Válka: největší popkulturní téma hned po lásce

Snad s čestnou výjimkou druhé světové ovlivnila studená válka velkou část stále platné popkultury a vyprávěčských mechanismů. Ať už sledujete Jamese Bonda, vzpomínáte na hraní Red Alert 2, nebo procházíte remaster Call of Duty 4: Modern Warfare, vždy konzumujete nějaký typ díla, inspirovaného obdobím mezi lety 1948 až 1992, kdy Západ a Východ byly uzamknuté do věčného konfliktu bez hlavní fronty. Když se to vezme kolem a kolem, mohli bychom tu jako hry vzešlé ze studené války vypsat asi polovinu stříleček a strategií včetně her, u nichž vás spojitost na první pohled nejspíše asi nenapadne. Třeba Vietcong, Metal Gear Solid či Fallout.

Raději se ale zaměříme na tituly, pro které je studenoválečné zasazení klíčové z hlediska atmosféry a také herních principů. Co je ale vlastně na studené válce tak poutavého? Historicky šlo o období bezprecedentního vlivu tajných služeb a diplomacie - jakýkoliv otevřený konflikt se totiž rovnal totální destrukci. Přestože, či právě proto, že obě strany disponovaly absurdně ničivou vojenskou silou, šlo o období, kdy bylo důležitější se zdržet příliš prudké reakce, a právě tento paradox je obtížně přeložitelný do videoherních mechanik.

zdroj: Vlastní foto autora

Ruku v ruce s tím jde rovněž o éru, kdy se obě strany měly za ďábla na Zemi, a trapné komunikační bariéry měly potenciál zapálit planetu. Studená válka nebyla definovaná přímou vojenskou akcí jako všechny předešlé války, protože tato by se prakticky rovnala apokalypse. Poblouznění koncem světa je v lidské kultuře známé minimálně dva tisíce let, avšak teprve s příchodem roku 1945 se přesunulo z říše mytologie k něčemu, co můžeme "stisknutím knoflíku" z pohodlí podzemního raketového sila zrealizovat my sami.

Výborně to ilustrují filmy a knihy o studené válce, jako díla, na nichž by podobné hry mohly teoreticky stavět. Třeba Agent 007 byl hrdinou druhé poloviny 20. století, své protipóly přitom, ač třeba parodicky, měl ovšem i na východní straně - i když jsi začínal za druhé světové, mluvíme samozřejmě o tobě, Stierlitzi. Na úspěch 007 samozřejmě navazuje špionážní fikce obecně včetně dílem Toma Clancyho.

Za hranou nejpopulárnější popkultury tu pak máme absurditu jaderného odstrašování a absolutní moci v Dr. Divnolásce (1964), ujetost Válečných her (1983), ale i snímky, kde by jeden zápolení mezi bloky úplně nečekal (Rocky IV). Asi nejvíce však na hřebíček uhodily dokumenty jako Duck and Cover, potažmo dramatizace jako Den poté či Vlákna, popisující následky jaderné války. Den poté máte možná po zhlédnutí Vláken zapsaný jako slabší odvar, ale pravda je, že kvůli boji s televizní cenzurou měl mnohem větší dopad než britský protipól. A dle populárního mýtu významně ovlivnil i Reaganův světonázor na jadernou válku.

zdroj: Vlastní foto autora

Rudá bouře (prvních videoher)

Pokud tedy můžeme neherní díla o studené válce obecně zasadit do kolonek "thriller, v němž je nutné ničivé válce zabránit", a "akce, ve které si hrajeme na apokalypsu", druhá škatulka je mezi videohrami populárnější - umožňuje totiž ignorovat fakt, že se státy snažily nepoužít nukleární zbraně. První na mušce jsou hry vzniklé ještě za samotné studené války či krátce po ní - nakonec, dalo by se říct, že z počítačů vyvíjených od 50. a 60. let primárně pro mezikontinentální střely celé naše digitálně-zábavné hobby pramení.

Zde je možné ironicky vidět, nakolik je éra klíčová a zároveň ožehavá pro 4X strategie. Ještě než se Sid Meier proslavil ságou Civilization, vytvořil v roce 1983 strategii NATO Commander na bázi starší strategie Eastern Front. Jak plyne z názvu, bojištěm byla Evropa a střet probíhal mezi silami NATO a Varšavské smlouvy. Šlo o zřejmě jeho první podobnou strategii. Zbývaly však jen tři roky do Clancyho Rudé bouře, studená válka byla na vrcholu, a tak přišla řada jiných variací téhož - včetně Meierovy ponorkové simulace Red Storm Rising (1988).

Například sci-fi SDI (1986) barvitě vykradla Hvězdné války a Reaganův stejnojmenný program, když hráči nabídla arkádově-akční sestřelovaní sovětských raket a záchranu své milované z obsazené kosmické stanice ve futuristickém roce 2017. Na druhé straně spektra pak stálo jakési "proto-Tropico" s názvem Hidden Agenda (1988), ve kterém hráč pomocí textového rozhraní ovládal strategicky-budovatelský gameplay v banánové republice po nedávném převratu. Měl za úkol pomocí série tiskovek a konferencí s ministry prožít veškeré možné vzrušení z obnovy porevolučního státečku, který se může přiklonit k jedné nebo druhé straně světové ideologické barikády.

Svého druhu do tohoto ranku zapadá i Buzz Aldrin's Race Into Space (1993), která sice vyšla až po studené válce, i v ní ale najdeme zápolení mezi velmocemi, ač nevojenské. Hra mimochodem inspirovala Kerbal Space Program - což je důkaz, jak stále těžíme z výdobytků éry studené války. Nejzajímavější je však Balance of Power (1985) přímo od Chrise Crawforda, vývojáře již zmíněné Eastern Front, a do značné míry zakladatele strategického žánru.

Balance of Power totiž byla postavená na zisku bodů prestiže a snaze vyhnout se přímému konfliktu. Propuknutím války pak hra končí, což je významný rozdíl oproti podobnému, dřívějšímu titulu Geopolitique (1983), ve kterém lze v globální válce zápolit, což v praxi znamená, že drtivá většina bude chtít konflikt skutečně eskalovat, aby si užila vše, co hra nabízí. To je ale v kontrastu s realitou, kde vstříc jaderné válce kráčeli jenom šílenci.

zdroj: Archiv

Oteplování studené války

Podobná dvojakost je cítit i z pozdějších her. Na straně „thrillerů“ je tu celá baterie špionážních her jako No One Lives Forever čerpající z bondovského étosu, ale i stealth akce jako česká Cold War či nedávná CounterSpy. Svébytnou fikcí, zasazenou do studené války, je i Kodžimova sága Metal Gear Solid, zejména třetí a pátý díl – nejde však o akurátní vyobrazení situace, nýbrž o pozoruhodnými motivy protkanou verzi osmdesátkového akčního filmu.

Paradoxně velmi dobře paranoiu studené války však v mainsteamu výborně zosobňují i dva díly série Call of Duty - Black Ops a Black Ops 2. V první hře z 50. a 60. let je hon na čarodějnice a nejistota špionáže hodně viditelná, druhý díl naopak skrze větvící se děj a volitelné vedlejší mise zase kreativně řeší „proxy wars“. Na konci dle hráčovy snahy a mnohdy morálně kontroverzních voleb může dojít na různou míru „apokalypsy“ – přestože nejde o původní, nýbrž novou studenou válku mezi futuristickou Amerikou a Čínou.

Druhý segment her, kde se studená válka stala „horkou“, pak samozřejmě zosobňuje strategická sága Red Alert, postavená na pastelové reprezentaci toho nejujetějšího z celého konfliktu, a hlavně fikce s ním související - třeba moment, kdy se snažíte s britským agentem uniknout psionickým vojákům, abyste zastavili energii, proudící do Tesla věří. Když se řekne Red Alert, nedá se nezmínit ani jakási jeho naturalistická verze World in Conflict.

zdroj: Archiv

Strategie můžeme uzavřít sérií Wargame, která řízení eskalujícího konfliktu dovedla do finiše. Spadá sem ale svého druhu i původní Operace Flashpoint - Arma: Cold War Assault, která však kvůli omezení počítačů i hratelnosti nereprezentuje souboje mezi Varšavskou smlouvou a NATO příliš akurátně - na to by totiž hráč musel co pár minut zemřít v obří bitvě mezi tisícovkami jednotek, nad kterými se hemží desítky a stovky letounů.

Jen málo her se na něco podobného podívalo z akční perspektivy, v 90. letech však existovala celá lavina leteckých simulátorů od F-28 Retaliator po A-10 Attack! (1995), které nemusely simulovat utrpení pozemních sil. Z kategorie soubojů tu pak ještě máme Freedom Fighters o odboji v okupované Americe. A studenoválečné šílenství je pak nejlépe znatelné v logickém uzavření každé atomové války, tedy RPG sérii Fallout.

zdroj: tisková zpráva

Umění držet se na uzdě

Posledním a zdaleka nejzajímavějším typem jsou pak hry, které své mechaniky založily na principech studené války. Ironicky mezi nimi najdeme velmi málo 4X strategií na způsob Balance of Power. Modifikace East vs. West pro Hearts of Iron byla například před pár lety zrušena. Ani hry pod hlavičkou série Civilization nesimulují zápolení diplomacie a důsledky atomové války zrovna věrohodně. Je proto komické, že nejspíše nejlepší hrou podobného ražení je datadisk Thrones and Patriots pro Rise of Nations, ve kterém je možné do konce scénáře klidně dojít bez eskalace, ale rovněž se dá vhodným manévrováním a aplikací bonusů třetí světová limitovat na rychlý konflikt s minimem atomovek.

Něco podobného pak zná i každý hráč DEFCON, kde je počáteční rozložení sil a chytré manévrování před (tentokrát nevyhnutelnou!) eskalací do konvenční a jaderné války základem hratelnosti. Hry mimo válečné simulace pak zahrnují již zmíněnou sérii Tropico, stavějící na základech Hidden Agenda, ale i kreativní „simulátor celníka v totalitním státě“ Papers, Please.

Dost možná nejlépe ale nakonec anti-hratelnost studené války nejlépe simuluje freeware hříčka ICBM z loňského roku. Pokud o ní nic nevíte, hned si ji stáhněte. Titul se snaží velmi dobře působit jako akční hra, a každý nejspíše čeká dramatické odpalování atomovek ve velkém. Ve skutečnosti je ICBM jenom simulátorem sáhodlouhého čekání na rozkaz k útoku, který nikdy nepřijde. Pokud totiž něco definuje studenou válku, pak je to právě nemožnost útoku – i v našem přehledu je vidět, že atmosféru dobového konfliktu nejlépe ztělesňují hry, které jednoduše nedisponují „tím nejlepším“, totiž přímým střetem apokalyptických rozměrů.

zdroj: Vlastní foto autora

Jak před pár lety v jednom vláknu na redditu chytře pravil jistý komentátor, ta správná studená válka by byla totéž jako hrát StarCraft - vyrobit si obří armády jednotek, a pak čekat na rozkaz k útoku, který nikdy nepřijde. Nelze se tedy divit, že pokud se videohry nevydají na kreativní stezku (Tropico, Papers, Please), neobejdou konflikt příběhem (Black Ops), nebo se nesoustředí jenom na čirou maniakálnost této války (DEFCON, Fallout), je tvorba „pravé hry ze studené války“ podobně nemožná, jako odpálení skutečné atomové války samotné. V konečném důsledku jde totiž napětím a potem svázaná studená válka proti tomu, co hry pro většinu hráčů jsou - nepříliš náročným únikem a především zábavou, plnou bezbřehých možností.