„Ještě než naši pionýři herního průmyslu odejdou, máme šanci zachovat či zaznamenat jejich práci. Průkopníci zemřou, designové dokumenty a marketingové materiály se rozpadnou a zmizí, hardware přestane fungovat. Ale my jsme za posledních čtyřicet let poprvé svědky vzestupu nového média, které je schopno komunikovat a vyjadřovat myšlenky. Nezachovat jeho historii by byl hřích“, vysvětluje Spector.

Podle něj jsme v současnosti až příliš neteční k tomu, že kolem nás běží dějiny. Nedomníváme se, že jsou věci spojené s hrami či samotné hry hodné zachování, zaznamenání. Spector vlastně vyjadřuje myšlenku, která by předešla nutnosti nořit se v budoucnu do jakési herní archeologie. „Koho zajímají dokumenty o prvních designech jedné z tisíce her? Kdo si nechá tričko z E3, které propagovalo hru?“

Spector pak vidí jako zásadní problém financování. Muzea a akademické ústavy mají prý momentálně dost problémů s vlastním financováním, natož, aby snad začaly vznikat ústavy či muzea věnovaná hernímu průmyslu, kultuře a umění. Takže ve chvíli, kdy bychom měli budovat herní archivy a vytvářet onu základnu pro další budování, bojujeme s finanční krizí. A hernímu průmyslu hrozí, že upadne do stejného okruhu zapomnění, jako mnohá média před ním.

Je to zajímavá a velmi inspirativní myšlenka. Hry už mají pár křížků na hřbetě a už dnes prostě existují, či spíše neexistují projekty a materiály (či přímo artefakty), které jsou nenávratně ztraceny. Bylo by krásné, kdyby začaly vznikat archivy a muzea věnovaná hrám. Ne jen na bázi jakési zajímavosti či exotické atraktivity, ale skutečně za účelem zachování a dokumentace herní historie a evoluce. A představte si, jak za čtyřicet let budete s vaším potomkem brouzdat holoprojekcí virtuálního herního muzea a vysvětlovat, že v té době...