Pokud jste před rokem 1989 neměli strýčka v západním Německu, šrajtofli nabitou Bony nebo jste se neznali s nějákým překupníkem, byla vaše šance dostat se k osobnímu počítači, nebo nedej bože videoherní konzoli, prakticky nulová. S trochou známostí se dalo sehnat Atari 800, komunistický klon ZX Spectra jménem Didaktik Gama a možná nějaká doma zkonstruovaná variace na Pong. Kdo si chtěl zahrát pořádné hry, musel čekat, až přijede pouť, naplnit kapsu dvoukorunami a vyrazit do víru světského života, do přecpané maringotky vybavené několika automaty, u kterých se tlačily davy, často dost podivných existencí a pobudů, společně s obrýlenými nerdy.

Foto: Dan Vávra

Na západě se rozšířily arkádové automaty v sedmdesátých letech a postupně zaplavily bary, kina, diskotéky a pizzerie, až se nakonec usadily ve specializovaných zábavních centrech jako Sega World nebo GameWorks.

Už v šedesátých letech se ale začaly objevovat mechanické herní automaty, jako byl třeba „simulátor“ ponorky Periscope od Segy z roku 1966 nebo závodní Grand Prix z roku 1969. Díru do světa udělal ale až Pong od Atari z roku 1972 a prvním skutečným hitem se stala hra Space Invaders z roku 1978. Od té doby zažily arkády doslova raketový vzestup.

Pro dnešní generaci může být možná těžko pochopitelné, proč byl někdo ochotný házet čtvrťáky do automatu, když si mohl hrát v klidu doma? Odpověď je jednoduchá – nemohl. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let představovalo „hi-tech“ konzoli Atari 2600 s neuvěřitelným rozlišením 192x160 bodů a čtyřmi barvami, proti čemuž byl třeba arkádový Donkey Kong s 224x256 a 256 barvami doslova dobové „FullHD“.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

Nástup domácích počítačů jako ZX Spectrum a C64 nebo konzole NES od Nintenda počátkem osmdesátých let arkády nijak neohrozil. Automaty byly vždy o krok napřed. Rozdíl byl asi stejný jako koukat na film na malé televizi z VHS a v kině nebo jako mezi hrami na PSX a PS2. Zatímco domácí osmibitové počítače poháněly procesory s taktem 1 až 3 MHz, uvnitř arkádových mašin tepaly Motoroly 68010 taktované na sedmi až deseti Mhz, které se teprve o pár let později objevily třeba v Amize nebo Atari ST.

Ani tyto počítače nedokázaly později automatům většinou konkurovat v rozlišení, velikosti displeje a množství barev a sprajtů na obrazovce, a to jsme se ještě nedostali k ceně. V době uvedení na trh stál Commodore 64 i Amiga závratných 600 dolarů, což není úplně málo ani dnes, a v herně jste za stejné peníze mohli 2400x zapařit mnohem lépe vypadající verzi své oblíbené hry.

Pokud si chtěl gamesník v osmdesátých a na počátku devadesátých letech užít opravdový „next gen“, musel prostě zajít do herny. Tento trend společně s rozšířeností domácích počítačů a konzolí začal narušovat až vývoj her směrem ke zcela jiným žánrům, než které se daly hrát na automatech. C64 možná nemělo tak dokonalou grafiku, na rozdíl od automatů jste si na něm ale mohli zahrát složitou textovku, strategii nebo RPG.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

Výrobci automatů tedy kontrovali tím, co jste si domů nemohli pořídit ani omylem – speciálními ovladači a simulátory zacházejícími až téměř do virtuální reality. Už první automaty používaly veliké kabinety, které napodobovaly kokpity aut nebo letadel, které jste ve hře ovládali, a postupem času se vše stále vylepšovalo. Tak kupříkladu simulátor stíhačky AfterBurner měl na svou dobu neuvěřitelnou 3D grafiku tvořenou převážně zoomujícími sprajty a poháněnou dvěma Motorolami 68000 taktovanými na neuvěřitelných 12,5 MHz. Kromě toho ovšem nabízel i hydraulický kabinet, který se s vámi v průběhu hry zběsile otáčel a klepal. Podobných mašin jste v arkádových hernách mohli najít mraky a ve své době neměly na domácích zařízeních konkurenci.

Za všechny jmenujme ještě třeba Hard Drivin', který byl skutečným a povedeným 3D simulátorem auta na kaskadérské dráze. Zlaté časy zažívaly také rozličné hry se světelnou pistolí, většinou koketující s ranými pokusy o 3D. Mým oblíbencem v tomhle směru byla Starblade od Namca z roku 1991, které měla nádhernou vektorovou grafiku díky zakřivenému zrcadlu, na kterém byl vidět herní obraz (častý trik většiny automatů pro zvětšení obrazovky). Samozřejmě, že královským žánrem jako stvořeným pro herny byly mlátičky pro dva hráče typu Street Fightera.

Vaz zlomil arkádovým hernám nástup 3D grafických karet koncem devadesátých let, i když překvapivě byly to právě arkádové automaty, které poměrně dlouho představovaly jedinou možnost, jak si zahrát na tehdejší dobu revoluční 3D hry. V roce 1996 vyvinula tehdy neznámá firma 3dfx čip pro akceleraci 3D grafiky Voodoo. Ten byl paradoxně zpočátku využíván právě v automatech (třeba San Francisco Rush), později se ale rozšířil především v akcelerátorech na PC a automaty začaly ztrácet náskok. Ne že by před nástupem Voodoo neexistovaly 3D hry, akcelerátory byly revoluční v tom, že dokázaly vyhladit doposud pixelaté textury a samozřejmě zvýšit celkový výkon.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

Před tím, než přišel úpadek a faktický exitus arkádových automatů, nastalo ovšem obrovské vzepětí, kdy se automaty snažily udržet na výsluní a my díky tomu mohli hrát opravdové skvosty. V roce 1999 tak například Sega přišla s fantastickým ultra realistickým simulátorem Ferrari F355, který díky třem obrazovkám nabízel panoramatický výhled z kokpitu a připojení na internet na srovnávání výsledků s jezdci ve zbytku světa nebo se závodní Daytonou USA, která se dodávala v sestavě osmi automatů a umožňovala multiplayer s dalšími návštěvníky herny. O arkádový život bojovaly i fantastické hry jako Crazy Taxi, 18 Wheeler Trucker nebo vrchol stříleček se světelnou pistolí (těch opravdových) House of the Dead 2.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl na konci této zlaté éry navštívit SegaWorld v Londýně a pár velkých heren v Tokiu, a tak jsem viděl všechny ty pokusy jak se udržet na výsluní, ať už se jednalo o rozličné japonské předchůdce Guitar Hero, všemožné taneční hopskokárny, automaty napojené na internet, ke kterým šlo připojit paměťové karty, simulátor drezíny, kterou jste museli rozjet pumpováním jako skutečnou drážní drezínu, nebo arkádový Harley Davidson, jehož součástí byla téměř kompletní motorka.

Bohužel nástup nové generace konzolí znamenal pro arkádový průmysl faktický konec. Hry na automatech přestaly vypadat lépe než ty na Xbox nebo PS3, protože výrobci automatovek, které jsou do světa vypouštěny po stovkách kusů, prostě nemůžou do vývoje investovat stejné sumy jako publisheři do konzolového titulu, kterého se prodají miliony. Spousta velkých heren byla zavřena a dnešní arkádový průmysl je jen stínem zašlé slávy.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

To ovšem neznamená, že by se stále neobjevovaly nové automaty. Sega například nedávno vypustila střílečku Rambo a nové hry vyvíjí i Namco/Bandai a celá řada menších firmiček. V automatové podobě si tak můžete zahrát například i ajfounový hit Fruit Ninja.

Přestože krátce po revoluci se i u nás vyrojilo poměrně dost heren a našinci i v menších městech tak mohli vyzkoušet žhavé novinky z přelomu osmdesátých a devadesátých let, většinou neměly příliš dlouhé trvání a našim krajinám se tak vyhnuly automaty z konce let devadesátých. Mladší generace pak zase nemohla nikdy vyzkoušet kouzlo starých automatovek v jejich původní podobě, ale jen prostřednictvím emulátorů a konverzí pro konzole, které se u největších hitů občas objeví. To je ovšem minulost. Pokud chcete vyzkoušet, jaké to je zahrát si staré dobré arkády na opravdových automatech, máte od letoška možnost navštívit muzeum arkádových her nedaleko Prahy.

Jeho vznik má na svědomí Honza Orna, sběratel starých mašin, kterému se sbírka rozrostla do takových rozměrů, že stál před rozhodnutím některých strojů se začít zbavovat, nebo je nějak využít. Naštěstí pro nás se rozhodl pro druhou možnost a otevřel muzeum, které je zároveň hernou.

Lokalita, ve které je muzeum umístěné, je kuriózní stejně jako muzeum samotné. Honzova rodina má totiž na místě vlastní hrad, a to ne jen tak ledajaký. Jeho otec je stejně jako Honza sběratelem, i když „jen“ starožitností, a když i on začal mít problém s jejich skladováním, rozhodl se to vyřešit dost radikálně a postavil si vlastní hrad. Zdánlivě historická budova hradu je tak postavená v devadesátých letech. Nevýhoda spojená s tím, že za arkádovkami musíte cestovat kousek za Prahu, je tak vyvážena tím, že tam můžete vzít celou svoji rodinku nebo přítelkyni, a zatímco vy budete drtit Golden Axe, vaše lepší polovička se může vydat na prohlídku hradu a nakonec si společně můžete dát třeba kančí steaky v místní velice stylové restauraci.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

Herna je umístěná ve veliké budově před hradem a v jejích útrobách se nachází padesátka funkčních automatů a několik dalších kousků, které jsou připraveny k renovaci. Pro milovníky maringotkové atmosféry je prostředí dokonalé, protože interiér dřevěné budovy vybavený barevnými zářivkami a neony ho poměrně zdařile imituje a to včetně klasické prosklené kukaně, ve které majitel maringotky rozměňoval dvoukoruny a pouštěl poslední dancefloor hity. I ty dnes dotvářejí atmosféru muzea.

Honza nalezl zalíbení především v automatech zlaté éry až do nástupu 3D v devadesátém šestém. V muzeu tak naleznete to nejlepší od konce sedmdesátých po počátek devadesátých let. Samozřejmostí jsou proto legendární klasiky z raných časů jako Space Invaders, Sega Monaco GP, Asteroids, Galaxian, Battlezone, ale i pár relativně neznámých lahůdek jako třeba Space Castle, který nápadně připomíná hit z XBLA Geometry Wars, přičemž je jasné, kdo se od koho inspiroval.

Zastoupeny jsou samozřejmě i klasiky ze zlaté éry s pokročilejší grafikou. Zamastit tak můžete tu nejnamakanější verzi legendárního Golden Axe, letadýlka 1943, legendární Commando, na ZX Spectru oblíbené Chase HQ, původní Gauntlet na originálním automatu pro čtyři hráče, Street Fighter anebo variaci na Mortal Kombat od Nintenda Killer Instinct.

Téměř samostatnou sekci mají střílečky se světelnou pistolí, kterým kraluje povedený Terminator 2. Za zmínku stojí i autíčkové „simulátory“, které disponují kabinety v podobě kokpitů s pedály, volanty nebo řidítky (zatím nefunkční Enduro Racer), přestože ve výsledku ovládáte pouze old school autíčko řítící se po 2D silnici viděné shora.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

Velká část automatů je umístěná v originálních kabinetech, jen některé jsou v univerzálních krabicích oblíbených maringotkáři. Zprovoznění některých z nich při tom vyžadovalo značné úsilí. Hardware automatů je často starší než 30 let a opravovat nefunkční základní desky, často metodou pokus omyl, představuje skutečně obdivuhodný výkon, který lidem okolo muzea zabral takřka celou zimu. Při naší vizitě mě zajímalo, i jak to je s údržbou a perspektivou výdrže stařičkých automatů do budoucnosti. Minimálně pro mě překvapivě jsem se dozvěděl, že to nepředstavuje zásadní problém. I na velice staré kusy jsou stále k dispozici součástky a jejich udržování v provozu a životnost je tak menší problém, než by se mohlo zdát.

Vystavené exponáty představují pouze zlomek Honzovy sbírky. Doma má takřka 200 dalších základních desek s hrami, které jdou vyměňovat v univerzálních kabinetech, a můžeme se tak nejspíš těšit na další klasiky, jako je třeba „3D“ variace na Galaxians od Konami Gyrrus.

Ptal jsem se také, jestli se nechystají i nějaké novější kousky, které český hráč neměl v minulosti možnost vyzkoušet, jako třeba zmiňované Crazy Taxi, Ferrari F355 a podobné. Problémem je ovšem jejich stále relativně vysoká cena. Místo jednoho novějšího kusu se dají stále pořídit klidně tři kusy legendárních klasik, které jsou pro zakladatele muzea srdeční záležitostí. Možná se ale v budoucnu dočkáme i některých novějších her.

zdroj: tisková zpráva Foto: Dan Vávra

V každém případě, v muzeu se občas lze dočkat i překvapení v podobě dnů, kdy je k dispozici třeba stařičká konzole NES. To, zda se bude muzeum rozrůstat, závisí tak pouze na přízni návštěvníků. Přestože má Honza výhodu umístění na domácí půdě, jenom náklady na elektřinu za provoz padesáti automatů po celý den stojí nemalé peníze. Přeci jen, každý automat představuje počítač a starou CRT obrazovku a sežere pár set wattů.

Vzhledem k tomu je cena za návštěvu vskutku lidová. Za celodenní vstupenku dá dospělý necelou stokorunu a následně může zadarmo pařit, co hrdlo ráčí, klidně celý den, aniž by musel do kdysi nenasytných otvorů házet mince.

Podobný projekt nemá v rámci Evropy příliš mnoho konkurence. Velké muzeum automatů naleznete v Americe, jedno je snad někde v Dánsku a v Moskvě je muzeum sovětských mechanických automatů, které byly za bolševika k vidění v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Proto v redakci všichni doufáme, že si unikátní projekt získá klientelu a bude prosperovat.