Pro jistotu jsem se zamlženýma očima rozhlédl kolem sebe a viděl, že všichni na konferenci Ubisoftu přestali bušit do mobilů, strnule sedí, zírají do podlahy a přejí si zřejmě totéž, co já. Aby to všechno dobře dopadlo.
Během show Ubisoftu to, na rozdíl od Valiant Hearts: The Great War, dopadlo docela dobře, když se večer, který prosím nezaměňujme s tiskovou konferencí, rozjel na plné obrátky. Pobavili nás (Shape Up), pohoršili (Division), udivili (Assassin's Creed Unity ), napnuli (Far Cry 4), nadchnuli (Tom Clancy's Rainbow Six: Siege), rozplakali (Valiant Hearts: The Great Wa) a také uklidnili v časosběrných záběrech z The Crew. Emoční, ale především žánrový rozptyl je veliký a na první pohled mu chybí jasná vize. Podobný rozkmit byl vidět na všech konferencích a zmatek z na hromadu naházených titulů překryl poselství, že letošní E3 je důležitá a konference byly z mnoha důvodu dobré.
Skrz jednotlivé konference nás totiž všechny firmy ujistily, že nejsou dementní. Po loňském boomu hardwaru a oznámení velkolepých titulů se automaticky vytvořila očekávání, která se naplňovala jen pomalu, a většina titulů stejně stále nevyšla. Letošek se tedy nese v duchu přiznání, že si firmy nabraly velká next-genová sousta, ale hodlají je nadále přežvykovat, dokud nebudou připraveny na jejich vydání ke konci tohoto roku nebo během toho příštího. Loňské hry, u kterých jsme si říkali „to jsme zvědaví, jak tohle dopadne,“ nebyly jen reklamním výkřikem na zvýraznění. A je myslím důležité, aby hráči dali firmám prostor pro dokončení a firmy, aby předvedly, že jsou schopné se zastavit a doručit kvalitní naslibovaný zážitek.
Konference tedy vnímám jako hluboké vydechnutí po dlouhém běhu a jako střízlivé sumarizování uplynulého roku. Jako krok z marketingového inferna okolo nových konzolí směrem k posílení důvěry u hráčů. Nenechte se ale opít rohlíkem. I přes zdánlivý klid se dají tušit nové možnosti technologií. Třeba u Just Dance to je snaha najít cestu, jak propojit smartphony s velkými hrami ve velkém stylu a u Shape Up pak rozumně gamifikovat jinak nezáživné fitness hry. Zajímavé je, že nic z toho nemá co dělat s next-genovitostí, která se tu ostatně projevovala především tím, že „to vypadá tak trochu líp, co.“ No, ale do mého oblíbeného bitchování o nepochopení toho, co skutečně znamená „next-gen“ se v tomhle blogísku pouštět nebudeme.
Veselé je, jak se rivalské společnosti letos nešpičkovaly, kromě několika trapných poznámek ze strany Sony. Zatímco loni narážky a posměšky létaly vzduchem, letos se všichni drželi při zemi. Na rozdíl od loňska, kdy se byli v prsa a vykřikovali, jak jsou jejich hry/platforma/komunita/firma nejlepší, letos jsou si tak nějak všichni rovni. Spadli do stejné post next-genové pasti (vývoj titulů je složitější než se čekalo) a potřebují z ní vylézt, což nepůjde, pakliže si budou navzájem šlapat na hlavu. Naznačil to ostatně i Phil Spencer na začátku show Microsoftu, kdy řekl, že hry dělají Microsoft, Sony i Nintendo. Jinými slovy: je na čase se trochu usmířit.
Někteří samozřejmě nepochopili, že letos se show dělají jinak a z nedostatku střeliva do marketingových kanónů začali ukazovat ilustrace her a projektů, ze kterých ještě není k dispozici nic jiného, než... ilustrace. Děkujeme pěkně, ale toho jste nás opravdu mohli ušetřit, protože kromě jedné věty v bleskovkách o tom nemáme co napsat.
