Zombi - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Zombi - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

24. 8. 2015 20:00 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Zombie survival. Zombie akce. Kdybych se pokusil vypsat všechny existující tituly, spadající do těchto žánrů, pravděpodobně bych rozbil internet. Omezím se tak na suché prohlášení - je jich poměrně dost. ZombiU vyšla před třemi roky na Wii U a oblibu si získala (viz recenze) zejména promyšleným využitím nekonvenčního ovladače. O svou hlavní přednost tak ve verzi pro PC a nové konzole, nazvané jen krátce Zombi, logicky přichází. Dokáže však nabídnout dost zajímavé hratelnosti či herních mechanik, aby tuto ztrátu vyvážila?

Bůh žehnej královně

Tvůrci her ve svých projektech zombifikovali už kdeco. Podívali jsme se na ostrovy nemrtvých, do hradů nemrtvých, prošli nespočet nemrtvých měst, chodeb, slumů, afrických vesnic, kobek a kdo ví čeho ještě. Zombi nabízí výlet do umrlci se hemžícího Londýna. Pod tím si můžete bez obav představit generickou zástavbu v šedošedých prostředích, ale s tou výjimkou, že občas rozmlátíte lebku strážnému z královské gardy nebo narazíte na klasický londýnský taxík, pomalovaný britskou vlajkou místo tradiční černé barvy - to asi kdyby vám nedošlo, kde jste.

Ve hře pendlujete mezi několika lokacemi, oddělenými načítací obrazovkou. Až na pár výjimek se však jedná o místa bez problémů zaměnitelná mezi sebou. Je sice fajn na obzoru občas zahlédnout Tower Bridge, Tower of London či se proběhnout vnitřkem Buckinghamského paláce, ale hra podobnými scenériemi zbytečně šetří. Velká část akce totiž probíhá v ničím nevynikajících interiérech a v podzemí.

Sněhurka a sedm zombíků

Zombi se profiluje jako first-person survival horor, ale o přežití bohužel moc nejde a bez pohlcení do prostředí a světa skrze kouzlo Wii U ovladače není ani hororem. Od prvně jmenovaného žánru bych čekal nějaké pokročilejší mechaniky než prosté "nesmí tě zabít nepřátelé". A i když hře odpustím nepřítomnost například hladu, žízně či únavy, stále mi chybí to, co považuji za nejdůležitější u podobného projektu - strach o život své postavy.

Zombi láká na možnost permanentní smrti, ale naneštěstí se nejedná o nic světoborného. Na výběr je ze dvou módů - buď můžete hrát s tím, že se selhání rovná konci hry, což je běžný hardcore mód, jak jej můžeme vidět u mnoha her, nebo po skonu pokračujete dále s někým jiným. Tento systém však nemá v podstatě žádný větší význam, protože si po vzoru Dark Souls jednoduše doběhnete na místo, kde předchozí dobrodruh zahynul, zabijete jeho nemrtvou tělesnou schránku, seberete si komplet celý inventář a pokračujete dál jakoby nic. Přijdete sice o úrovně dovedností ve střelbě z jednotlivých zbraní, kterých jste s předchozím hrdinou dosáhli, ale upřímně řečeno jsem nezaznamenal sebemenší rozdíl.

Že se "permanentní smrt" rovná v podstatě jen trochu otravnějšímu loadingu se špetkou běhu lokacemi, které jste již navštívili, by se ještě dalo odpustit, ale žel i atmosféra, na které má celá hra evidentně stát, není stoprocentně košer. Zpočátku se zdá všechno v pořádku. Tíseň a neklid provází první kroky, mručení, jak disharmonický lament neživých prstů, ovíjejících hrdlo, rezonuje vzduchem a po zádech běhá mráz. Chroptící poslové konce světa se derou ze stínů, dlaně se potí, tep zrychluje, oči těkají a jejich pohled se marně a zoufale snaží proniknout všeobjímající temnotou.

zdroj: Archiv

Hra ale nedokáže kvality úvodu udržet, zejména kvůli stereotypu a technickým i designovým nedostatkům. Bezostyšné spawnování nepřátel do zad v lokacích, které jste právě vyčistili, jsem viděl naposled asi tak v Kiss: Psycho Circus. Daleko rušivější ale jsou chvíle, kdy spatříte naprosto komické animace vlastní postavy, například při otevírání poklopu, které připomíná něco mezi výrazovým tancem a útokem roje včel.

Příliš strhující není ani situace, kdy se zombík poprvé teatrálně sesune na zem s pohybem jak vystřiženým z filmu od Disneyho. Druhů nepřátel je málo a náplň hry se opakuje, takže zpočátku pohlcující atmosféra postupem času lehce uvadá. I přesto se ale jedná o nejsilnější stránku hry.

V dalším průběhu se sice dočkáte několika prvoplánových lekaček, které vcelku dobře fungují, ale faktem zůstává, že Zombi je spíše než survival horor prostá first-person akce s důrazem na boj zblízka s občasnými hororovými prvky. Když ovšem hru připravíte o téměř všechny její trumfy - jedinečné ovládací prvky a strach o život - je logické, že výsledek za moc stát nebude.

Košíky v cestě

Zombi se ovládá kontextuálně a neumožňuje se krčit či skákat jinde než na místech k tomu určeným. Pointa tohoto rozhodnutí je pravděpodobně tak hluboká, že dna nedohlédnu, protože hraní pouze znesnadňuje. Nejen, že vás při postupu suverénně zastaví hromada plechovek nebo zeď vysoká zhruba po kolena, což jen zatlouká další hřebík do rakve atmosféry, ale vysvětlit občas hře, co se vlastně snažíte udělat, vyžaduje zenovou trpělivost. Pokud jste hráli třetího Zaklínače a čtrnáctkrát jste zapálili svíčku než se vám povedlo si koupit kus chleba, víte, o čem mluvím. V Zombi sice znamení Igni neovládáte, ale rozcvička v podobě sedminásobného vylezení na bednu, než z ní konečně seberete čokoládovou tyčinku, je na denním pořádku.

Nad tím vším by se ale ještě dalo mávnout rukou, kdyby masakrování nemrtvého davu bylo zábavné a propracované. Jenže, tušíte správně, ono to až tak slavné není. Hra je zkrátka koncipovaná na periferie Wii U, jejichž využitím naplňuje i svůj potenciál, avšak při konvenčním ovládání je akce k uzoufání chudá.

Boj zblízka vypadá jako trénink začátečníků kendó, kdy do zemdlení opakujete každým kliknutím jeden a ten samý úder pořád dokola. Při tom samozřejmě svítá naděje, že s jiným nástrojem se situace zlepší, ale to je bohužel krutý omyl. Jakmile seberete jednu z ohromujícího arzenálu dvou dalších zbraní na blízko, tvar předmětu v rukách postavy se sice změní, ale toť vše. I nadále pokračujete kupředu jak mlátička na slámu. Hra tak ve výsledku neodbytně připomíná Prehistorika z pohledu vlastních očí.

Aby toho nebylo málo, postava doplňuje veškeré činnosti, a zejména boj, příšerně přehrávaným hekáním a sténáním. Účelem bylo zřejmě ilustrovat děs a zoufalství při každém úderu kriketovou pálkou, ale intenzita kvílení je tak přestřelená a rušivá, že si člověk občas není jistý, zda ještě bojuje s nemrtvými, či sleduje mimořádně vyhrocené finále tenisového grandslamu.

Ani střelba do potácejících se těl dojem nezachrání, poněvadž vlastně žádné pocity nezanechává. Je nudná, zbraně jakoby střílely vatu, zvuky jsou neslané nemastné. Nebudete ale mít moc příležitostí se tím nechat otrávit, jelikož munice je ve hře málo, a pokud ji náhodou najdete větší množství, stejně se vám nejspíš nevejde do batohu, protože zabírá nelogicky moc místa.

Chápu, jedná se o snahu hráče donutit si střeliva vážit a šetřit s ním, ale že deset nábojů do brokovnice vyplní stejný prostor jako například sada palubek, je zkrátka postavené na hlavu. Nemusíte se ale bát, že byste snad pro samý příval předmětů nevěděli, co s nimi. Při svém putování sice narazíte na záplavu skříněk, beden a kufrů, ale ty jsou z nějakého důvodu všechny prázdné.

Port par excellence 

Uvedené nelogičnosti jsou ale pouhou prkotinou ve srovnání s dalším štulcem, kterým vás Zombi počastuje. Řeč je o kvalitě portu. Tvůrci, mám ten pocit, se (opět) inspirovali ranými snahami From Software a prostě se postarali jen o to, aby šla hra na ostatních platformách vůbec spustit. Tím ale jejich snaha skončila.

Z ovládání konzolovost a určení pro gamepad Wii U přímo čiší. Kláves na klávesnici je namapovaných přesně stejné množství jako tlačítek na ovladači. O nějakém přátelštějším rozdělení akcí mezi vícero smysl dávajících kláves si můžete nechat jen zdát, stejně jako o menu či interaktivních nabídkách, které by braly na vědomí existenci pravého tlačítka myši.

Obdobně vstřícné je i nastavení grafiky, které vás blahosklonně nechá si změnit rozlišení a nic víc. Tragikomické je, že ani tuto jedinou volbu hra nezvládá provozovat bez problémů - spoustu běžně používaných rozlišení totiž jednoduše vůbec nepodporuje.

Ubisoft se na svých stránkách holedbá, že remaster prodělal výrazné změny, aby naplno využil výkonu konzolí nové generace a nejmodernějšího PC hardwaru. Kdyby to byla pravda, mohli bychom rovnou všichni poskákat z mostů, protože hra vypadá zhruba jako projekt, který byste pravděpodobně zařadili někam do období úplných začátků Playstation 3. Na druhou stranu, na slušnějším počítači se s vypnutým vsyncem bez problémů dostanete (bez nadsázky) třeba k 800 fps, což je ale poněkud úsměvná náplast. Pošlapanou standardu alespoň trochu pozvedá hudba, která dobře reaguje na situaci a atmosféře pomáhá, co to jen jde.

Fyzika ve hře v podstatě neexistuje, respektive je strašlivá. Předměty a okolí na vás nereagují nijak a nepřátelé jen velice podivně. Častokrát se tak pokocháte pohledem na to, kterak se zombík po posledním úderu odrazí od dvou stěn, aby pak elegantně odplachtil padesát metrů daleko, jak kdyby ho nakopl Superman. Kolize hra zvládá také jen velmi sporadicky, mnohdy tak dojde k zasekávání nepřátel o schody, průlezy či zídky.

ZombiU nikdy nebyla plně multiplayerová hra, ale jistý aspekt interakce hráčů i při hraní kampaně ve své původní verzi přeci jen nabízela. Měli jste totiž možnost potkat nemrtvé verze zemřelých hrdinů ostatních lidí, zabít je a napakovat se jejich inventářem. Tato stránka, skýtající jisté zajímavé ozvláštnění, v remasteru zcela chybí, protože... kdo ví?

Hrát až do konce? Co vás nemá!

Možná vám přijde, že zabíjet tužší zombíky je jak zbavovat se jehovistů - musíte jim v leže valchovat záda padesáti ranami než konečně přestanou vstávat. Má to prostý důvod, pro použití dorážecího úderu na zemi je totiž nutné tlačítko pro útok podržet, nikoliv pouze stisknout, což ale hra opomene zmínit. Původní ZombiU to nicméně v tutoriálu napsané má. Proč tvůrci odstranili jednu jedinou nápovědu, která by opravdu potřeba byla, nepochopím.

Pokud by vás Zombi, například kvůli celkové náladě a atmosféře, přeci jen vcelku bavila, pravděpodobně vás umravní další políček v podobě frekventovaných pádů na desktop, následovaných nutností opakovat klidně poslední půlhodinku znovu. V takovou chvíli ve hře pokračovat vyžaduje velice silnou náturu.

Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když hra zhruba ve třech čtvrtinách finálně zkolabovala a sveřepě odolala veškerým mým pokusům se přes kritické místo dostat. Na poslední dvě hodinky jsem se tak musel potupně podívat na Youtube. Nejen, že je PC port Zombi odfláknutý, nevzhledný, nelogický a nepříliš zábavný, on ještě k tomu v současném stavu ani pro jistotu nejde dohrát. Tento problém se pravděpodobně nevztahuje na všechny konfigurace a tvůrci ho snad časem odstraní, ale vězte, že momentálně existuje.

Zombi tedy, krom ucházející atmosféry, nenabízí nic zajímavého. Je prolezlá nedodělky i chybami a sužovaná nelogičnostmi. Bojový systém je zoufale primitivní, hra vypadá nepěkně, ovládá se prkenně, a bez klíčového aspektu v podobě Wii U ovladačů je častěji otravná než zábavná. I v případě, že se považujete za opravdu velkého milovníka zabíjení nemrtvých a na cokoliv se zombíky nedáte dopustit, raději doporučuji se spíše poohlédnout po jiném titulu. Her stejného zaměření je k dispozici přehršel a velká většina z nich je lepší volbou. Pokud vlastníte konzoli od Nintenda, není co řešit, sáhněte raději po původní ZombiU.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Nepovedený port plný chyb, který sice nabízí vcelku únosnou atmosféru, ale samotná herní náplň přichází o své nervy drásající kouzlo, pramenící z Wii U periferií. Výsledkem je nezajímavá a nezáživná hra.

Nejnovější články