Vyprávěj
Příběhy tvoří základ všeho. Jsou cestou i cílem. Během svého putování se je ze všech sil snažíte získat a rozšířit mezi lidi, ale zároveň si nikdy nemůžete být jistí, kdy se některý z nich vrátí v podobě, jakou nepoznáváte. V Minneapolis někomu řeknete, že jste u cesty potkali zvláštního starého dědu v uniformě Konfederace a v New Yorku se od chlápka na pumpě dozvíte, že někdo potkal samotného oživlého generála Leeho.
Navzdory dominanci kultury vyvážené z USA do celého světa je skutečně překvapivé narazit na hru, která je celá postavena na americké „mytologii“. Procházíte se surrealistickou krajinou od Atlantiku k Pacifiku a od Velkých jezer k Rio Grande, potkáváte bankéře i syny otroků, v uších vám zní fantastický folkový soundtrack a cítíte, jak vámi prostupuje americký sen, jeho příslib i zklamání, když se Socha svobody skloní, aby svou planoucí pochodní zapálila vaši popravčí hranici.
Vyprávěníčko na cestu
Where the Water Tastes Like Wine je bezesporu unikátní zážitek. Nemůžu ho přirovnat k žádné jiné hře, se kterou jsem kdy měl tu čest (snad s výjimkou 80 Days), a to samo o sobě je takové malé doporučení pro všechny, kdo už mají dost titulů snadno zaškatulkovatelných do přecpaných zásuvek s nápisy jako „střílečka z pohledu první osoby“ nebo „point-and-click adventura“.
Většinu hry strávíte cestováním od města k městu, od osady k osadě. Procházíte se po krajině, stopujete kolemjedoucí řidiče, naskakujete na projíždějící vlaky. Pak se zastavíte u nějakého domu nebo farmy a užijete si příběh z pera jednoho ze zástupu talentovaných scenáristů, kteří se na hře podíleli.
Nečekejte nic dlouhého – tři, čtyři odstavce, většinou s nějakou tou volbou. Zeptáte se stařeny, zda nepotřebuje pomoct? Přijmete pozvánku na oběd od zvláštní rodiny? To, co zvolíte, ovlivní podobu výsledné historky, ale obecně vzato jste spíš pasivním pozorovatelem než hybatelem událostí, a rozhodně tu na vás nečíhají žádná záludná dilemata.
zdroj: Archiv
Ve tmě se dobře poslouchá
Příběhové jednohubky nedostávají moc velký prostor se rozvinout – na jejich základě byste určitě nenatočili celovečerní film, spíš možná tak jednu nepříliš rozsáhlou scénku. Přesto z nich však přímo dýchá spisovatelský talent. Na malém prostoru dokážou někdy vzbudit emoce, někdy zase představivost, a přestože mnoho z nich nepadne na úrodnou půdu a vyzní hluše, většina z nich rozhodně stojí za přečtení nebo za poslechnutí.
Já při hraní zvolil poslechnutí, i když „zvolil“ je možná trochu silné slovo. Hra mě prakticky donutila k tomu, abych u příběhů zavřel oči a vnímal jenom chraplavý hlas vypravěče. Tempo mluvení se totiž ani náhodou neshoduje s tempem textu, který vám naskakuje před očima. Ten je o tolik rychlejší, že jsem vypravěče při čtení neustále předbíhal, takže mě jeho slova akorát rozptylovala. A vzhledem k tomu, že neexistuje možnost vypnout pouze jeho hlas a ostatní nechat nedotčené, jsem se postupem času spolehl radši na sluch než na zrak.
Ačkoli je to ze strany hry samozřejmě hloupá chyba a hlas s textem by měly být sladěné, nakonec bych řekl, že poslouchání se zavřenýma očima je ideálním způsobem, jak si historky užít. Relaxujte, nechte se unášet fantazií, zapomeňte, že sedíte v kancelářské židli a dřepněte si raději do udusané marylandské hlíny. Přeletíte oceán, ani nebudete vědět jak.
Historky na objednávku
Uvědomuju si, že to, co jsem zatím popsal, moc nevypadá jako hra. Sbírání příběhů, které můžete jen lehounce ovlivnit vlastními rozhodnutími, neustálé čtení a poslouchání... zní to spíš jako nějaká japonská vizuální novela. Jenže není, protože dochází ještě k tomu, co jsem popsal v úplně prvním odstavci – vyprávění příběhů, které jste nasbírali.
Jednou za čas potkáte na cestě utahaného poutníka, který vás pozve ke svému táboráku. Každý z nich, ať už jde o zvláštního chlapce se dvěma psy nebo vojáka, který se vrátil emocionálně zmrzačený z první světové války, vás chce slyšet vyprávět a za odměnu se s vámi podělí o svou vlastní pozoruhodnou minulost.
Historky jsou rozdělené do spousty různých kategorií – láska, smrt, svoboda atd. To však vaši spolutáborníci ve svých požadavcích nezohledňují. Místo toho si řeknou například o vtipnou anekdotu nebo o smutnou tragédii, a vy v tu chvíli musíte zalovit ve svém zázračném pytli a uhodnout, co by zadání asi tak odpovídalo. Trefte se svým posluchačům do vkusu a hned vás budou mít raději. Příště se s vámi třeba podělí o další část své životní pouti.
Lidé, nebo kód?
Je to systém, který zní elegantně, než si začnete všímat nezvládnutých detailů. Křehká iluze skutečného výletu surrealistickou Amerikou utrpí v každém rozhovoru u táboráku povážlivé trhliny. Předně je vážně divné, jak často cizinci během jediné noci opakují své žádosti. „Mám chuť na něco smutného,“ řeknou, jen co se setmí. Něco jim povyprávíte, oni si hned nato řeknou o veselou historku, a jen co skončíte, opět stejnými slovy požádají o něco smutného. Tak nějak to nepůsobí jako věrná eskalace příběhy proložené noci, a neustálé opakování stejných žádostí mi připomnělo repetitivní plky postav ve Skyrimu – a to vážně není hra známá svými skvěle napsanými charaktery.
Také je vážně škoda, že posluchači na vaše historky nereagují – alespoň tedy ne tak, jak by na ně reagovali živí, nenaprogramovaní lidé. Dejme tomu, že si z kategorie „náhoda“ vyberete nějaký veselý příběh. Vaši společníci ale nezareagují na historku o dvou bratrech, co náhodou zjistili, že vůbec žádní bratři nejsou. Místo toho se krátce rozpovídají o tom, jak vnímají koncept náhody, i když to s danou historkou nemá téměř nic společného, a najednou je jasné jako den, že v noční tmě před vámi nesedí člověk, ale skriptovaná výzva, kterou musíte překonat jak partičku piškvorků.
Systém konverzací u táboráku mi přijde jako něco navíc, jako povinnost, kterou musíte splnit, abyste se propracovali k dalším zajímavým příběhům. Zároveň nijak zvlášť neobohacuje celkový zážitek. „Historky jako měna“ jsou zajímavý nápad, který by ale měl být zpracován podstatně lépe, což se týká i neohrabaného uživatelského rozhraní vyžadujícího mnohem víc klikání, než je nezbytně nutné. Ani zajímavé nuance, třeba že příběhy, které se opětovným vyprávěním napříč Amerikou rozrostly do čím dál tím bujařeji fantastické roviny, poskytují větší bonus k náladě posluchače, nemůžou tuhle podivnou gamifikaci zachránit.
zdroj: Archiv
Ušní extáze
Mechanické, nepřesvědčivé táborové konverzace nejsou jediným zklamáním. Vřele potřást rukou jim může i samotné potulování Amerikou. Vaše postava se po příliš holé mapě hýbe absurdně pomalu, strohé prostředí vám nenabízí žádné velké vizuální prožitky a jediný způsob, jak kostlivce zrychlit, je pískat si do kroku. K tomu ale slouží obyčejná minihra, v níž ve správnou chvíli mačkáte jednu ze čtyř šipek. Absolutně nerozumím tomu, proč po mně hra vyžaduje takhle nudnou aktivitu, zvlášť když pískání přehlušuje onen úžasný soundtrack, kterému teď konečně můžu věnovat pár odstavců.
Hudba je velká, žlutá, plně nafouklá záchranná vesta, díky níž se toulání napříč kontinentem nepotápí pod hladinu. Folkový doprovod, který se mění podle toho, kde se zrovna nacházíte, a volně střídá tesknou angličtinu s rozjařenou španělštinou, je zkrátka fenomenální, a i když se po chvíli začne opakovat, ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych si ho mohl přestat užívat.
Hudba efektivně podporuje onen pocit bezcílného toulání, kterým se Where the Water Tastes Like Wine tak radikálně odlišuje od zmiňovaných 80 Days. Tam jde sice také o prožívání krátkých příběhů ve zvláštním světě, ale v pozadí vám neustále funí na krk titulní časový limit. Tady vás popichuje maximálně tak vlastní netrpělivost nad tím, jak k uzoufání pomalu váš panák ukrajuje kilometry dělící vás od kalifornské hranice, ale díky zpěvu a kytárce to jsou víc než snesitelná muka.
V dobrém i ve zlém
Ničemu bohužel neprospívá chabý pokus o simulaci trampského života. Občas se musíte najíst nebo vyspat, protože vám chybí zdraví či energie, někdy si musíte vydělat nějaký ten dolar, abyste si mohli dovolit jízdu vlakem, a celé to je jednak nadbytečné a rušivé, jednak divně nepatřičné pro někoho, kdo se po mapě pohybuje coby kostlivec v klobouku a reprezentuje spíš mytologickou, neuchopitelnou duši Ameriky než skutečného člověka.
Přes to všechno jsem byl chvílemi zkrátka… šťastný. Ponořený v křesle jsem se zavřenýma očima naslouchal buď smutnému vypravěči, nebo lkavým strunám, a tehdy na washingtonských bulvárech, v arizonské poušti, v prériích, národních parcích a Skalistých horách netekla voda, nýbrž víno. Jenže stačilo otevřít oči, a místo dobrého červeného jsem v ústech dost často ucítil vlažný obsah vodovodu.
Where the Water Tastes Like Wine by se mi možná víc líbila jako audiokniha. Klidně bych vyměnil nevelkou porci interaktivity za neustálý proud slov a hudby, vzdal bych se zdlouhavého toulání ve prospěch kratšího, ale o to intenzivnějšího zážitku. A přesto. Přesto v žádném případě nelituju času, který jsem ve hře strávil. Zanechala ve mně spoustu krásných vzpomínek, které mi vydrží i dlouho poté, co opadne frustrace ze všech nedostatků, které jsem právě horlivě odsoudil.
Kdo přežije ošívání se, vrtění hlavou nad šnečím tempem, netrpělivé povzdechy a drbání se na hlavě, ten nahlédne nezvykle hluboko do nitra národa, nad kterým je až příliš snadné mávnout rukou jako nad bandou hamburgery požírajících buranů. Sny, splněné i nesplněné. Láska, šťastná i nešťastná. Smutek, zdrcující i hořkosladký. Amerika má mnoho tváří a místní mikropříběhy, byť občas banální či příliš krátké, jsou jejich povedenými medailonky. Kvůli tomu stojí za to vyrazit na dlouhou, klidnou procházku.
zdroj: Vlastní
