Jednooký mezi slepými

Existuje několik her, které vás posadí na trůn a naschvál vám dají k dispozici výrazně méně zdrojů, než kolik by jich bylo potřeba na vyřešení všech problémů. Měli jsme tu Reigns, měli jsme tu Pathfinder: Kingmaker, teď přichází na řadu Yes, Your Grace.

Jsem Eryk, král Davernu, a moje říše nevzkvétá. Do hradu fouká a prší, moje „armáda“ čítá asi padesát mizerně vyzbrojených knechtů, nemám ani moc peněz, ani velké zásoby jídla. A všichni po mně samozřejmě něco chtějí.

Ráno, na začátku tahu trvajícího jeden herní týden, vstanu, protáhnu se a zaraduju se z pěkného letního dne. Dám si lehkou snídani, sednu si na trůn a pak se nechám půl dne šikanovat dlouhým zástupem nespokojenců. Kéž by moje šmoulí krev zčervenala...

Poddaní si stěžují na výpady banditů, na záplavy a na nemoci a samozřejmě by se jim všem hodily zlaťáky, jídlo nebo pomoc některého z mých agentů. Občas je poznat, že se mi někdo snaží pověsit bulíky na nos, tak ho dám zavřít do (rozpadajícího se) žaláře, ale vyhovět všem legitimním žádostem je i tak nemožné.

Do toho se snažím domlouvat spojenectví s cizími lordy a králi, protože by se mi moc hodila jejich pomoc v nadcházející a bohužel zcela nevyhnutelné válce proti barbarům z Radovie. Někteří po mně chtějí maličkosti – třeba by si jen rádi koupili jeden z mých obrazů. Fajn, v pořádku. Jiní výtečníci ovšem výměnou za spojenectví žádají sňatek s jednou z mých tří dcer! To už je horší, zvlášť když je oním výtečníkem plesnivý dědek a nejstarší dceři ještě není ani čtrnáct let.

Také se můžu vložit do dlouhodobých sporů mezi vévody. Dva šlechtici se už léta hádají, jestli je v pořádku na jejich území prodávat jistou návykovou látku, které se neříká „heroin“ asi jen proto, že to slovo ještě nikdo nevymyslel. Jasně že by asi bylo správnější prodej toho humusu zakázat, ale víte, co je pro korunu lákavější? Když bude obchod vzkvétat, král z něj dostane desátky a bude si tak moct dovolit nové hradby, i když to útlocitnějšího z lordů totálně nakrkne.

zdroj: Archiv

Poctivého pověsí

Podobných obtížných rozhodnutí na vás čeká skutečně obrovské množství a podle mého pomazaného názoru snad ani není možné se pořád chovat eticky a dobrotivě, jestli tedy chcete přežít. Občas je prostě výhodnější někoho popravit za vraždu, i když moc dobře víte, že je nevinný – dokonce o tolik výhodnější, že by bylo šílenství to neudělat.

A hra vás v tomhle morálním marastu bude topit, seč to půjde. Bude vám ukazovat následky unáhlených rozhodnutí, ať už těch lidumilných, nebo těch krutě tyranských. Vůbec nečekejte takovou parodii jako v případě Reigns – příběh si ze sebe sice umí udělat legraci, ale většinu času je vážný. A některé věci, které se chudáku Erykovi a jeho rodině mohou přihodit, jsou… no, vlastně docela příšerné.

Hra sice není skutečně nadabovaná ani si nezakládá na nějaké fotorealistické grafice, ale zdejší pixel art má duši a postavičky jsou namluvené půvabnými zkratkovitými hláškami v neexistujícím jazyce, díky čemuž je snadné je mít rád. Z každého zoufalého Erykova povzdychnutí, když jeho království postihla další katastrofa, mě píchlo u srdce a byl jsem si akutně vědom svého osobního manažerského selhání.

Bez ustání níž

Na druhou stranu je pravda, že hra ve vás pocit selhání pěstuje úmyslně a tak trochu uměle. Občas je až podivné, jak bezvýchodné situace před vás staví. Například během audience díky vhodně položené otázce odhalím, že mě „zchudlý sedlák“ chce mazaně připravit o zlaťáky, vykážu ho tedy ze sálu… a spokojenost lidu poklesne o obří 4 body. Proč jako? Jsou mí poddaní nespokojení, protože jsem nenaplnil měšec prachsprostého podvodníka?

Tohle žongolování s omezenými zdroji nutně vede k tomu, že na spoustu eventualit nikdy nemůžete být připravení. Na samém začátku hry jsem se například spojil s jedním lordem, který mi každý týden poskytoval značnou sumu zlaťáků, což pro mě v tu chvíli bylo důležitější než obilí. Jenže ve druhé půlce hry, kdy jsem se musel bránit obléhání, začaly být klíčové zásoby – a já jsem najednou zkrátka nebyl schopný jich vydělat tolik, kolik bylo třeba, a nové spojenectví jsem už uzavřít nemohl.

Nepředvídatelnost hry znamená, že velkou roli hraje štěstí, což se týká i použití agentů. Král Eryk má k dispozici tři hlavní poskoky: generála, čarodějnici a lovce. Tihle agenti jsou schopní efektivně řešit některé problémy – když se na audienci připlazí krvácející vesničan s tím, že v okolních lesích řádí vlci, místo zlaťáků na žoldáky s ním můžete poslat lovce, který vše vyřeší rychle a zdarma.

Nikdy bohužel dopředu nevíte, jakého agenta ten den budete potřebovat. Někdy se vám bude hodit generál a lovec s čarodějnicí budou jen nečinně postávat opodál, jindy by zase bodli třeba všichni tři. A problém je ten, že jejich tučnou mzdu jim vyplácíte na začátku každého tahu, kdy se taky můžete rozhodnout jim nezaplatit nic a na chvilku se bez nich obejít.

Už vidíte ten problém? Vím, že mám málo peněz a že si můžu na následující týden dovolit jediného agenta. Zvolím tedy třeba generála. A co se nestane – na audienci přijdou sedláci žadonící o pomoc čarodějnice nebo lovce, takže jim musím buď zaplatit ještě víc, než co jsem ušetřil na platech, nebo sledovat, jak se spokojenost poddaných hroutí, daně jsou v příštím kole nižší a já si nemůžu dovolit už ani toho generála…

V úplně poslední fázi Yes, Your Grace, kdy už začíná jít opravdu o všechno a Erykova vláda se otřásá v základech, mě hra dokonce donutila podvádět. Rychle jsem proklikal všechny žádosti, pak načetl začátek tahu a nechal si přesně ty agenty, které jsem potřeboval. Nakonec jsem přežil, ale můj osud navzdory podvodům visel na tom nejtenčím ze všech vlásků a ani zdaleka se mi nepodařilo dosáhnout na nejlepší konec.

Jednou to břemeno stačilo

To by nemuselo zas tak vadit, kdyby cílem byla znovuhratelnost jako v případě Reigns, jenže Yes, Your Grace je v jádru poměrně lineární, příběhová záležitost. Záleží na vás, v jakém stavu jimi projdete, ale existují jisté narativní milníky, kterým se prostě nevyhnete. Událost A, událost B a událost C se zkrátka stanou, záleží jen na tom, jak se k nim dostanete a zda se předtím vaše říše nezhroutí. Po dokončení prvního průchodu jsem tak absolutně neměl motivaci zkoušet hrát znovu.

Možná je to celé myšlené jako moudrý filozofický komentář o nahodilosti vládcova života, ale zážitku z hraní vliv štěstěny rozhodně škodí. Ještě, že je zbytek Yes, Your Grace tak solidní – hra vypadá moc pěkně, je dobře napsaná (zvlášť scény s královskou rodinou umí být střídavě veselé a srdcervoucí), bitevní scény jsou napínavé a i ta stresující správa selhávajícího státu, ač mnohdy frustrující, rozhodně není nudná.