Ano, jsem si vědom, že to je už pár měsíců stará hra, ale zkrátka doháním resty a k výborným japonským stíhačkám jsem se dostal až teď. A musím říct, že je to vážně skvělá záležitost – adrenalin, který člověku pumpuje v žilách, když metr nad zemí vybere ostrou otočku a jedním plynulým pohybem zároveň odpálí dva protiletadlové kanóny, je k nezaplacení.
V tu chvíli si připadáte jako výjimečný pilot, jako pán nebes, který by klidně sestřelil i Boha, kdyby se odvážil vystrčit frňák z obláčku, a co je důležité – hra tuhle iluzi ze všech sil podporuje, i když by vlastně nemusela.
Je jasné, že když přiletí letka nepřátel, sestřelit je musíte vy, nikoliv eskadra vašich společníků. Tak už to prostě v počítačových hrách chodí. Ale Ace Combat 7, místo aby se vám snažil do očí nalhat, že vaši parťáci jsou k něčemu a někde mimo záběr si taky připsali pár sestřelů, bez výjimky hrne veškerou chválu na vaši hlavu.
„Dobrá práce,“ chválí velitel celou jednotku po splněné misi. „Díky vám operace skončila úspěchem.“ „Ne díky nám!“ protestuje jeden z pilotů. „Všechno zařídil tady Trigger!“ Trigger je, pochopitelně, hráčova postava. Nebo: „Trigger sestřelil všechny bombardéry, kde se flákáte vy ostatní?!“ durdí se generál a vám se na tváři div že nerozleje ruměnec.
Krásně je to vidět, když se dostanete do některého z vzácných bossfightů proti elitnímu nepřátelskému esu. „S tímhle chlápkem si neporadíme, je příliš rychlý!“ zoufají si vaši kolegové. „Zastavit ho může jediný muž. Náš nejlepší pilot. Držte se Triggera a možná přežijete!“
Nejlepší je, že do toho na plné pecky šlapou i sami nepřátelé. „Dvě eskortní stíhačky – beru si toho lepšího,“ hlásí cizí eso a samozřejmě se vrhne přímo na vás. „Pane bože, je rychlý!“ zoufá si padouch vteřinu předtím, než ho z nebe smaže vaše naváděná raketa. Jasně, že je to divadýlko, že mi autoři mažou med kolem huby gigantickou naběračkou, ale sakra, funguje to.
Z mých zkušeností je tohle vychvalování hráčových dovedností do nebes (kam taky jinam) zakořeněné v DNA celé série. Nejsem sice žádný veterán, naposledy jsem hrál čtyřku, ale i tak si pamatuju, že se tehdy mohli z Mobia 1 všichni úplně zbláznit a tváří v tvář jejich nezčeřené adoraci jsem si připadal jako živoucí avatar boha stíhaček.
Ale sedmička má v rukávu jeden trumf: Začínáte v podstatě od nuly. Jak prozradily už první trailery, kvůli jisté události se coby kriminálník octnete v trestném oddílu a několik misí v podstatě sloužíte jenom jako návnada na nepřátelské rakety. Všichni vám dávají najevo, že pokud to s letadlem napálíte do moře, bude jim daleko víc líto drahého stroje než vašeho bezcenného života.
A pak se to postupně začne měnit. Žádný velký skok, žádné srdceryvné omluvy za to, jak se k vám lidé chovali – jen nově získaný respekt, který postupně přechází v obdiv, no a nakonec v hotovou glorifikaci. A vzhledem k tomu, že v běžné misi sundáte aspoň dvacet letadel a sto pozemních cílů, zatímco vaši kamarádi leda tak vybouchnou, vám Ace Combat 7 dává vzácný, nesmírně uspokojivý pocit, že si tu anální alpinistiku zasloužíte.
