Sepsat seznam nejlepších filmů podle her je zatraceně těžké, ale o nic jednodušší není dát dohromady nejlepší hry, které se inspirovaly filmem. A důvody jsou překvapivě docela podobné. V minulosti, když byl herní průmysl doslova válcován Hollywoodem, samozřejmě existovala snaha dělat filmové hry. Proč taky ne? Obvykle se herních adaptací dočkaly takové filmy, které v kinech vydělaly velké peníze a vybojovaly si přízeň hromady fanoušků, takže se dalo předpokládat, že alespoň část z nich si koupí i hru.

Absolutně nejvíc to pochopitelně platilo u blockbusterů a dnešních klasik jako Star Wars nebo Terminátor. Cokoliv mělo na krabičce naštvaného Arnolda nebo Lukea se světelným mečem, mohlo automaticky počítat s přízní fandů. Jenže tu byl problém. Ty hry obvykle za moc nestály.

Prioritně měly za úkol vydělat peníze, málokdo měl ambice poslat do světa skutečně dobrou hru. Mnohem důležitější byl slavný název a to, že se na monitoru nebo obrazovce odehrává víceméně to samé co ve filmu. Hry dlouhou dobu sloužily spíš jako doprovod k filmu a podobně jako k velkým hollywoodským filmům vycházejí knižní adaptace nebo komiksy, tak zkrátka vznikaly i hry. Že by měly být dobré, to se řešilo až v druhé řadě. Hlavně měly vyjít včas, aby se svezly na popularitě předlohy. A pak to mnohdy končilo dost špatně.

Nejhůř samozřejmě dopadl nechvalně známý E.T. the Extra-Terrestrial. Herní verze E.T. – Mimozemšťana byla tak špatná, že na skladech zůstaly stovky tisíc kopií, které byly zakopány uprostřed Nového Mexika. To, co bylo dlouhá léta považované za legendu, se ukázalo jako pravda v roce 2014, kdy byly cartridge nalezeny. A vyhrabalo se jich 728 tisíc!

Spotřební zboží

V osmdesátých letech to vedle E.T.ho samozřejmě zkoušely i Hvězdné války, James Bond, Indiana Jones, Star Trek, Rambo, Top Gun, Vetřelci… prakticky všechno, co si v kinech vybojovalo nějakou popularitu. A prakticky na všechno se brzy zapomnělo.

Existovaly však i výjimky. Herní verze filmové pecky Indiana Jones a Poslední křížová výprava se povedla, hlavně proto, že za ní stáli Lucasfilm Games, kde adventury uměli, a zakladatel George Lucas, který Indyho napsal, by nejspíš ani nedovolil, aby herní adaptaci odflákli.

Přesto se v souvislosti s herním Indym mnohem víc mluví o pokračování Indiana Jones and the Fate of Atlantis, které z filmové předlohy nevychází. A právě to nejlépe ukázalo, jak by měly hry podle filmů vypadat, pokud chtějí uspět, nejen doufat v to, že si je koupí někdo, kdo se u předlohy bavil v kině.

Herní průmysl začal chápat, že z dlouhodobého hlediska se mu vyplatí dělat hry, které jsou filmy jen inspirované. Proč kopírovat něco, co fandové znají a mnohdy to na plátně vypadá lépe než ve hře? Proč tvořit hru, která se musí zuby nehty držet stylu vyprávění své předlohy? A proč nervovat její tvůrce tím, že musí vyjít ideálně ve stejnou dobu jako film nebo jen chvilku po něm, dokud o ni bude zájem?

Mnohem lepší pro všechny je brát filmy jako inspiraci, stejně jako se to děje u komiksů nebo knížek. Snaha kopírovat filmový děj, atmosféru nebo třeba i dialogy vedla k tomu, že si tvůrci hry sami začali podkopávat nohy a omezovat sami sebe v tom, co by mohly jejich hry obsahovat.

zdroj: tisková zpráva

Stejné hřiště, jiný sport

I v devadesátých letech vycházely hry, které se jmenovaly stejně jako filmová předloha a dělo se v nich víceméně to samé co v ní. A lidé si je koupili, protože prostě měli rádi RoboCopa nebo Sám doma a až příliš pozdě zjistili, že si domů donesli prachobyčejnou střílečku nebo arkádu, jen s populárním hrdinou v hlavní roli.

Herní společnosti začaly mít naštěstí větší ambice. V roce 1995 se objevil Terminator: Future Shock, u něhož se společnost Bethesda Softworks rozhodla využít ne slavný film, nýbrž slavný svět. Takový, který filmoví fandové i hráči znají, ale kde by autoři mohli vyprávět svůj vlastní příběh.

Místo další hry podle Dne zúčtování, ve které by se řezali Arnold Schwarzenegger s Robertem Patrickem, jsme tak dostali na svou dobu přelomovou first person střílečku s 3D objekty, která jako jedna z prvních přišla s ovládáním s pomocí myši a navíc nabídla atmosférickou kampaň z temné budoucnosti, kde spolu válčí lidé a stroje. Byla to prostě zatraceně dobrá hra, což do té doby u filmových her nebývalo úplně obvyklé. A výsledkem bylo, že si ji užili jak fandové filmu, tak i hráči, kteří prostě chtěli právě tu dobrou hru. To, co naznačoval čtvrtý adventurní Indy o tři roky dříve, se tak potvrdilo.

zdroj: tisková zpráva

Víc než kopie

Tyhle návraty do filmových světů, u nichž hráči dostali možnost prožít něco trošku jiného než v kině, přinesly v devadesátých letech víc povedených her. Perfektní adventura Blade Runner předloze rozhodně neudělala ostudu a dnes jde o žánrovou klasiku. Herní verze kultovního hororu Johna Carpentera Věc šla také příběhově svou vlastní cestou, atmosférou ovšem filmový děs připomínala víc než dost a je sakra velká škoda, že to tehdy hráči neocenili, protože šlo o parádní horor.

V poslední dekádě minulého století ovšem dál vycházely i hry, které stály především na popularitě filmu. A ne vždycky byly špatné, jak ukázaly třeba disneyovské arkády Aladdin a Lion King nebo bondovka GoldenEye 007, která vyšla dva roky po filmu, ale byla pro mnoho lidí hlavním důvodem, proč si koupit konzoli Nintendo 64.

zdroj: tisková zpráva

S jednadvacátým stoletím se však začala situace měnit. Herní trh se stal důležitějším a vyrobit hru, která by mohla obstát v čím dál tím silnější konkurenci, bylo nejen těžké, ale i zatraceně drahé. Už se nevyplatilo investovat čas a peníze do něčeho, co stojí a padá s právy na slavnou licenci. Se stoupající kvalitou her a čím dál tím hezčím vizuálem už nestačilo vyrobit blbou a ošklivou střílečku a přesvědčovat zákazníky, že si ji chtějí zahrát jen proto, že v ní budou dejme tomu agentem 007. Jednadvacáté století tak znamenalo vzrůstající kvalitu, a to i pro hry, které měly za úkol se svézt na premiéře nějakého hollywoodského trháku.

U Spider-Mana 2 z roku 2004 bychom se samozřejmě mohli dohadovat, jestli je víc podle komiksu, nebo filmu, ale cílem bylo využít popularity hollywoodského blockbusteru. To ovšem neznamenalo, že by skákání nad New Yorkem a bitky s ikonickými protivníky nudily. Byla to pecka. Podobně se vydařila i herní verze X-Men Origins: Wolverine – ta nabídla slušnou akci a především o dost zajímavější příběh, který se nebál jít do hloubky, a také extrémní brutalitu, po níž fandové volali, ale Hollywood se bál je poslouchat (hodně by se to projevilo na přístupnosti a tudíž na tržbách).

Obě hry jsou už přes deset let staré, ovšem právě v téhle době začínalo být jasné, že situace her podle filmů se zásadně změnila. Hráči chtěli víc a studia byla ochotná jim to nabídnout.

zdroj: tisková zpráva

Spokojení budou všichni

Hollywood dnes ovládají adaptace komiksů, sequely, remaky a podobné věci. Investovat sto padesát milionů dolarů do originální látky je obrovské riziko, sázka na další komiks naproti tomu téměř vždy znamená zisk. To všechno má vliv i na současný herní průmysl, protože klasické hry podle filmu, který by zrovna běžel v kinech, prakticky zmizely. Vyrobit byť jen průměrně vypadající hru je otázka několika let a filmoví producenti samozřejmě nestojí o to, aby na ně fandové jejich díla řvali proto, že si po jeho zhlédnutí koupili hru, která stála za starou belu.

Na hře, pokud nechce sklízet výsměch a opovržení, se musí začít pracovat ve stejné době jako na filmu a stojí to hodně dolarů. Dovolit si to tak můžou jen filmy typu Avatar (hra Burning Earth), u nichž se čeká, že se stanou fenoménem a část diváků si hru bude chtít zahrát, a to bez čekání. Jde však o naprosté výjimky.

zdroj: tisková zpráva

Herní průmysl se místo toho naučil využívat filmové světy, ne jednotlivé filmy. A je to výhra úplně pro všechny. Hvězdné války nebo Pán prstenů (jistě, ten vychází z knih, ale hráči chtějí hlavně filmový vizuál) nabízejí obrovské světy s bohatou historií a není jediný důvod, proč by se v nich měly odehrávat jen ty příběhy, které jsme už viděli v kině.

Zrovna u Pána prstenů se sice adaptace samotných filmů povedly, ale hry jako Middle-earth: Shadow of Mordor nebo Middle-earth: Shadow of War můžou jít jiným směrem. Takovým, kde je nebude omezovat to, že musí prostřídávat filmové scény, respektovat design hrdinů a tak dále.

zdroj: tisková zpráva

A takové Hvězdné války jsou na tom ještě líp. Chcete si zablbnout jako Jedi? Tady máte Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy nebo Star Wars Jedi: Fallen Order. Radši byste si zařádili v leteckých soubojích? X-Wing, Tie Fighter, Rogue Squadron… Nebo si prožili na vlastní kůži nejslavnější bitvy? Tak to tu je Star Wars: Battlefront. Proč by měly hry kopírovat film, když si můžou vyzobat jen to podstatné, pak vyrazit vlastní cestou a ještě k tomu v roce 2019 nabídnout grafiku, díky níž to celé vypadá skoro jako hollywoodský blockbuster?

zdroj: tisková zpráva

Podobný přístup zvolil i Vin Diesel, který svého antihrdinu Riddicka představil v akční sci-fi Černočerná tma. Pak se na plátna vrátil ještě dvakrát a dočkal se i vlastních her Escape from Butcher Bay nebo Assault on Dark Athena, které chytře rozšiřovaly svět a mytologii, ale zároveň byly fakt dobré, protože Diesel si to jako hráč celé pohlídal.

Podobně dopadl i horor Alien: Isolation, který pracoval se známým prostředím a atmosférou a fungoval spíš jako doplněk k filmové sáze místo aby se jí nechal svazovat. Nabídl plnohodnotný herní zážitek plný děsu a strachu, ne volovinu parazitující na ikonickém filmu.

zdroj: tisková zpráva

Hra podle filmu dnes už zkrátka neznamená, že půjde o béčkovou pitomost se slavnou filmovou postavou. Vývojáři se umí odpíchnout od slavných filmových příběhů ke svým vlastním, obohatit populární světy a pobavit jak hráče, tak fandy filmů. A to je naprosto ideální situace. Tedy dokud nedorazí něco jako herní Rambo z roku 2014, který bolestivě upozornil na to, jak moc bychom si současné filmově-herní situace měli vážit.