Hodnocení už jste v tuhle chvíli viděli a víte, že Wolfenstein: The New Order dopadl výborně. Skoro bych řekl, že překvapivě výborně, protože jsem od hry nic úžasného nečekal a Blazkowicz mi úspěšně vytřel zrak. Jeho krvavé putování vítěznou Třetí říší není bez chyb, ale je zábavné, občas příjemně šokující, ale hlavně brnká na nečekaně vážnou strunu.

Příběh začíná v roce 1946, kdy v alternativní verzi historie Německo válku neprohrálo, ale naopak. Díky vynálezům geniálního a zároveň odporného generála Smrtihlava nacisté válku vyhrávají s pomocí obřích robotů, zbraní jiskřících elektřinou a ladných proudových letounů, vedle kterých Me-262 vypadá jako neohrabaná kraksna. Blazkowicz a skupinka spojeneckých vojáků vede poslední zoufalý útok, jehož cílem je zabít Smrtihlava a dopadne to přesně tak, jak vzhledem k zápletce hry musí. Neúspěchem.

B.J. končí na 14 let ve vegetativním stavu v blázinci a pasivně sleduje, jak Německo dobývá svět. Když se na začátku 60. let probere, ze spojenců nezbylo nic. Všemu vládnou nacisté a jejich despotický režim. Svět zaplaví monumentální architektura, koncentrační tábory, roboti, geneticky upravení vojáci a vrcholem kulturního marasmu se stává německy zpívaná Žlutá (ve hře tedy Modrá, ale nešť) ponorka od Beatles, respektive Käfer.

zdroj: tisková zpráva

Svět ve znamení hákového kříže

Ukázka světa, kdyby Třetí říše vyhrála (samozřejmě s notnou dávkou béčkového sci-fi), působí skvěle. Oči až přecházejí z té organizované zrůdnosti, ale naštěstí jedna jistota zůstala. Blazkowicz se během kómatu nezměnil a pořád je nejlepší v tom, co mu vždycky šlo. V zabíjení nácků.

B.J. likviduje nácky na sto a jeden krvavý způsob a mnohokrát na vás autoři mrknou, že to všechno nemyslí smrtelně vážně. Však moc dobře ví, že navazují na hru, kde jste zabili Hitlera vyzbrojeného dvěma rotačáky. Míru nadsázky ale nikdy neberou za hranice vkusu (ano, tebe myslím, poslední Duku), tedy pokud nepočítáte rozstřelené hlavy, trčící obratle, vyhřezlé vnitřnosti a podobně roztomilé úkazy.

Spousta nepřátel jako by vypadla z béčkového románu. Jde o bizarní (ale pořád děsivé) karikatury, které vyvolávají úsměv. Zároveň ale MachineGames do všeho toho pomrkávání a krvavých orgií přidali i něco, co střílečkám s válečnou tematikou chybí. Ukazují hrůzy války, její dopad na civilisty a vše to ještě násobí paralelou ke skutečným zločinům nacistů za druhé světové války.

zdroj: Archiv

Z téhle zábavy mrazí

Ve výsledku pak v jednu chvíli děláte pitomosti s dvěma brokovnicemi a bavíte se likvidací desítek milovníků hákenkrajců, ale hned poté sledujete opravdu mrazivé momenty, které mohou působit jako z úplně jiné hry. Vyhlazování jedinců nedostačujících standardu, naprostá neúcta k hodnotě lidského života... nebudu konkretizovat, zažijte si své nepříjemné chvilky sami. Ovšem jen pokud vám nebude vadit kontrast mezi nadsázkou a drásavými odkazy na skutečnou diktaturu. Sám jsem s tím neměl problém, ale umím si představit, že ne každý se hned přeladí.

Popsaný kontrast dokazuje, že se tvůrci nevykašlali na příběh, který hraje docela překvapivě ve Wolfenstein: The New Order významnou roli. Není to samozřejmě Shakespeare. Některé postavy jsou prokresleny lépe, jiné hůře. Pořád je to hra o zabíjení nacistů s pomocí klasických i retrofuturistických zbraní.

Tvůrcům se však opakovaně daří vystřihnout skvělé momenty, ať už jde o kratičké záblesky ze života pod nacistickou diktaturou, nebo o konkrétní osudy postav kolem hlavního hrdiny. The New Order zkrátka není jen o střílení, na to má až moc zajímavé obsazení a kvalitně zpracované příběhové filmečky.

zdroj: tisková zpráva

Čas na střílečkové retro!

Pro všechny, kteří podobně jako já žehrají nad stále stejnými metodami současných válečných stříleček, mám dobrou zprávu. The New Order sice nejde až k základům prastarých stříleček, ale hodně si z nich bere. Asi nejmarkantnější je v tomto ohledu systém regenerace zdraví, které se doplní jen do nejbližšího násobku dvaceti. Žádné „chvíli si počkám za bukem, ono se mi to zdraví doplní a dostřílím ten zbytek.“ Kdepak, musíte hezky sbírat lékárničky a (pozor!) brnění! Tomu říkám retro.

Musíte hezky prohledávat každý kout, abyste nešli do další přestřelky s půlkou zdraví, případně posbíráte přilby, neprůstřelné vesty a zkrátka všechno, co vám přijde pod ruku, aby se hodnota vašeho brnění zvýšila.

S tím souvisí další sympatický fakt. Wolfenstein: The New Order je v základu lineární hra. Velmi často ale nabízí alternativní cesty postupu a hlavně, když dojde na větší přestřelky, většinou vás nenutí bojovat v chodbě široké dva metry a s jedním stolem jako překážkou. Nabízí spíše arény, kde se dá hodně pobíhat a využívat vedlejších místností k taktickým přesunům nebo obchvatům protivníků.

zdroj: tisková zpráva

Jistě, někdy dojde i na tu úzkou chodbu, ale míra svobody pohybu během bojů je vysoko nad současným standardem ve střílečkách. Členění jednotlivých levelů pak nahrává nejen taktizování, ale i hledání bonusových blbinek v podobě informací a samozřejmě i vybavení. A přestože píšu blbinek, často jde o skvělý textový materiál doplňující atmosféru hry. Některé dopisy i přes jejich délku stojí za přečtení a pobaví i Enigma kódy.

Členitost některých úseků je příjemná nejenom během přestřelek, ale navíc ještě zvyšuje obtížnost. Ve hře se totiž vyskytují důstojníci, kteří disponují schopností přivolávat nové posily dokud je všechny nesundáte.

Zatímco řada jiných stříleček používá nekonečné vlny nepřátel jako designérskou berličku, kterou vás ženou vpřed, v The New Order jde o funkční prvek. Snažíte se najít důstojníka jako prvního a vyřadit jej ještě než spustí poplach, ať už kulkou do hlavy, nebo nožem do krku. Najít a odstranit důstojníka ve změti místností uvnitř kasáren ovšem není nic jednoduchého. A cenné vteřinky pak ubíhají...

zdroj: tisková zpráva

Vyber si svůj styl a nebo kombinuj všechny

Nůž bude v boji proti novodobým náckům váš velký kamarád. V některých misích jinou zbraň ani nedostanete (i hozený nůž zabíjí na jednu ránu), ale hlavně lze The New Order dohrát i stylem plížícího se tichošlápka. Sliby tentokrát nebyly chybami, plížení je plnohodnotnou součástí hratelnosti. Nejde samozřejmě o ekvivalent Splinter Cell her, ale když nechcete jen běhat se sapíkem, můžete se spolehnout na nůž, pistoli s tlumičem a pročistit oponenty než si vůbec všimnou, že přichází B.J. „Jsem dobrej v zabíjení nácků“ Blazkowicz.

Pokud vám stealth nevoní, nevadí, volba herního stylu je na vás. Můžete využívat kryt (hra podporuje chytré používání krytu a vykukování zpoza něj) a střílet nácky do hlavy puškou či pistolí nebo se vykašlat na taktiku, čapnout do každé pazoury jednu zbraň (duálně jde držet skoro vše) a vřítit se do mely jako blonďatý bůh chrlící olovo. Jen pozor, zpětný ráz v takovém případě udělá svoje a munice vám zmizí rychleji, než řeknete „Obersturmbannführer.“

zdroj: Archiv

Jednotlivé styly jde prohlubovat přes systému perků, které tentokrát nekupujete za zkušenostní body, ale odemykáte je aktivitami v akci. Hra vám sama řekne, co musíte splnit pro odemčení perku (např. "střel protivníky do hlavy třikrát puškou a jednou pistolí"). Většinou jde o úkol související se zvoleným herním stylem, takže si perky odemykáte přirozeně.

Nejde o hluboce propracovanou funkci, ale svou roli ve hře plní - mít extra náboje, umět rychleji přebíjet nebo vidět na mapě velitele se hodí. Navíc jde o povzbuzení hráče, že něco dělá dobře. Ono není virtuální poplácání nikdy na škodu.

Další způsob, jak modifikovat styl boje představuje úprava zbraní. Věřte mi, taková vylepšená brokovnice, jejíž projektily se odráží od stěn jako gumové míčky... jémine, to je zábavy s lidským ementálem Made in Reich. A když už jsme u toho návratu ke kořenům, můžete s sebou tahat všechny zbraně, na které narazíte. Nečeká vás žádné omezení na dvě velké pušky a pistolku. B.J. je borec, který unese celý arzenál bouchaček!

zdroj: tisková zpráva

Já vždycky říkal, že náckové jsou blbí

Ne všechno ale v The New Order funguje na sto procent. Umělá inteligence nepřátel je občas jako na houpačce. V základu je agresivní a umí zatopit. Párkrát jsem si všimnul, že některé skupinky vojáků příkladně spolupracují. Zatímco jedna mě palbou drží v krytu, druhá se mě snaží obejít z boku. Jindy se ale stalo, že vojáci přehlédli mrtvolu kolegy s podříznutým hrdlem nebo se mi párkrát zasekli v obzvláště stísněném segmentu a místo postupu jen stáli uprostřed a pálili na mě. Samostatnou kapitolou jsou pohůnci se zbraněmi na blízko, kteří k vám jen kráčí a působí jako ti největší borci v Říši, protože oni přece nepopoběhnou, i když do nich střílíte.

Několikrát jsem také zaznamenal absurdní výstřel obtížnosti k nebesům. Hra ani na základní obtížnost (třetí z pěti) není průchodem růžovou zahradou, ale někdy jsou protivníci rozmístěni tak efektivně, že nezbude než pořád dokolečka nahrávat poslední pozici dokud situaci konečně nevyřešíte. Ještě, že jsou checkpointy časté a dobře rozmístěné.

Nečekaný nárůst obtížnosti dokážu pochopit u bossů, byť i tak jsem párkrát remcal. Když ale spadnete do mlýnku velkého množství silných typů nepřátel na relativně malém prostoru, skřípete zuby. Stane se to vážně jen občas, ale podobný výpadek designu umí nepříjemně zadrhnout jinak dobře naolejovaný akční stroj.

zdroj: tisková zpráva

Tahle je hra je jen pro jednoho

Příjemné je velké množství rozličných druhů nepřátel. Vojáci jsou vybavení na sto a jeden způsob, k tomu nechybí robo-psi, kyber-dobrmani, normální roboti... Jak jsem se zprvu bál, že se nepřátelé začnou brzy opakovat, tak mě následující hodiny vyvedly z omylu.

Celkem jsem těch hodin k dokončení spotřeboval třináct, ale rozhodně jsem neprocházel kouty až do posledního, abych objevil všechny skryté poklady či bonusy. Brzy na začátku hry musíte navíc učinit volbu, která ovlivní jak vaše schopnosti, tak i příběh světa v šedesátých letech.

Důvodů rozehrát The New Order vícekrát je tedy hned několik. Jen berte v potaz, že Wolfenstein: The New Order neobsahuje multiplayer. Nemyslím si, že by hře nějak výrazně chyběl, ale pokud vám jde ve střílečkách hlavně o kolektivní zápolení, musím vás zklamat.

zdroj: tisková zpráva

Klid, hlavně to chce klid

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nachází současné doomovky, je velmi obtížné nepodlehnout příliš velkému entusiasmu kolem Wolfenstein: The New Order. Hra přináší hratelnost, jakou jsme ve střílečkách zažívali před léty. V mnohém je staromilská, ale ne zastaralá. Kombinuje archaické, ale stále funkční prvky s moderním přístupem. Přestože občas klopýtne, servíruje až na pár výjimek variabilní mise i příběh, který je poutavější než většina současných „musíme zachránit naši zem, i když si to vyžádá oběti“ blockbusterů a přitom se nevzdává hravosti a nadsázky.

The New Order je poctivé řemeslo (když použiji hnusně otřepané klišé) dělané s láskou k žánru. Výsledek není bez chyb, ale pokud hledáte zábavnou a dobře vypadající střílečku, která vás za pár hodin neprotáhne jen sérií filmečků, ale nabídne pořádné akční běsnění v různorodých kulisách ve stylu devadesátých let, po Wolfenstein: The New Order rozhodně sáhněte.