Divné, divnější a jiné normální hry roku 2019

KOMENTÁŘ10. 1. 2020 16:00 - Téma
autor: Šárka Tmějová

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One

Rok 2019 byl pro mě trochu jako horská dráha a kupodivu to platilo i pro herní část mého života. Zatímco na jaře mě zklamalo prakticky všechno, čemu jsem povolila vstoupit na pevný disk, na podzim jsem v záplavě ze všech stran doporučovaných titulů nevěděla, kam se vrtnout dřív. Konejšivou náruč mi nakonec nabídly spíš nenápadnější nezávislé tituly než očekávané tříáčkové pecky, ale tak už to prostě občas v životě redaktorky chodí.

Déjà vu?

Abych tedy k úvodu loňského roku nebyla přehnaně kritická, hned v lednu mě příjemně překvapil remake Resident Evil 2. Ze dvou konzolových hororových značek jsem vždycky fandila spíš Silent Hillům kvůli jejich atmosféře a křehčím, zranitelnějším postavám, těch atmosférických hororů ale na druhou stranu zas tolik nevychází. Když nemáte tichý kopec, musíte holt vzít zavděk místním zlounem.

Resident Evil 2

Nepovažuju se za kdovíjakou fanynku hororů a zombie žánr mi z nich přijde vůbec nejpřežitější, v Capcomu s ním ale umí skvěle pracovat a udržovat vás v nepříjemném napětí, aniž by vás z něj vytrhli nějakou lacinou lekačkou. Zdejší policejní stanice je rozlehlá, ale nikdy nevíte, co číhá v další úzké uličce a jestli na to budete mít dostatek nábojů.

V mém případě se navíc ani nedá říct, že by v oblibě téhle reimaginace hrála kdovíjakou roli nostalgie. Původní Resident Evil 2 si totiž skoro vůbec nepamatuju / byla jsem posera a zvládla ho hrát asi půl hodiny (nehodící se škrtněte), moje hororová tolerance se ale s věkem podstatně zvýšila a mnohem víc na mě funguje prachobyčejná úzkost.

Související články

Což je případ Pathologicu 2, dalšího v podstatě remaku a v podstatě hororu, který mě loni hodně chytil. Na hraní mě hodně uspokojuje plnění úkolů a z RPG jsem zvyklá na styl nákupního seznamu, tzn. nabrat si toho spoustu a opájet se odfajfkováváním jednotlivých položek.

A přesně tohle během morové rány nejde. Ani náhodou nemůžete zachránit každého nemocného a vaší prioritou je většinou prostě jen přežít do dalšího dne v prostředí, které vám přežívání ani v nejmenším neusnadňuje.

Související články

Odstíny šedé tu přecházejí spíš do černa a počáteční cíl „přežij 12 dní“ by mohl znít triviálně, kdyby o váš život neusilovali všichni a všechno v dohledu. V době, kdy se za vrchol self-care považuje dortík v oblíbené kavárně a šumivé bomby do koupele, je zvláštní mít problém naplnit základní pyramidu potřeb v podobě jídla, vody a spánku.

Všechno je vyčerpávající, aniž byste se leckdy vůbec dostali k primárnímu poslání vašeho lékaře. K pacientům nedorážíte včas, klíčové postavy umírají, nezvládáte plnit úkoly, čas běží dál, aniž by se ohlížel na smrt kohokoliv. Na rozdíl od spousty jiných her to ani napodruhé, napotřetí, kdykoliv, nebude snazší. A právě proto je to tak svěží!

Pathologic 2

Všude dobře, doma nejlíp...

Dalším vítaným osvěžením v mém herním roce byla návštěva E3. Přestože byl loňský ročník na oznámení možná trochu slabší, než jsem čekala, je to pochopitelné kvůli čekání na nadcházející generaci konzolí i postupnému štěpení trhu, kdy červnový týden v Los Angeles už zdaleka nemá takový zvuk, jako ho míval pár let dozadu.

Přesto to pro mě byla skvělá zkušenost – kdo z vás může říct, že pár minut dýchal stejný vzduch jako miláček internetů Keanu Reeves! Do Ameriky zkrátka člověk nelétá každý měsíc a herní svátek mi zvládl vlít do žil přiměřené množství energie i motivace se hrám dál věnovat.

Cestování po virtuálních světech ale může být někdy stejně uspokojivé jako to reálné. Zaprvé je levnější, zadruhé se dá provozovat z pohodlí domova, neuženete si při tom parádní jet lag a obecně vás nepřekvapí různá kulturní specifika, jako že se v LA nedá pohodlně dopravovat všude pěšky, tamní sluníčko děsně pálí i pod mrakem a z všudypřítomné klimatizace chytíte v červnu rýmu.

Keanu

...hlavně, když bydlíte v Twin Peaks

A zatřetí se nemusí řídit reálnými zákonitostmi. Jedna z lokací, které mě loni z výletnického hlediska nadchla, byl Nejstarší dům v Controlu. Ten se řídí podobnými zákonitostmi jako třeba takový Bradavický hrad, tedy má svou vlastní hlavu a nikdy se nemůžete spolehnout na to, že až se na nějaké místo vrátíte, bude vypadat jako předtím.

Vlastně se spíš můžete spolehnout na přesný opak. Remedy nemůžou zapřít inspiraci filmy od Lynche, Kubricka a vlastně ani podivnem z knížek od Gaimana nebo Lovecrafta, z hlediska atmosféry to ale funguje na jedničku.

Související články

Bohužel mi k srdci příliš nepřirostla hlavní hrdinka Jessie a příběh by si tenhle fantasmagorický a promyšlený svět zasloužil taky lepší. Za uplynulých pár let mě zvládly unavit všechny akční adventury v otevřených světech, ovšem proměnlivé prostředí Controlu dalo tvůrcům tak akorát volnosti, aby si mohli dovolit dát do sklepa obrovitánský důl, kterému málem nedohlédnete na dno, ale zároveň vás neotravovali zdlouhavými přesuny po obří, leč vnitřně prázdné mapě. Stejně tak jsem si užívala boj, z něhož jsem měla víc superhrdinský pocit než z libovolné superhrdinské hry. Vrhání předmětů ani levitování se zkrátka jen tak neomrzí.

Control

I'm too young to remember / when the world was alive

Do škatulky „feel good“ her, ovšem už bez paranormálních jevů, bych pak za loňský rok zařadila Sayonara Wild Hearts, která mi minimálně u nás v redakci připadá zatraceně nedoceněná. Chápu, že barevná neonová estetika ani sladký popík nemusí sednout každému, zvlášť když hudební hry stále vnímáme jako primárně „holčičí“ kategorii kvůli všemožným Just Dancům.

SWH si ale mechaniky půjčuje hlavně ze starých automatů, které se potkaly s další hudební kultovkou v podobě Rezu a minimalistické techno společně vyměnily za moderní, hravý pop. Vinyl od Iam8bit je za mě instantní koupě.

Související články

V případě Sayonara Wild Hearts nemůžu ani mluvit o hudebním „doprovodu“, jelikož jako první vznikla právě hudba dánského skladatele Daniela Olséna, podle níž pak Simogo navrhovali jednotlivé levely. Mnohé písničky jsou zatraceně chytlavé a skromně tipuju, že kdyby se některé z nich ujala nějaká známá popová jména jako Charli XCX, Carly Rae Jepsen nebo CHVRCHES, klidně by se umisťovaly někde v hitparádách. Bohužel nebo bohudík zůstávají v kompaktním balení hratelného alba s texty Jonathana Enga a hlasem éterické Linney Olsson.

O kvalitách téhle hry svědčí i to, že jen psaní o ní mě přimělo si pustit soundtrack a mám sto chutí si ji zkusit projet znovu. „This is not how it ends, this is not goodbye, 'cause wild hearts never die“?

THE FUCK DOES CUNO CARE?

Ne, neopustila jsem bezpečí textového editoru, jsem tu pořád s vámi. Sayonara sice možná znamená na shledanou a bylo by roztomilé jí tenhle článek ukončit, ale herní podzim jsem s ní začínala a plynule navázala dalším kouskem, na který budu ještě dlouho vzpomínat a to samé budou patrně dělat i všichni ostatních fanoušci klasických RPG. Řeč je samozřejmě o Disco Elysium, o jehož existenci jsem věděla, ještě když se jmenovalo No Truce With the Furies, a vůbec nic si od něj neslibovala.

— Disco Elysium Quotes (@DiscoExcerpt) November 18, 2019

 „Budete si moct dělat, co chcete a být, kým chcete.“ JASNĚ. To mi herní vývojáři meldují do hlavy už roky a prakticky nikdy to není pravda, pokud se tedy neuchýlíme k podivným simulacím metafyzična, jako je Everything. Disco Elysium vám sice hřiště jasně oplotí hranicemi městské čtvrti a chtě nechtě z vás udělá detektiva, ale i tyhle zábrany vám nechají překvapivě hodně svobody.

Mohla bych se tu klidně rozněžňovat hodiny a kudy chodím, tudy prvotinu estonských ZA/UM všem cpu a s těmi z kamarádů, kteří už ji hráli, se zásadně překřikujeme, podle koho je Disco Elysium víc boží, takže… Si ji prostě zahrajte, dobře? Žádné lepší RPG loni stejně nevyšlo, od dob Planescape: Torment patrně taky ne a v tomto případě věřte mně, nikoliv místní (a podhodnocené!) osmičkové recenzi.

Jestli teď čekáte dlouhatánský odstavec o Death Stranding, tak… nečekejte. Nová Kodžimovina je bezpochyby tou hrou, která mě za loňský rok nejvíc ovlivnila, o níž jsem nejvíc přemýšlela a taky mluvila. A už o ní vlastně mluvit nechci, protože je zpětně hodně osobním zážitkem, kde bezobsažné plácání bez příběhových spoilerů absolutně postrádá smysl. Odkážu vás tedy na svou recenzi, krátkou sérii LongPlayů, Fight Club, rozhlasový pořad, soundtrack. A teď už nechme BB spát.

Death Stranding zdroj: Archiv

Co koukáš jak husa do flašky?!

A jelikož tohle moje ohlédnutí za loňským rokem atakuje hranici 8 000 znaků, nebudu se nijak zvlášť rozepisovat ani o svých dvou posledních zastaveníčkách. Prvním z nich je Untitled Goose Game, což je trochu netradiční pohled na stealth, vděčný zdroj memů a vtipná hříčka se skvělým klavírním doprovodem z Debussyho preludií.

Ta v nich ale patrně stejně nepoznáte, protože je kvůli adaptivnímu systému soundtracku rozsekali na krátké pasáže a každé zlobení drzé husičky tak skládá svoji vlastní skladbu. Honk!

Untitled Goose Game

2019 IS OVER, 2020 IS ???

No a jelikož jsem celý svůj herní rok pojala chronologicky, zavírám hrou, s níž jsem strávila Silvestra. Namísto bujarých večírků jsem si ho totiž užívala se zákeřnou chorobou, na kterou mi kromě horkého čaje a vrnící kočky na klíně pomohlo Baba Is You.

Tenhle svůj rest jsem odkládala prakticky od března a jeho genialita spočívající v jednoduchosti mě příjemně překvapila. Je to jeden z těch konceptů, které se mnohem snáz ukazují než vysvětlují, aniž by se vysvětlení zvrhlo v blábolení, že „tam můžeš posouvat slova, z kamení udělat lávu a pak se stát kamením“. Chápete, ne? Ne?

Baba Is You

Nevadí. Tenhle článek ani zdaleka nepostihuje všechny hry, které jsem loni hrála a bavily mě, tak už to ale ve zkratkovitých shrnutích bývá. Nebudu vás už ani zdržovat tím, na co všechno se těším z roku letošního, protože to by se délka patrně zdvojnásobila. Uvidíme se zase za rok!

Tagy: best of

Zdroj: vlastní

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)