Nedělám si iluze o filmovém průmyslu a filmařích, ale ve srovnání s tím herním se jedná o příkladnou idylku. Režisér bombastických akčních kýčovin Michael Bay nikde nechodí a nevykládá, že jeho vzorem je Ingmar Bergman, než uvede nový film, ve kterém obří prdící roboti demolují New York. Quentin Tarantino je úchylák, takže lidem přijde přirozené, když natočí film, ve kterém někdo vyřezává rambo kudlou náckům hákáče na čelo. A i když nabídka Hollywoodu není jistě ve všem ideální, každý si najde to svoje a úspěch filmu nezávisí jen na tom, kolik je v něm jaderných výbuchů a jak to umí hlavní hrdina se sekyrkou.
Herní průmysl má k tomu filmovému daleko. Nevím totiž o tom, že by se šéfové filmových studií předváděli v televarieté, které nápadně připomínají předváděčky zázračných hrnců s obědem zdarma, na které autobusy svážejí důchodce do vesnických sokoloven. Bossové filmových studií posedávají ve svých vilách, pokuřují doutníčky a nechají režiséry a PR agentury ať se postarají o propagaci. Šéfové herních korporací se oproti tomu pravidelně mění na baviče a moderátory, kteří se předvádějí na tiskovkách herních výstav.
Když se prezidenti vykecají a sdělí nám jak je všechno super, jak jim jde o naše dobro, a jak je všechno 3D sociálně interaktivně family mass market onlajn, polovina publika usne, nebo se vyzvrací do přiložených pytlíků. A pak nastoupí na scénu „tvůrci“ a bizarní divadlo pokračuje. Vypotácí se před nás obtloustlý nervózní nerd v trendy hadrech a s přitepleným úsměvem nám robotickým hlasem odříká nazpaměť naučený projev o svém nejnovějším revolučním „produktu“, který disponuje úžasnými „fýčurami“. Po té nám je puštěn trailer na daný „produkt“, ve kterém dvěstěkilová potetovaná hrouda svalů s cool čírem píchá lidi rambo kudlou do oka a křičí při tom „Die motherfucker!“. Člověk neznalý standardů herního průmyslu, který podle zjevu tvůrce očekával nějakou roztomilou skákačku, bude pravděpodobně překvapen.
Zkuste si představit Tarantina, kterak prezentuje tímto stylem svůj nový výplod: „Vážení zákazníci, tvrdě jsme pracovali, na našem novém filmu, který je zcela výjimečný v tom, že obsahuje dvacet wow momentů, čtyřicet fantastických explozí a úžasné herecké výkony Brada Pitta, který se opravdu ponořil do nitra své postavy. Přeji vám při jeho sledování neopakovatelné romantické zážitky.“ Nevím, jestli by takový Quentin byl tak populární ikonou, kdyby takhle uvedl Inglourious Basterds.
zdroj:
tisková zpráva
Možná vám to přijde jako hráčům normální, jenže ono to tak úplně normální není. To, že je tvůrcem brutální vymaštěné řezačky distingovaný absolvent Harwardu, je totiž jasným indikátorem toho, že hry které vytváří, jsou pro něj vykalkulovaný, umělohmotný produkt. Když takoví lidé následně v nejrůznějších anketách zmiňují jako svoje největší vzory umělecké úlety jako ICO, působí to asi stejně věrohodně, jako kdyby Michael Bay prohlašoval, že inspirací pro Transformery mu byl film Vše o mé matce. Vývojáři se tím vlastně přiznávají, že kdyby mohli, vyráběli by místo nesmyslných explozivních pokračování něco úplně jiného. Ale nemůžou. A možná to není ani tak tím, že producenti nechtějí, ale protože tady chybí talent dělat nic jiného, než kopírovat ostatní.
Sequelitida, tady nemoc nekonečných pokračování, je ostatně dalším prokletím herního průmyslu. Nevím jak vy, ale já mám po všech těch letech na pokračování alergii a letošní rok se ukázal být vrcholným stadiem sequelitidy. Největším hitem u Sony bylo Uncharted 3, InFamous 2 a všelijaké deriváty starších her. Microsoft udělal největší haló s „novým“ Halo, Gears of War 3 a Kinect Star Wars. Nintendo, vedle nové konzole, připravilo už opravdu nudnou várku Máriů, Wáriů a Zeld, kterými nás zásobuje už přes dvacet let. Electronic Arts nás oblažili „novinkami“ v podobě Need for Speed: The Run a Mass Effect 3. Ubisoft šokoval dalším Far Cry, Assassins Creedem, Clancyovkou a Raymanem. Od Eidosu jsme se dočkali rebootu Tomb Raidera a třeba Square Enixu už dokonce nestačí čísla a tak vyrábí druhé pokračování třináctého pokračování Final Fantasy a předvádí další obskurní hrátky s číslováním svých her.
V zásadě je úplně jedno jak se dané hry jmenují. Kdyby se nový Tomb Raider, všelijaké offshooty Final Fantasy a většina dalších sequelů, prequelů a rebootů jmenovaly úplně jinak, ničemu by to nevadilo, protože by nikdo nic nepoznal. Na předešlé hry obvykle nijak nenavazují, většina mladých hráčů původní hry nehrála a většina starých si je nepamatuje. Jde jen o to, že hráči jsou podle publisherů úplní blbci, a pokud se něco jmenuje stejně jako loňský hit, koupí to bez ohledu na kvalitu. Prodejní čísla jim bohužel dávají za pravdu. Kdyby se podle této logiky řídili filmaři, jmenovali by se Inglourious Basterds Pulp Fiction: World War II, Inception by bylo Matrix: Dreams a Hobbit by byl Pán Prstenů: Bilbo Adventures.
Samozřejmě, u některých her pokračování ničemu nevadí, typicky třeba u sportů, nebo třeba ság z propracovaných světů jako je třeba The Elder Scrolls. Opravdu si ale myslím, že bez nejrůznějších variací na God of War klidně obešli. Obzvlášť, pokud je většina her jen omletým klišé napodobujícím konkurenci. Jsem po letech hraní znuděn a nebaví mě hrát každý rok další a další variace na předchozí hry, jenom s lepšími animacemi a texturami.
Nejhorší ovšem je, že většina představených her je explozivní akční pornografie. Ultra výbuchy, megamonstra, nezranitelní hrdinové, imbecilní nepřátelé. Jako by jedinou cílovkou herního průmyslu byl vymaštěný fanda Chucka Norrise a jeho „legendárních“ Delta Force. Osvalené potetované zrůdy pobíhají mezi výbuchy a padajícími vrtulníky. V jedné ruce RPG, druhou lámou vazy teroristům. Vypadá to technicky o něco líp než loni, ale člověk má občas náladu i na něco jiného, a ono nic jiného jaksi neexistuje. Dobrá hra, to podle dnešních publisherů znamená bad ass husto killer s hromadou dynamitu.
zdroj:
tisková zpráva
Vrcholným představitelem a koncentrátem všech zmiňovaných zločinů herního průmyslu je Brothers in Arms: Furious 4. Pod jménem taktické vážně se tvářící hry jsme se dočkali prachsprosté vykrádačky již několikrát výše zmíněného filmu dotažené do naprosto nechutné absurdity. S původní hrou to nemá nic společného. A obtloustlý slušňák ve svetříku nám říká, že nejvíc bomba kool je hrdina s čerokýzem na škebli a jakousi čmáranicí ve ksichtu, který zasekává náckům tomahawky do kebulí. Muhehehe... Humor z první třídy.
Jedinou hrou, která mě tak letos docela zaujala, je filmový Tintin. A v něm mají prsty Spielberg a Peter Jackson, tedy filmaři. Zaplaťpánbůh za ně, když herní vývojáři jsou neschopní přijít s něčím zajímavým. Koneckonců Jacksonův a Ancelův King Kong dokázal, že filmaři a kreativní herní designéři dokážou vytvořit krásnou hru i bez prvoplánových pubertálních demencí, a to dokonce na motivy pulpového hollwoodského spektáklu. Vždycky jsem zastával názor, že filmaři by se neměli do her míchat. Letos jsem za to vděčný.
