5 žroutů času, které jsem si zakázal hrát
zdroj: tisková zpráva

5 žroutů času, které jsem si zakázal hrát

8. 9. 2018 18:00 | Téma | autor: Václav Pecháček |

Svět je plný úchvatných počítačových her, což je pro nás, hráče, samozřejmě požehnání – ale vážou se s tím i určité problémy, zvlášť pro profesionální novináře, kteří by se měli orientovat v pokud možno co největším počtu různých titulů. Není tak úplně záhodno nechat si jediným žroutem času pohltit tisíc hodin ročně, i kdyby to byla ta nejlepší hra všech dob. A tak jsem si kombinací introspekce a sebeovládání musel pět her, které bych jinak hrál 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, dočista zakázat.

5. Total War Warhammer I & II

Dva nové fantasy Total Wary sice technicky vzato nejsou jedna hra, ale v současné situaci, kdy jsou jejich mapy propojeny rozšířením Mortal Empires, mi snad tohle sloučení prominete. A právě spojená mapa Starého i Nového světa fantasy Warhammeru mě straší ve snech. Vím, kolik desítek hodin jsem utopil v obou dílech. Vím, jak strašlivě neodolatelná je potřeba zahrát si ještě jeden tah, vybojovat ještě jednu bitvu, obsadit ještě jedno město. A je mi úplně jasné, že krokem do Mortal Empires bych zároveň dal sbohem všem dalším hrám i svému společenskému životu.

Total War je pro mě nebezpečnou drogou. Kdybych vám měl na prstech spočítat, kolikrát jsem se už v Medievalu, Shogunovi, Rome nebo právě Warhammerech nadšeně proklikal až ke čtvrté hodině ranní a následně si uvědomil, že za několik okamžiků „vstávám“, asi bych musel vykrást pár hrobů a přišít si slušnou řádku nových prstů.

Mortal Empires se všemi svými frakcemi, hrdiny, kouzly a armádami? Až se budu chtít vzdát spánku, vypiju kotel kávy, děkuju pěkně.

zdroj: Vlastní

4. Football Chairman

Černý kůň seznamu. Mobilní hry často bývají od začátku designované s ústřední myšlenkou příjemně vyplýtvat hráči co nejvíc času, případně ho donutit ono plýtvání omezit skutečnými penězi, ale Football Chairman si svoje místo na čtvrté pozici zaslouží, protože to rozhodně není pouhá tupá klikačka.

Jak už název naznačuje, nejedná se o běžný fotbalový manažer. Místo toho se ujmete role majitele celého klubu. Vaším úkolem tedy není vymýšlet taktiku a určovat základní jedenáctku, ale investovat do stadionu a tréninkových zařízení, zvyšovat či snižovat cenu lístků, shánět sponzory, schvalovat nebo zakazovat přestupy hráčů, a když se nedaří, tak na hodinu vyrazit trenéra a najmout jeho nástupce.

Hráčům netknutým duchem zeleného pažitu to možná bude znít skoro jako nějaká parodie. Věřte mi ale, že pokud máte kopanou rádi, ve Football Chairmanovi téměř proti své vůli utopíte desítky a desítky hodin.

I když jsem si časem uvědomil, že zdánlivě propracované mechaniky jsou spíš fotbalovým pozlátkem opatlané triviality, stejně jsem dál obsesivně hnal svůj klub z amatérských soutěží až do Premier League. Kdybych sám sebe nezastavil, hrál bych doteď a už nikdy si na telefonu nepřečetl jediný pěkný článek.

Záběry: YouTuber Simulated Heaven

3. Crusader Kings II

Středověk byla nádherná doba. Tuhle větu píšu s plným vědomím toho, že jestli moje slova čte nějaký hladový, morem stižený sedlák 12. století, už si nejspíš ostří vidle, aby mi tu nádheru nacpal ostrým koncem do chřtánu. Na svou obranu ale chci upřesnit, že obdivuju především středověkou feudální politiku, a tím pádem nemůžu nemilovat její takřka dokonalou simulaci Crusader Kings II.

Udělat z dynastie podřadných českých knížat neporazitelné vládce Svaté říše římské jen díky pár promyšleným veselkám je objektivně vzato jeden z nejlepších způsobů, jak strávit pár desítek úskočných hodin, a u některých her by jediný takový scénář sloužil jako valná většina jejich náplně. V Crusader Kings to není ani desetina procenta, a když připočtete všechna možná DLC, dostáváte se do tak nízkých čísel, že je věda ještě neobjevila.

Je to ohromná hra. Nebál bych se říct, že prakticky nekonečná. Tím pádem je samozřejmě poněkud problematické jí propadnout, aspoň tedy pro onu nešťastnou skupinu lidí, co nemají nekonečno volného času a k nimž zřejmě nepatří dnešní mladá generace (přísahám, že moje malé sestřenice sledují VŠECHNA videa VŠECH českých YouTuberů, a to od začátku do konce).

Vědomě jsem tak omezil vraždění malých dětí a provdávání zoufalých dcer za nemyté barbary z východu. Pomáhá mi v tom sladké vědomí, že si snad s Alešem spíš dřív, než později dáme druhou sezónu našeho (aspoň pro mě) mimořádně zábavného LongPlaye, kde se snažíme z Českého království vytvořit pohanskou velmoc v srdci křesťanské Evropy. Ať žije Perun!

2. Magic: The Gathering Arena

Moje nejnovější nemesis. Papírová verze Magic: The Gathering mi už asi dva roky pravidelně ukrajuje víkendové dny, kdy se s přáteli scházíme a draftujeme (tenhle zážitek plný zklamání, ovocných piv a občasného náhodného vítězství bych za nic nevyměnil), a pořádný kusanec mého bdění si pro sebe před pár měsíci ukradla i betaverze digitální Areny.

„Dám si jen jeden zápas, než půjdu spát.“ Nevinná větička, která končí černými kruhy pod zarudlýma očima. V nejstrašnější fázi své závislosti jsem si dokonce začal říkat i „dám si jeden zápas, než napíšu/zedituju článek“, a moje pracovní efektivita v té době záviděla sedlákům u Chlumce jejich příjemnou, idylickou existenci.

Nakonec bylo třeba učinit rázný krok a pro hraní digitálních kartiček si stanovit jednoduché pravidlo: hraj, jen když máš několik hodin k dobru, protože „dám si jeden zápas“ je podobný mýtus jako „zajdeme na jedno pivo“. Sice to znamená drastické omezení mých výher a splněných questů, a tedy i výdělků a šťavnatých nových kartiček, ale ty výhody… Hm, jaké jsou vlastně výhody? Radši bych měl tenhle odstavec honem ukončit, jinak si uvědomím, že místo psaní článku potřebuju někoho rozdupat napadrť svým červeným aggrem, a to si nechci vzít na svědomí. Ale kdo ví, třeba se zase někdy společně podíváme na další pěkný draft jako posledně s Patrikem.

zdroj: Archiv

1. Football Manager

Tramtarará! Pochybnou čest prvního místa na mém malém seznamu získává… No, vy to vlastně už víte kvůli onomu zpropadenému nadpisu, takže asi nemá cenu to moc protahovat. Je to druhý fotbalový zástupce na seznamu, starý dobrý Football Manager. Začal jsem s ním někdy v roce 2007 (ještě v češtině a s 2D enginem!), nasypal do něj stovky hodin, pak se ze své neuvěřitelně zábavné nemoci uzdravil a žil šťastně a nudně, dokud nepřišel ročník 2008.

Tenhle nezničitelný cyklus se více či méně pravidelně opakuje dodnes. Football Manager je Ouroboros mého života – vždy na mě vystrčí svou hlavu plnou taktiky, přestupů a vzrušujících zápasů, pak se mi na chvíli ztratí z dohledu a žere si vlastní ocas (možná se vám zdá, že tahle metafora nefunguje, ale jen počkejte!), a pak vyplave na hladinu, pustí ocas a zblajzne mi 50 hodin v jediném týdnu (vidíte?).

Už jsem o tom psal několikrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuju: Football Manager není jenom glorifikovaná excelová tabulka. Generuje mikropříběhy a momenty totálního dramatu, jimiž si v žádném případě nezadá s už zmiňovanými Crusader Kings, a ještě nabízí i odlehčený mód Touch pro všechny fotbalové fandy, co stále váhají a nechtějí se všechny složité mechanismy učit od píky. Je to zkrátka rok co rok naprosto vynikající hra – a bohužel taky extrémně časově náročná.

To platí zvlášť o její plnohodnotné verzi. Máte čtyři hodiny čas? Fajn, tak to možná stihnete odehrát předsezónní přáteláky. Na dohrání celého ročníku si připravte asi tak desetinásobek, a to ještě budete muset spěchat. Když chcete zažít opravdovou fotbalovou ságu a během dvaceti let dovést tým z páté ligy k opakovanému triumfu v Lize mistrů, hra vám to samozřejmě umožní – jenže si to ještě musíte umožnit vy sami tím, že přestanete pracovat, chodit do školy nebo hrát všechny ostatní hry.

Není náhoda, že Football Manager často bývá tou jedinou hrou na účtech svých mnoha vlastníků. Je to zkrátka styl života. Stejně jako Crusader Kings tu spolu s hloubkou najdete i šířku – ve středověku můžete stejně dobře hrát za Čechy, Araby a Angličany a vytěžit z toho zcela rozdílný zážitek, ve Football Manageru je to nachlup to samé, když postupně vyzkoušíte Chelsea, Karvinou a LA Galaxy.

Nebudeme si nic nalhávat – je mi úplně jasné, že až vyjde ročník 2019 a já dostanu za úkol jej zrecenzovat, zase v něm utopím mnohem víc času, než bych asi měl. Ve skutečnosti se na to už strašně těším. Ovšem letošní díl už nechám odpočívat spánkem spravedlivých, byť bych toho se svou slávistickou jedenáctkou poháněnou paraguayskou mašinou na góly Walterem Gonzalezem mohl ještě leccos dokázat. Ale místo stovky dalších zápasů přece jen radši zlehka ochutnám padesát nových her.

Jak jste na tom vy? Podělte se o své nejstrašnější časové upíry v naší diskuzi.

Nejnovější články