Pevné historické zasazení je dvousečný meč. Na jednu stranu se vývojáři nemusí zdržovat s vymýšlením světa či jeho reálií – to už dějiny zvládly za ně. A příběh má zpravidla tak nějak automaticky větší říz, když víte, že je minimálně na povrchu oděn do skutečných událostí. Zejména když si ještě k tomu vypůjčí třeba skutečné postavy.

Zároveň je ale obtížnější svést případné historické nepřesnosti na uměleckou svobodu, když se zkrátka ví (nebo alespoň tuší), jak to bylo doopravdy. Obzvlášť když se stejně jako v případě Ghost of Tsushima jedná o jednu z nejvýznamnějších událostí v historii celého národa.

Mongolské impérium v čele s Kublajchánem mělo eminentní zájem ovládnout celou Asii, ale byla by chyba si myslet, že vždy okamžitě volilo násilí. Mongolští emisaři se k japonským břehům vydali celkem pětkrát mezi lety 1266 a 1272, požadujíce tribut. A pokaždé se vrátili s prázdnýma rukama a bez odpovědi, aniž by jim vůbec bylo dovoleno vstoupit na Kjúšú.

Ačkoliv, pravda, mohli být rádi, že to alespoň přežili, protože dvěma pětimužným skupinám mongolských velvyslanců v pozdějších letech, jak bylo v Japonsku dobrým zvykem, usekali hlavy. Představte si, že jste členy té druhé a víte, že lebkami kolegů před vámi si Japonci ozdobili hradby. Jistě bych na jejich místě čišel nadšením v diplomatické misi pokračovat.

zdroj: Vlastní

Když jednání nikam nevedlo, byla samozřejmě na spadnutí invaze. Ostatně korejský král ji Kublajovi napovídal už po selhání poslední diplomatické výpravy z roku 1272. Což mimochodem není žádné velké překvapení, protože samotná Korea padla pod Mongolsko sotva nějakých třináct let nazpět a Korejci v tom nejspíš zlomyslně nechtěli být sami. Obzvlášť přihlédneme-li k faktu, že k sobě oni a Japonci historicky nikdy nepláli zrovna nehynoucí láskou.

Na útok došlo o dva roky později, tedy v roce 1274, a to už se konečně dostáváme k zasazení Ghost of Tsushima. Invazní vojsko sestávalo z devíti set lodí a, dle některých zdrojů, více než dvaceti tisíc válečníků na jejich palubách. Ostrovy Cušima a Iki ležící zhruba v polovině plavby nebyly pro útočící masu větší překážkou a k reálnému konfliktu došlo až na japonských ostrovech v zátoce Hakata.

Což ovšem neznamená, že by se na Cušimě nic nestalo. Zejména se jednalo o úplně první setkání japonských samurajů zvyklých na ritualizovaný boj s koordinovanými útočnými manévry v poli. Mongolové zkrátka válčili úplně jinak a daleko účinněji, než byli obránci zvyklí, a samurajové na Cušimě dostali strašně nasekáno.

Japonský válečník byl v té době navyklý na individuální, čestné duely. I zdánlivě masová bitva se reálně rozdrobila na sekvenci soubojů muže proti muži, před nimiž si oba duelanti sdělili svá jména a rodokmeny. To abyste případně věděli, kdo vás zabil. Oproti tomu Mongolové útočili ve formacích, se štíty (ty Japonci nepoužívali vůbec), s podporou lukostřelců, katapultů a keramických granátů.

Guvernér ostrova Só Sukekuni se pokusil bránit, ale proti monstrózní přesile neměl šanci a padl i se svou jednotkou za jediný den. Dále existují legendy například o samurajovi Sukesadovi, který měl v hrdinském výpadu pobít přes dvacet Mongolů, aby pak zahynul prostřílen šípy, což samo o sobě zní jako fajn inspirace pro hru.

O pravdivosti podobných záznamů by se samozřejmě dalo polemizovat, ale nemožné to není – zatímco Mongolové vítězili početní a taktickou převahou, v individuálních duelech měli téměř jistě navrch Japonci díky celoživotnímu tréninku podobných situací.

A to je chvíle, kdy, podle všeho, dostanete do ruky svého samuraje Džina Sakaie. Zpočátku se mi zdálo poměrně zvláštní zasadit hru do dob první invaze a ne druhé z roku 1281, kdy naopak korejská část mongolského loďstva dostala u Cušimy docela solidně na budku, ale když se zamyslíte, začne to dávat větší smysl.

zdroj: Archiv

Ghost of Tsushima má být open-world akční adventura, bojovka a stealthovka a nálada na Cušimě po první invazi se k něčemu podobnému výborně hodí. Jste jedním z mála, co přežili řádění drancířů. Máte pociťovat nejistotu, beznaděj z nepřemožitelné přesily a zmatek z konfrontace s neznámým nepřítelem, který vás přinutí se přizpůsobit, abyste měli šanci. Což zní vcelku přesně jako něco, co se muselo soudobým Japoncům honit hlavou.

I Džin bude muset opustit tradiční bušidó a stát se titulním duchem, vést prakticky guerillovou válku, zkrátka adaptovat se na novou, cizí hrozbu. Svým způsobem tak bude reflektovat celé japonské vojenství. Nemluvě o tom, že Mongolové na Cušimě spáchali docela prvotřídní zvěrstva, když vyvraždili značnou část civilního obyvatelstva. (Což jim mimochodem Japonci s vervou oplatili o pár let později, když při zlomu druhé invaze naprosto nemilosrdně zmasakrovali tisíce vzdávajících se Mongolů. Válka je válka.) Vsadím se, že podobných scén nebude hráč ušetřen a že budou fungovat jako motivace k boji. S jasně definovaným důvodem se prostě vraždí líp a tady jich je historicky k dispozici přehršel.

Také je potřeba zmínit, že ačkoliv Mongolové zlomili hrdinský odpor na Cušimě i Iki prakticky lusknutím prstů, poslové obránců stejně dokázali uniknout z ostrovů a zpravit japonské císařství o blížícím se útoku. Takže pak Mongolové nenachytali Japonce úplně na švestkách.

zdroj: Archiv

Nikdo neví, jak by invaze nakonec dopadla, kdyby nepřišel zásah kamikaze (ano, odsud ono sousloví původně pochází) a mongolské vojsko nesmetl tajfun, ale je potřeba si uvědomit, že Mongolové se po bitvách na souši stáhli zpátky na lodě velmi pravděpodobně právě proto, aby se přeskupili a mohli se bránit případnému nočnímu útoku, překvapeni odhodlaností japonské obrany. Ke které by ale dost možná nedošlo, kdyby předem nedostala ono poselství.

Jinak řečeno, dalo by se spekulovat, že únik varovné zprávy z Cušimy a Iki definoval celou budoucnost Japonska. A to by v tom byl čert, aby se o to hra alespoň neotřela. Sám Džin Cušimu nejspíš neopustí, ale vůbec bych se nedivil, kdyby zajištění poselství a vyslání depeše bylo když už ne hlavním, tak alespoň jedním z důležitých postranních úkolů.

Antagonisté jsou z dějin jasní, protagonista taktéž a zbývají spřátelené postavy. Upoutávky jistě neodhalily všechny, ale víme hlavně o lučištnici Masako.

zdroj: Sucker Punch

Pokud jste si chtěli automaticky povzdechnout, že sem tvůrci museli vtlačit ženskou hrdinku z principu, nemusíte. Masako je totiž naopak vysoce pravděpodobná postava – od žen zejména z lepších rodin se v té době opravdu čekalo, že budou ve válce bránit své domovy společně s muži.

Primární role japonské ženy samozřejmě stále byla péče o dům a rodinu, ale existovaly i slovutné válečnice a mocnářky. Říkalo se jim onna-bugeiša (doslova žena-bojovnice) a krom legendární Tomoe Gozen byla jedna z nejznámějších třeba vdova po zakladateli kamakurského šógunátu, Minamoto no Joritomovi. Po smrti manžela se angažovala v politice, zasadila se dokonce o zákony poskytující více práv ženám ve společnosti a jmenovala se... Hódžó Masako.

Od událostí na Cušimě dělí její působení nějakých devadesát let, takže se velmi pravděpodobně nebude jednat o tu samou Masako, ale dám ruku do ohně, že je to minimálně pokývnutí směrem k významné figuře.

Omáčka okolo Ghost of Tsushima se zatím jeví fantasticky. Jasně, nemůžeme čekat stoprocentní historický simulátor – lana s hákem ke šplhání po chrámech moc soudobých samurajů, řekl bych, za pasem nenosilo. Chleba se bude ve velké míře lámat u samotné hratelnosti a zpracování otevřeného světa, ale náladu, atmosféru a reálie místa jako takového mají tvůrci, zdá se, s grácií pod palcem. A to takovým způsobem, že z celé té krásy podle Famitsu padal z ruky ovladač i šéfovi PlayStationu, Šúheiovi Jošidovi. Což je dobré znamení.

K celé tematice mám vlastně jenom jednu vcelku hnidopišskou výtku: Japonci v době první invaze používali rovné, původem čínské meče čokutó a zahnuté meče tači, které se ale kvůli své břitké tenkosti snadno lámaly o mongolské kožené zbroje. A právě v reakci na to vznikl robustnější, kalený a tvrzený meč, který známe jako katanu. Katany byly o něco kratší, což umožňovalo snadnější manipulaci, a bez větších problémů procházely koženou zbrojí.

Důležité je, že tači se u pasu nosily ostřím dolů a katany ostřím nahoru. Správně, když se podíváte na jakékoliv video či koncept z Ghost of Tsushima, Džin jednoznačně nosí katanu. Jenže šance, že by ji už v tu dobu měl (a zároveň neuměl cestovat časem), je vcelku minimální.

Ano, jedná se o naprostou maličkost, ale na druhou stranu, když už tvůrci odjeli na Cušimu natáčet cikády, mohli si dát pozor i na to, jakou jejich hrdina používá zbraň. Ale co, prohlašme to třebas za ústupek popkultuře. Co by to bylo za samurajskou hru bez katan!