3. místo – God of War
God of War je příběh o lásce a – ano, už vidíme, jak protáčíte oči – nejde o nějaký trapný příběh lásky milenecké. Ta Kratova k zesnulé Faye mu sice zavdá důvod, proč se se synem Atreem vydat na dlouhou pouť, na té se nicméně musí především naučit, jak být milujícím otcem. A to i přesto, že děti dokážou být pořádně nevděčná zrcadla našich vlastních chyb a špatných vlastností.
Od série založené na co nejbrutálnějším podřezávání antických bohů ušel bůh války i s juniorem chvályhodný kus cesty, za což mu u nás náleží třetí příčka.
2. místo – Detroit: Become Human
Nejlepší příběhy jsou ty, které píše život sám, no a příběh Detroit: Become Human můžete psát vy sami až absurdně velkou měrou. Adventury Davida Cage volbami disponují odjakživa, Detroit ovšem obsahuje takové množství odboček a proměnných, že nezbývá než smeknout.
Každá z variant je přitom strhující a snad největší kouzlo spočívá ve zkoušení dalších a dalších možností i ve vzájemném porovnávání s ostatními hráči. Často totiž zjistíte, že jste hráli naprosto odlišnou hru, ale výsledný stav michiganského města přesto dává dokonalý smysl, což se u takto rozvětvených projektů málokdy podaří. Androidi z Detroitu si od nás proto odnáší stříbrnou medaili.
1. místo – Red Dead Redemption 2
Stejně jako celé Red Dead Redemption 2, i jeho příběh má velmi volné tempo. Což není výtka, ba právě naopak. Kde by na vás GTA už dávno křičelo, tam RDR 2 jen naznačuje a dává si načas. Nepotřebuje vás ohromovat šílenými zvraty, většinu z nich vytušíte z koňského hřbetu na míle daleko, ale o to víc vás drzost scenáristů nakonec dostane.
Propletené vztahy v rámci gangu i originální mise proložené spoustou bezcílného toulání krajinou, kdy nad tím vším můžete beze spěchu dumat. Koneckonců nejde o příběh Arthura, ale o osudy hned 23 zajímavých lidí, což je víc, než o sobě může říct většina úspěšných televizních seriálů.
Red Dead Redemption 2 navíc dokazuje, že Rockstar nepotřebuje spoustu bezúčelného násilí ani přisprostlý humor, aby dokázal vyprávět příběh, na který budeme ještě roky vzpomínat. Místo toho si vystačí s násilím velmi účelným, občas okořeněným špetkou sarkasmu, protože ten k cynickému, krutému světu pohasínající kovbojské romantiky sedí tak nějak víc.
A kromě toho, ten konec – ten vás prostě dojme, ať chcete, nebo ne. Až zamáčkneme pár statečných slziček, připneme partě kovbojů zlatou šerifskou hvězdičku.