Proč nemůžu přestat
Když na loňském Blizzconu oznámil Blizzard pátý datadisk, dělal jsem jako by nic a stáhnul si do mobilu novinku s hledáním skrytých objektů. Když se letos v létě objevila možnost zúčastnit se bety nového datadisku, byl jsem jako skála. Ne, děkuji, raději knihu. To jsem jim řekl. Pak přišel 14. listopad 2014 a nabídku na recenzi jsem vzal jako nepříliš náročný test vůle. Zahraju, napíšu, odinstaluju, zapomenu... tak zněl můj čtyřbodový plán.
Bod jedna byl v pohodě. Na bodu dva zrovna pracuju (rád bych řekl, že jeho splněnéí je rovněž v pohodě, ale cítím, že bych trochu lhal). Body tři a čtyři jsem prozatím odložil. Je Štědrý den, dvě hodiny ráno a během psaní nemůžu z hlavy dostat dvě vlezlé myšlenky: kvůli psaní už nestihnu daily a followeři se touhle dobou určitě vrátili ze svých misí, takže bezdůvodně lelkují po pevnosti, místo aby tvrdě makali na mojí světlé budoucnosti. Už nějaký pátek jsem level 100 a pořád na sobě nosím pár zelených hadrů, místo abych se od hlavy k patě promenádoval v epicko-legendárním ohozu.
Začátek přitom vypadal tak "nadějně". Všechny startovní problémy předchozích datadisků jako by se slily do jednoho epického failu a nejen v den vydání, ale i v několika následujících dnech to vypadalo na slušnou pohromu a nečekané fiasko. Vytrpět si dvouhodinovou frontu na připojení do hry jen proto, abych zjistil, že „postava nebyla nalezena“ a můžu hezky zpět na konec řady? Už jsem viděl jedovatý podtitulek svého článku: Přišel jsem, nic jsem neviděl a smazal jsem.
Když už se člověk dostal do hry, startovní zóny připomínaly nejmenovaný obchoďák na Černý pátek a polovina věcí včetně opěvované pevnosti nefungovala. Stačilo však několik dní a věci se usadily, problémy a fronty vymizely a najednou se vyloupla hra, kterou jsem si pamatoval z dob prvotního opojení před deseti lety.
Spousta novinek
Příběhovou linku navazující na Pandarii tvůrci přesunuli do alternativní časové linie, takže se nemusíme zabývat reáliemi, na než jsme byli doposud zvyklí – místo toho si můžeme užívat „badass“ partičku orků z minulosti, kteří se za pomoci Garroshe cpou k nám do přítomnosti.
Tentokrát má hráč díky hromadě filmových sekvencí pocit, že jeho otisk skutečně pomáhá spoluvytvářet realitu a tvář světa, v němž se pohybuje dalších pár jedinců s podobným dojmem (aktuálně je jich zase kolem deseti milionů). Zvýšení maximální úrovně o deset levelů je tak akorát a při plnění questů hráč dosáhne stovky dřív, než se prohrabe mapou do poslední zóny.
zdroj: Archiv
V Blizzardu nelenili a dobře si nastudovali lákadla konkurenčních titulů. Jako v Guild Wars 2 jsem se cítil při prohlížení mapy, na které je milion a jeden nepovinný úkol, skryté předměty, co vyžadují hopsání skoro jako v Mariovi i místa s bonusovými misemi...
Desítky outdoorových bossů navíc umožňují kooperaci s ostatními hráči, aniž byste je museli nabírat do party, takže funguje i opatrná aliančně-hordí kooperace. Ve Wowku se bylo vždycky na co koukat, i když člověk běžel jen pěšky po cestě z jednoho sídla do dalšího. Warlords of Draenor ale přináší spoustu dalších lákadel, proč odbočit na zarostlou pěšinu nebo se podívat do útrob zdánlivě opuštěné jeskyně.
Herní mechanismy jsou za tu dekádu osekané na kost, ale co mi dřív přišlo jako neodpustitelné ústupky casual hráčům, mi dnes přijde jako správné řešení. Dovednostní stromy, hlavní a vedlejší povolání, ale i skilly jednotlivých ras a tříd urazily za tu dobu obrovský kus cesty – konečně mám pocit, že se orientuji ve statistikách svého vlastního hrdiny a neobtěžuju kamarády z matfyzu, aby mi pomohli se správným buildem pro rogua.
Asi bych měl přestat
Předsevzetí napsat recenzi a Warlords of Draenor odinstalovat už dostalo povážlivé trhliny, ale hledání důvodů proč skončit je tentokrát nějak složitější – vlastně nastala přesně opačná situace než v případě Pandarie, kde jsem na otázku, proč hrát dál, nakonec nenašel odpověď.
Je to tím, že přes všechny novinky je Warlords of Draenor pocitově návrat ke klasice? Nebo je hlavním důvodem pocit, že tentokrát jsem opravdu hrdina a i díky mé základně dokážou "ti hodní" čelit hrozbě Železné hordy? Můžou za to přidaní pobočníci, které můžete vysílat na mise, zapojit je do práce v některé ze struktur postavených v pevnosti nebo je mít dokonce po svém boku při cestách po Draenoru?
Za mou nechutí datadisk opustit a odinstalovat asi může od všeho uvedeného něco. A novinka v podobě vlastní pevnosti je navíc silný magnet i pro sólo hráče.
Proč bych měl přestávat?
Mám v živé paměti, jak jsme od spuštění Wowka čekali, kdy se tvůrci dokopou k přidání housingu – možnosti mít vlastní bydlení, které bylo pěkně zpracované už třeba v původním Asheron’s Call... a vidíte, netrvalo to víc než deset let a místo společné ubytovny nebo domku někde na samotě je z hráče velitel pevnosti, která se tyčí uprostřed celého dění.
Různé stavby umožňují získat suroviny, které bylo dosud potřeba nakupovat v aukci, tvořit věci, na něž nemáte povolání nebo vás vybaví nějakým jiným herním benefitem - jsou tedy tím pravým kořením, které člověka dokáže zabavit klidně na několik hodin každý den.
Postupnými upgrady vytvoříte z neolitického sídliště „malý Stromwind“, která vás naplní pýchou a přinese nemalé výhody pro další hraní. Podobnou funkci mají i předsunuté základny (outposty) v jednotlivých zónách – máte vždy na výběr ze dvou možností, přičemž každá nabízí odlišný bonus pro další hraní.
zdroj: Archiv
Při návrhu instancí a raidů tvůrci nijak nepolevili v kreativitě a promyšlené boje s bossy, rozdělené do několika fází, dokážou zabavit a potrápit i ostřílené borce. Při vybírání obrázků k recenzi (prohlédněte si je v galerii) jsem s hrůzou zjistil, že z guildovního výletu ke Kargathovi mám tucet momentek s vlastní mrtvolou, zlikvidovanou pokaždé jinak a z odlišného důvodu (ani jednou vlastní vinou, maximálně jednou, možná dvakrát, ne víc než třikrát...).
Nová PvP zóna prý zatím zůstává daleko za očekáváním, ale pro můj způsob vedení boje (písek do očí-vanish-sprint away) její plánované vylepšení nehraje velkou roli.
Tak a dost
Pohled na novinky a změny je samozřejmě věc výsostně subjektivní, ale podle počtu navrátilců, ať už z řad kamarádů, nebo dle pohledu na globální statistiky, se dá momentálně tvrdit, že Draenor se povedl.
Tvůrci neslevili ani ze svých oblíbených popkulturních odkazů, takže nikoho neudiví, že dřevozpracujícímu podniku velí Justin Timberlord, zatímco alchymii má pod palcem Mary Kearie. A když se zatouláte do jednoho očarovaného lesa, zkuste tam vytáhnout meč zarostlý do kamene...
Ode mě zatím Warlors of Draenor dostává výbornou, ale uvidíme, co budu říkat za půl roku (a hlavně, co bude říkat moje žena, protože už teď pro ni Wowko na žebříčku nepřátel rodiny poskočilo o řadu příček nahoru).
