Legendární japonský vývojář v rozhovoru pro magazín Vulture zmínil, že pokud by se Death Stranding měl dočkat pokračování, začal by zcela od začátku. Na Samův konec by už navazovat nechtěl. Přitom by ale v budoucnu znovu rád spolupracoval s Normanem Reedusem a klidně i dalšími herci, kteří se v jeho nejnovějším počinu objevili. Během tří let, co spolu na hře pracovali, si Normana velmi oblíbil a během interview zmínil zábavnou historku, jak na večeři u Reedusových doma vešla do jídelny Normanova kočka – a slavnostně se vyzvracela na podlahu.
Detailněji také rozebral některé vlivy a vzpomínky z dětství, které se na atmosféře Death Stranding podepsaly. Zatímco recenzenti hledali paralely se současnou politikou, Kodžima vzpomínal na své dětství, kdy trpěl depresemi: „Cítil jsem se osamělý, i když jsem si povídal s přáteli, protože to nechápali. Chtěl jsem jít domů a rozsvítit všechna světla, protože jsem se bál. Měl jsem ve škole spoustu kamarádů, ale cítil jsem se sám. Nikomu jsem to neřekl, myslel jsem, že mám nějakou nemoc.“
Stejně jako spousta dalších lidí s duševním onemocněním se rozhodl svou depresi zakrýt a stát se třídním vtipálkem, i přes svou popularitu si ale pořád připadal osaměle. V pubertě objevil film Taxi Driver s Robertem de Nirem a pochopil, že to, co se mu děje, je normální. „Myslel jsem si, že se žádný Američan nikdy necítí sám, bylo to pro mě nové,“ popsal Kodžima s tím, že se snažil tenhle pocit uklidnění pramenící z toho, že na něco nejste sami, přenést i do hry.
zdroj: Archiv
Dehtové moře, mrtvé ryby i obří velryby a chobotnice jsou projekcemi dalších jeho dětských vzpomínek. V rozhovoru vzpomíná na to, jak ho otec ve dvou letech odstrčil samotného na lodi do oceánu. Prý měl v té chvíli opravdu strach. „Koupu se v moři, občas se i potápím, ale děsí mě velké vlny a velká mořská zvířata.“ Jeho otec zemřel, když mu bylo 13. Vychovávala ho jen matka, před kterou ale tajil osamostatnění Kojima Productions, protože nechtěl, aby si dělala starosti. Chtěl jí to říct, až pokud bude mít hra úspěch – jenže zemřela během vývoje.
„Občas si představuju, že přízraky ve hře jsou mí rodiče a dohlížejí na mě. Chtěl jsem tam mít podobnou metaforu, že je vaše nitro spojené s lidmi, kteří zemřeli,“ dodává s tím, že lituje, že své mamince o Death Stranding neřekl.
zdroj: Archiv
Spíš než k Death Stranding 2 se ale v tomto případě schyluje k jinému projektu. Kodžima se nedávno na newyorském filmovém festivalu Tribeca zmínil, že stíhá sledovat přibližně dva filmy denně a nijak se netají tím, že by chtěl sám nějaký natočit. V poslední době si prý zvlášť užívá strašidelné filmy. V době tvorby P.T. si pustil thajský horor The Eye, ale nezvládl ho dokoukat, protože se moc bál.
S tímhle žánrem koneckonců Kodžima koketoval už v minulosti. Krátké demo P.T. (Playable Teaser), na němž spolupracoval s Guillermem del Torem, mělo hráče pouze navnadit na chystané Silent Hills, kde měl hlavního hrdinu hrát Norman Reedus a které nikdy nevznikly kvůli Kodžimovu spěšnému odchodu z Konami. Práva na značku Silent Hill sice nemá, ale k silnému hororovému zážitku s hutnou atmosférou je ani nijak zvlášť nepotřebuje.
Death Stranding se zatím podle všeho daří i komerčně, v Japonsku šlo kupříkladu o nejlepší launch nové značky za celou aktuální konzolovou generaci, překonala starty Judgmentu i Sekira. Na exkluzivitu pro jednu konzoli to není špatný výsledek, který se rozhodně nezhorší s tím, až hra vyjde příští rok i na PC.
