dobrá investice pro všechny stratégy inklinující k Warhammer universu. Za pár korun máte otevřené hraní za všech šest frakcí, získáte jednu novou a z multiplayeru na vás bafne více než třicítka map. Datadisk vás vlastně zrazuje od koupě původní hry i předchozího přídavku, protože v něm máte všechno, co lze na Dawn of War II zbožňovat.
Čert vem, že kampaň je naklonovaná, nevadilo mi ani, že na grafice je znát její stáří. Ve hře jsou k vidění vynikající propracované modely bojovníků, ale prostředí, ač pěkné na pohled, už naznačuje svou technologickou zastaralost. Stále si však neumím představit, že Retribution není vrcholem série Dawn of War II, závěrem celého krvavého boje o sektor a že po něm už nepřijde něco s označením tři. Po takovém parádním datadisku by to další přídavky už měly sakra těžké.
