Vašek Pecháček – Medieval II: Total War
Unikátní (rozuměj příšerné) záběry z mé raně youtuberské kariéry
Jednoho dne jsem po intenzivní partii Dračího doupěte zůstal u kamaráda trochu déle než obvykle a bylo to rozhodnutí, které transformovalo mou raně středoškolskou existenci. Kamarád totiž zapnul počítač a na monitoru se přede mnou rozprostřela úžasně detailní mapa středověké Evropy. Desítky měst! Stovky armád! Nekonečno možností!
Snad dvě hodiny jsem fascinovaně zíral na to, co se přede mnou odehrává. „To je arcibiskup z Canterbury?“ ptal jsem se s naivním nadšením. Odpověď „Ne, to je prostě nějakej kněz“ moje nadšení nezchladila ani na vteřinu. Domů jsem odcházel s půjčeným diskem Medieval II: Total War. Při instalaci jsem si četl nějakou knížku, ale absolutně jsem se nebyl schopný soustředit – myšlenkami mi lomcovaly obléhací stroje, zteče těžké jízdy a obratné politické manévry.
Čekání stálo za to. Během prvních dní jsem po škole nedělal nic jiného, než rozšiřoval anglickou říši. Co na tom, že bitvy na mém starém železe jely rychlostí asi tak 5 snímků za vteřinu? Co nezvládla chabá technika, dokreslila do plynulosti moje fantazie.
Dodnes si pamatuju, jak jsem byl opilý mocí, jaký tyran se ze mě v mé první kampani stal. Samozřejmě jsem zbaběle hrál na obtížnost Very Easy, ale ani tahle výhoda mi nezabránila dělat neuvěřitelné sviňárny. Třeba oblehnout dvě milánská města, podepsat s jejich majitelem mír výměnou za nějakou vzdálenou pevnost a další kolo zákeřně obnovit obléhání obou měst.
Jindy jsem zase vrazil nůž do zad chudákům Portugalcům, kteří se mnou uzavřeli spojenectví úplně na začátku hry, a jen tak z hecu dobyl jejich malé královstvíčko. Proč ne, když už jsem tou dobou panoval nad celou Evropou a neměl do čeho jiného píchnout svůj meč?
Po téhle první hře jich následovaly ještě desítky, možná blízko ke stovce. Zahrál jsem si doslova za úplně všechny národy v základní hře (dokonce i Maury), s kamarády se řezal v mulťáku a po letech se dostal i k rozšíření Kingdoms, které mi onehdá z nějakého důvodu nefungovalo (pssst, asi špatná ukradená verze). Medieval II vždycky ze středověkého prachu a bláta vykouzlil úžasné, neopakovatelné zážitky. Proč už tu dávno nemáme trojku, to mi moje hlava pomazaná nebere.
Adam Homola – World of Warcraft
zdroj: tisková zpráva
Nezapomenutelné intro
Jasně, Zelda hodně, Red Dead, StarCraft, Counter-Strike a řada dalších taky hodně. Někdy až příliš. Jenže je to jednoduché: když nad tím přemýšlím, tak jsem největší množství času strávil ve World of Warcraft.
Bylo to moje první MMORPG, Warcraft 1, 2 a 3 jsem miloval a z představy, že budu moct po jeho světě volně pobíhat a jako řadový člen mé milované Hordy mlátit alíky po hlavě, mi šla hlava kolem. V roce 2005 pak WoWko vyšlo i u nás a já se do něj ponořil až po uši.
Můj main byl Tauren Hunter a já se s ním nikdy nedostal ani na šedesátku, ani do endgamu. Ne snad, že by mě WoWko přestalo bavit, jen jsem se nechtěl z nadšeného hraní překlopit do seriózního hraní. Do pedantského hlídání a dodržování rozvrhů – nechtěl jsem si plánovat život kolem WoWka, jakkoliv jsem ho měl rád.
Po několika měsících hraní jsem tak jen spokojeně posedával na kopečku v Crossroads, řídil jednu menší guildu, tu a tam odskočil s nováčky za roh do WC (modří vědí...) a nasával atmosféru milovaného světa.
Vlastně jsem si z WoWka udělal takový hezký 3D chatroom a „hru jako takovou“ jsem téměř nehrál. Několik posledních měsíců jsem si chodil do Crossroads jen povídat, tančit, jezdit na Kodovi, sledovat západy slunce, pozorovat ruch měst a jen výjimečně se vydat na menší dobrodružnou výpravu.
Několik měsíců intenzivního (ale přesto paradoxně pohodového) hraní jsem tak vystřídal několikaměsíčním virtuálním socializováním. Z čehož mi tak nějak vychází, že hra, se kterou jsem strávil nejvíc času, bude asi právě WoWko.
Možná to není ten správný oldschool, možná to už není cool a možná mě dnes WoWko už vůbec nezajímá. Ale čert to vem. Vzpomínky na první potyčku s alíkem, na první dungeon, na lov na Broken Tootha, na nahánění se s nepřáteli v džunglích Stranglethornu a asi tak na stovku dalších zážitků... Ty jen tak nezmizí. FOR THE HORDE!
Patrik Hajda – World of Tanks
Koho by nebavily komické momenty zahrnující mnohatunové kolosy?
Nikdy jsem neholdoval onlinovému hraní. Když už multiplayer, tak jedině během LAN párty. Jenže pak si se mnou osud pořádně pohrál, když jsem se ocitl na nezapomenutelné oslavě narozenin spolužáků-dvojčat. Někdy v hluboké noci, když hlasitá zábava konečně utichla, se jeden z oslavenců přemístil na počítač a spustil tam velmi ranou verzi něčeho, co mi na dva roky zcela překopalo zájmy. Tanky. Jinak tomu nikdo nikdy neřekl.
Už nevím, proč jsem na té oslavě měl vlastní notebook. Ale stačila jedna bitva z pohledu diváka a World of Tanks se instaloval i na můj disk. A byl jsem lapen. Těžká technika mě přitahuje od mala a je úplně jedno, jestli jde o zemědělství, nebo válečné stroje. Ale to druhé je přeci jen o něco zajímavější.
Do té doby jsem se o tanky tolik nezajímal. Neznal jsem rozdíl mezi KV-1 a monstrózním KV-2. Unikla mi existence českého tanku LT vz. 38, se kterým jsem ve hře strávil nejvíc času. Žasl jsem nad nesmyslným výmyslem zvaným TOG2. World of Tanks mi víc než cokoliv jiného dodal znalosti v rozpoznání jednoho válečného stroje od druhého. Jistě, takové znalosti člověk úplně nevyužije, ale právě po téhle stránce mě hra nejvíc naplňovala.
Líbily se mi však všechny její aspekty. Velikost bojišť, zvuky i modely tanků, vývojové stromy. Sledoval jsem, jak se hra vyvíjela. Zlepšil se model poškození i kolizí, došlo k velkému zásahu do enginu hry, vylepšila se grafika.
Postupně jsem rozjel úplně všechny regionální větve tanků a přiznám se, utratil jsem pár reálných peněz za časově limitované speciální kousky a místa v garáži. A rovněž se přiznám, že mě hraní bavilo jen do páté z deseti úrovní. Do té doby vývoj hezky odsýpá, po tomto milníku už jde o brutální grind, kterého vážně nejsem fanouškem.
Když jsem tedy se všemi možnými tanky dosáhl páté, šesté úrovně, ztratil jsem vůli pokračovat. Uchýlil jsem se k zdokonalování svého skillu s tanky, které mi přirostly k srdci nejvíce – zmiňovaný LT vz. 38, stíhač Hetzer, KV-1 s občasným zpestřením v podobě KV-2 a jeho „troll kanónu“, a nikdy nezapomenu na nesmyslně dlouhý TOG2 s obrovskou výdrží, se kterým jsem blokoval ulice a poskytoval svým parťákům krytí.
Po čase jsem se zkusil k World of Tanks vrátit, ale už to nebylo ono. Hra se opět proměnila, hráči se proměnili, prostředí se proměnilo. A nic z toho, co mi dřív poskytovalo neskonalou radost a kvůli čemu jsem párkrát zanedbal školu, mě už nenaplňovalo. Ale byla to krásná etapa herního životopisu, na kterou chtě nechtě nezapomenu.
Šárka Tmějová – The Sims 2
Černohumorný přehled všech možných smrtí
Já vím, já vím, holky a The Sims jsou strašlivý stereotyp. Jenže zároveň musím uznat, že snad žádná jiná hra mi nenabídla tolik možností, co se tvůrčího vybití týče.
Do jedničky jsem si nové věci nad rámec původní tvorby Maxisu stahovala u mámy v práci, domů jsem si pak skiny a objekty nosila na úzkostlivě střežených disketách. S příchodem dvojky jsem do modovací komunity The Sims pronikla sama, takže jsem se kromě obligátního stavění domečků a oblékání panenek dostala i k tvorbě vlastního nábytku, oblečení a natáčení filmečků se spoustou externího softwaru. Ne že bych od té doby svoje schopnosti v Blenderu zrovna dvakrát využívala, ale co se v mládí naučíš…
The Sims 2 znám i se všemi datadisky snad líp než vlastní boty. Dodnes si pamatuju chvíli, kdy jsem je dostala k bůhvíjakým narozeninám a netrpělivě jsem čekala na dokončení instalace ze čtyř cédéček, kterou jsem si krátila hraním pexesa přímo v instalátoru.
Rodokmeny Simíků z Krasohlídkova jsem propletla tak šíleně, že by je žádný genealog už nerozmotal, nekonečně dlouho jsem pátrala po Belle Gothové a snažila se vytvořit co nejšílenější genetické kombinace nadpřirozených bytostí, které přibývaly s každým datadiskem. Jestli někdo The Sims hrál jako telenovelu, pro mě to byla spíš Petriho miska na pokusy.
Mimo samotné hry a tvorby jsem nekonečné hodiny trávila taky na fórech, která z větší části už dnes neexistují – možná je to dobře, své raně pubertální výlevy by si zpětně neměl číst asi nikdo.
S vydáním třetího dílu moje nadšení trochu opadlo, byť ho vlastním i se všemi datadisky, které jsou požehnáním i prokletím celé značky. Tehdy proklínané jako dojná kráva na peníze od rodičů, vedle dnešních mikrotransakcí se jeví jako skvělá nabídka, kde jste za rozumnou cenu dostali velmi adekvátní obsah.
Čtvrtý díl Electronic Arts monetizují naprosto bizarním způsobem, kdy platíte pomalu za každý nový odstín koberce, a základní hra proslula třeba kauzou, že v ní nejsou ani bazény. Děkuji, nechci. Radši se vrátím ke své kompletní, výborně modovatelné dvojce. K době, kdy hry ještě neměly počítadla, takže vlastně nevím, kolik tisíců hodin jsem v ní strávila.
Aleš Smutný – Mount and Blade: Warband
zdroj: Archiv
Ano, podívat se můžete i do Středozemě
Kdyby se počítaly celé série, asi to vyhraje Football Manager, ale pokud jen jediný titul, tak to má jisté Mount and Blade: Warband. Pravda, mohl to být Hearthstone, Wizardry 7, Lineage II, ale objem času mnou investovaného od ošklivého káčátka od TaleWorlds je prostě prostě mnohem masivnější.
Už s jedničkou jsem strávil nezdravé množství času ve snaze přesvědčit se, že Khergitská jízda není špatná (nápověda: bez modů byly nestřelecké jízdní jednotky bez štítu fakt mizerné), ale Warband, to byl a je úplně jiný level. Nejdřív tu byla kampaň, která přidala Sarranidský sultanát, který měl skvělou jízdu, mimo jiné, tak jsem nemusel tolik spoléhat na Swádské rytíře.
Pro mne má Mount and Blade tu nejlepší „emergentní hratelnost“, jak se dnes už standardně přezdívá vytváření si vlastních, osobních příběhů. Takže doteď budu mít v paměti momenty, kdy jsem spolu se svými elitními těžkooděnci držel průlom v hradbách, jen obouruční sekerou stínal jednoho útočníka za druhým a zbroj už byla kompletně přemalovaná na červeno.
Stejně tak moje nechvalná trestná výprava do pouště skončila asi sedminásobným bráněním ukořistěného hradu, protože na otevřeném poli se proháněly tisícihlavé armády většiny Khergitských lordů. Sice nás na konci zbyla jen hrstka, ale tahle výprava zničila většinu vojenské síly chanátu a s tím přišel i o obrovskou část území. A co jsem za to dostal? Jednu umrněnou vesnici, kterou mi po zbytek hry postupně plenily tři frakce.
A to mluvím jen o vanilla kampani. Když se k tomu přidá obrovské množství modů, tak jsem opravdu strávil s Warbandem přes tisíc hodin. Z hlavy vysázím Floris, Brytenwaldu, The Last Days of the Third Age, 1257 AD…
Nu a pak je tu multiplayer. Ten byl zábavný jak ve vanilla verzi, tak i s custom mapami. Jedna z prvních custom map, které se mi dostaly do ruky, byl Helmův žleb, a strávil jsem na ní opět spousty času. Mount and Blade, potažmo Warband, je prostě moje velká láska a utopil jsem v ní doslova kus života. Nelituji.
Jirka Svák – Neverwinter Nights
Ukázka role-playového serveru
V době svého vydání stály první Neverwinter Nights ve stínu zdánlivě mnohem větší pecky: Morrowindu. Ale jak už to kolem roku 2000 na českých vesnicích bývalo, jen málokdo měl dostatečně výkonný počítač, aby třetí díl Elder Scrolls rozběhal v hratelných FPS. Nejspíše z žalu jsem tak rozehrál Neverwinter Nights, které jsem jako tehdy aktivní PJ v Dračáku považoval za vhodnou kratochvíli mezi herními seancemi s papírem a tužkou.
Musím přiznat, že kampaň pro jednoho hráče mě příliš neoslnila. Jasně, bavila mě trojková pravidla DnD, se kterými se daly kouzlit parádní postavy (ano, už v té době jsem prostě musel buildovat!), mix tahových a real-time soubojů i zasazení do světa Forgotten Realms. Na druhou stranu mělo tehdy NwN u mě velkou konkurenci v podobě Gothicu 1, v němž jsem strávil taky nekřesťanské množství času.
Co nakonec převážilo ručičky hodin na stranu Neverwinter Nights, byl editor Aurora Toolset a multiplayer.
Po vydání datadisku Hordes of the Underdark v roce 2003, který přinesl epické úrovně a vylepšil spoustu herních mechanik, se roztrhl pytel s tvůrci obsahu. Díky toolsetu jste se už nemuseli omezovat na oficiální obsah, ale mohli jste si dobrodružství vytvořit sami. Vznikla tak obrovská komunita, která denně zásobovala tehdy hlemýždí internet novými a novými příběhy.
V té době také vznikly první perzistentní servery, jak se dodnes označují moduly, které jsou stále online a postup hráčů uchovávají na serveru. Nešlo o pouhé nadstavby originální kampaně, ale mnohdy od píky navržené herní světy s desítkami lokací, novými pravidly i herní náplní. Mohli jste se připojit na role-play server, kde jste se pod dohledem DM snažili co nejvíce vžít do role svého avatara, anebo jste se mohli nalogovat na akční modul, kde bylo hlavním cílem dosahovat nových úrovní, shromažďovat vybavení a troufat si na čím dál tím obtížnější dungeony.
V té době to na mě působilo jako zjevení, které ještě umocnil fakt, že šlo o mé vůbec první RPG, které jsem na internetu soustavně hrál. Společně s kamarády jsme se pravidelně připojovali na oblíbené servery a rozehrávali dobrodružství bez konce.
Jasně, byli jsme v té době za docela slušné outsidery: tehdy prostě frčel World of Warcraft. Neverwinter Nights tak působil jako nějaké dřevné RPG pro staromilce. Dalo se v něm ale zažít to stejné, na co WoWkaři dodnes vzpomínají: boje mezi frakcemi, hráčské intriky, virtuální přátelství a nepřátelství, a samozřejmě i egu lichotící chvástání se legendární výbavou mezi nováčky. Neverwinter Nights u mě tehdy vyhrály svým kouzlem příběhů, které tvořili sami hráči. Definice žánru role-play.
Nicméně důvodem, proč jsem u prvních NwN zůstával i v době, kdy hra začínala zastarávat, byla komunita. Oproti World of Warcraft či jiným velkým MMORPG byla podstatně komornější a přátelštější. Světe div se, tato komunita stále ještě žije. Je samozřejmě velmi prořídlá, přece jen jde o hru s více než 15 let starými mechanikami, novou krev do žil jí ale vlila remasterovaná edice, která vyšla v minulém roce. Funguje dobře na nových Windows, ale i tabletech nebo mobilech, a má oživený vyhledávač serverů, takže s odřenýma ušima vyhoví nárokům moderní doby.
I díky tomu se z nostalgie do hry ještě občas připojím. Kolik hodin jsem v Neverwinter Nights nahrál, tak říct nemůžu: v mém případě se počítadlo minut ještě nezastavilo.
