Vzhůru dolů
V březnu letošního roku to bude 9 let, co vyšel první videoherní díl Metro 2033. Titul z dílny studia 4A Games čerpal ze stejnojmenného románu Dmitrije Gluchovského – nebude ale asi překvapivé, že si oproti předloze leccos upravil. Knižní Arťom byl spíše poplašený hrdina proti své vůli, který svého prvního člověka zabije tak trochu omylem až kdesi za půlkou knihy. Naopak herní Arťom jako by byl Rambův východní bratranec!
Nezbytná úprava kulis pro žánr střílečky však knižnímu Metru nevzala nic z překvapivě působivých lokací, sympatické hratelnosti (alespoň v soubojích proti lidem) anebo onoho alternativního, svěžího východoevropského náhledu na postapo. Kdo by čekal, že tmavé podzemí může být vizuálně tak fajn?
Možná jsme však tehdy neměli být zase tolik překvapení. Společnost 4A Games byla v roce 2005 založena Olesem Šiškovstovem a Alexanderem Maximčukem, dvěma vývojáři se zkušeností z vývoje X-Ray Engine uvnitř GSC Game World. Jejich původní studio tou dobou stále zápolilo s tím, jak smysluplně dokončit a vydat S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl (2007).
Snad i proto byly ambice 4A Games podstatně přízemnější – vyvinout lineární střílečku, která by však stále disponovala atmosférou podobnou Stalkerovi. V březnu 2006 se tak dohodli s Gluchovským na adaptaci jeho románu vydaného v Rusku o rok dříve.
Lepší než AAA?
Dodnes není přesně jasné, nakolik 4A Games během následujících čtyř let využívali v základech své hry pre-release verzi X-Ray Engine, na níž oba zakladatelé do té doby makali, a nakolik si nový engine pro Metro 2033 napsali sami.
Hlasy z GSC si pohrávaly spíše s první možností, 4A Games však naopak něco podobného dementovali s tím, že X-Ray Engine by byl nepraktický pro konzolové užití (a je tu samozřejmě otázka odcizení intelektuálního majetku). Výsledek v roce 2010 byl však ve srovnání s těžkým porodem Stalkera znatelně plynulejší a bezproblémovější.
Metru 2033 sice samozřejmě chyběla komplexita revolučního Shadow of Chernobyl. Na druhou stranu, hra své vývojáře aspoň nepřivedla na pokraj šílenství. Metro zároveň v menším a minimalističtějším duchu úspěšně napodobovalo mnohé komplexnější nápady Stalkera.
Jasně, neměli jste tu nutnost řešení inventáře, radiaci a anomálie, nebo třeba systém loajality k frakcím. Pořád jste však museli dávat pozor na dva typy munice (předválečné, užívané i jako prvotřídní platidlo, a nekvalitní poválečné). Také jste ve vzácných povrchových scénách museli řešit mechaniku plynové masky. A i když herní frakce nebyly proměnlivé, o to víc si vývojáři dali záležet na atmosféře. Výsledek působil koherentněji a hlavně bezpečněji než kultovní, leč zabugovaný a sebedestruktivní produkt z dílny GSC.
Racionálnější přístup k vývoji oproti GSC však neznamenal, že se hře vyhnuly problémy. Metro 2033 fungovalo výborně, pokud hráč bojoval proti lidem – každý level pak šlo uchopit jako miniarénu, v níž lze sestřelit všechny zdroje světla a po predátorsku s nočním viděním rozsévat teror.
Proti mutantům se ale hra proměnila v nudný slugfest. Nejhůře je to znát v pasážích proti „Knihovníkům“, do kterých munice padala jako Němci do krytu. Hra postrádala i jistou vypulírovanost. Na prvotinu šlo o perfektní výsledek, ale jméno „4A Games“ jako by si studio úplně nezasloužilo...
Znovu a lépe
Tři roky nato, v květnu 2013, vyšlo Metro: Last Light, které se snažilo o cosi podobného, ale vypulírovanějším způsobem. Ze dvou možných konců Metra 2033, jednoho, v němž Arťom vyhubí Temné, a druhého, kde nikoliv, pokračování vybírá jako kanonický onen depresivnější scénář. Přesně v duchu správného postapa!
Depresivní byl však i vývoj sám. Rozklad THQ, které zaštítilo vývoj první hry, se podepsal na morálce vývojářů v 4A Games. Ukrajinské studio se sídlem v Kyjevě se tak samo ponořilo do poněkud postapokalyptických podmínek. Vlivem výpadků topení dokonce občas pracovalo v mrazivých teplotách.
Pokud by Metro 2033 bylo takový „východní Fallout 3“ (samozřejmě velmi v uvozovkách), Last Light je New Vegas. Znovu použilo assety jedničky a zvolilo političtější příběh. Zápletka tentokrát ignorovala knižní Metro 2034 a vydala se raději vstříc vlastní alternativní realitě – story se motala kolem „mezinárodní“ krize podzemních frakcí ohledně zbraní z nedotčeného bunkru D6, v němž probíhalo finále prvního dílu.
Ani tentokrát se však 4A Games úplně netrefili do všeobecného vkusu. Sice ještě víc vylepšili svůj engine a zahustili místní panoramata, ale zároveň utáhli hráčům otěže. Byť je prostředí podzemních tunelů pro lineární akci jako stvořené, Last Light by přesto sneslo nějaké RPG elementy a hlavně míň „filmových“ momentů.
zdroj: Archiv
Zpět do Zóny
Metro Exodus, vyvíjené od roku 2014 a držené pod pokličkou do E3 2017, dostalo za úkol konečně zcela naplnit obrovský potenciál série. Otevřené scenérie, které snižují pocit lineárnosti, jsou vlastně takovým návratem vývojářů z 4A Games do éry Stalkera.
Až vydání za pár týdnů ukáže, zda tímto přístupem 4A Games zopakuje hříchy svého mládí, či naopak díky nově nabyté moudrosti uspěje v někdejším naivním ideálu. Pravdou ale je, že příhodnější období pro příchod nového postapo „mesiáše“ tu asi dlouho nebylo. Série Metro má vzhledem k současnému stavu konkurenčního Falloutu (a to už vůbec nemluvím o Stalkerovi) dlouhodobě výborné vyhlídky k tomu, stát se hlavním tahounem žánru.
Postapokalypsa byla vždy o možnostech, o vykreslení toho, jak by mohla vypadat budoucnost, kdybychom to v přítomnosti podělali. Nový středověk s sebou ale vždy nesl příchuť, či spíše pachuť, starého světa – tak tomu bylo jak v páteřních románech žánru jako Chvalozpěv na Leibowitze, tak i páteřních hrách žánru, zejména sérii Fallout.
Na základní úrovni se to projevuje tím, že právě v prvním Falloutu objevíte moderní kult technorytířů dedikovaný sběru staré technologie, na jehož počátku byla znechucená armádní jednotka (řeč je samozřejmě o Bratrstvu oceli). Nejde ale jenom o chuť čtenáře/hráče poznávat (a vraždit) nové, bizarní společnosti navazující na ztracený věk.
Hned první Fallout obtočil prakticky celou svou zápletku kolem střetu staré, chráněné kultury uzavřené ve Vaultu 13 s novým světem. I sám Master alias Richard v první hře však pocházel původě z Vaultu 8 a pro své potřeby využíval další, losangeleský Vault. Navrch hnůj, vespod fuj, chce se říct – pointou však je, že staré díly ságy Fallout si uchovávaly alespoň jisté metaforické kvality.
No a podobné to je minimálně v případě prvního Metra. Podzemní zastávky a „ministátečky“ jsou satirickou hyperbolou vrstev ruské společnosti. Jasně, řeč je teď spíše o knize, i do hry samotné ale něco z předlohy prosáklo.
Podobnou satirou se však lze bavit jenom tak dlouho, dokud ji příběh nezačne rozebírat na prvočástice. Dokud vtip nezačne být vysvětlován. Poté, co se Last Light zaměřilo spíš na prohlubování svého světa než prozkoumávání nových lokací, bylo jasné, že tím přichází i o „wow efekt“ z poznávání dalších obskurních postapokalyptických novot. Metro Exodus má však opět šanci svým otevřenějším pojetím nejen potěšit milovníky sandboxu, ale i milovníky postapa jako takového.
zdroj: Archiv
