Jak jsem přežil vlastní smrt v Šógunovi aneb být parchant se vyplatí
zdroj: tisková zpráva

Jak jsem přežil vlastní smrt v Šógunovi aneb být parchant se vyplatí

3. 11. 2018 15:30 | Téma | autor: Václav Pecháček |

Velkolepé strategie, ke kterým patří i série Total War, mají jednu vynikající vlastnost, kterou vám lineárnější hry nenabídnou – k vítězství vždy vede nespočet cest. Některé jsou optimální, jiné ne, ale ať už se svými římskými legiemi vyrazíte nejdřív dobýt Řecko, nebo si radši napřed pochutnáte na Galech, obě volby můžou snadno vést k úspěchu. Ovšem nemusí to tak být vždycky. Jedinkrát v životě se mi stalo, že se mi kvůli vlastním chybám zavřely všechny dveře vedoucí k přežití, kromě těch úplně posledních. Nakonec jsem je objevil, a protože to není špatná historka, rád se o ni s vámi podělím.

Všichni fanoušci momentálně čekají na příští díl z Číny, a tak je docela případné, že můj příběh se odehrává v dalším asijském Total Waru, konkrétně ve výborném Shogunovi 2. Ten je zasazený do chaotického období feudálního Japonska 16. století, kdy do sebe nemilosrdně řezaly všechny možné klany a snažily se urvat co největší moc. A na svůj vlastní zasloužený kousek koláče (talíř suši?) jsem dostal chuť i já – prohnaný daimjó klanu Šimazu.

Proč prohnaný? Protože počáteční obtížnost kampaně za Šimazu je „lehká“ díky relativně izolované pozici na ostrově Kjúšú, nepříliš silným nepřátelským klanům a nejlepším samurajům s katanami v celé hře. Na začátku kampaně je tedy dveří vedoucích k vítězství nepočítaně – některé vedou na východ přes moře, jiné na sever skrz sousední území. Jenže nebyl bych to já, kdybych je všechny postupně nepozavíral. Tedy skoro všechny.

Moje vláda přitom začala tak nadějně. Rychlou a nemilosrdnou invazí jsem si podrobil území sousedního klanu Ito, zatímco se svého severního souseda, Sagaru, jsem zaměstnal dočasnou mírovou dohodou, kterou jsem v žádném případě neměl v úmyslu dlouhodobě respektovat. Říkejte si tomu třeba podlý oportunismus, ale ve válce a v lásce je dovoleno všechno – a já vášnivě miluju moc.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Rychlá expanze se mi podařila, moje armády se postupně zvětšily jako ohavný puchýř plný hnisu (a po zuby ozbrojených samurajů) a já rozhodně nehodlal nikomu dovolit, aby ho propíchl. Naopak, můj bojový nežit se bude rozrůstat, dokud nepokryje celé Japonsko…! Prosím? Že jsem nechutný? Ach, vy naivkové, taková je přece válka! Žádní Kurosawovi stoičtí hrdinové, co po zásahu padají k zemi bez hlesu a krvácení, ale zohavené mrtvoly, krev, nářek a stále narůstající síla nezastavitelného klanu Šimazu!

Předchozí odstavec snad názorně ilustroval, že moje sebevědomí a přehnané záporáctví nemohlo být víc donebevolající, ani kdyby si vyšláplo na horu Fudži a hulákalo do megafonu. A jako v každém správném příběhu jsem na to musel doplatit. Rozhodl jsem se, že Kjúšú je pro dva klany příliš omezené rejdiště a že mu může vládnout jenom jeden expanzivní vřed, a tak bylo načase něco provést s klanem Sagara.

Ten během mých bojůvek s východním sousedem stačil dobýt v podstatě celý sever, a ještě navíc konvertoval na křesťanství. To v Šógunovi znamená přístup k takovým civilizačním vymoženostem, jako je západní učenost, nové filozofické myšlenky, etické výdobytky evropské společnosti… haha, ne, znamená to pušky, a to je pro šintó-buddhistické samuraje mávající mečem existenční problém.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Bylo tedy třeba si se Sagarou vyřídit účty dřív, než rozšíří svůj arzenál a začne do mě prát olovo ve jménu Ježíše Krista. Sice jsem s ní měl onu „mírovou dohodu“, ale když jsem ji stejně od samého počátku nehodlal respektovat, tak se vlastně ani nepočítá, ne?  A tak jsem shromáždil svou armádu, všech 20 jednotek v jednom smrtícím chumlu, a poslal na sever pozvánku k tanci zkázy.

Zapomněl jsem ale Sagařanům vyřídit, že možnost „+1“ v tomhle případě není úplně společensky vhodná, a tak mě v dalším tahu dost překvapilo, když mi na rameno zaklepala nelidsky nabušená gardedáma. Jaksi jsem přehlédl, že Sagara má přátelské vztahy s mocným rodem Mori na západě hlavního ostrova Honšú, kterému se během prvních tahů podařilo totálně zlikvidovat klan Ouči. „Mori turi te salutant, šmejde,“ ucedil daimjó Motonari a já byl náhle ve válce na dvou frontách. Ten den se zabouchla celá chodba plná dveří.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Moje plány na heroickou ofenzivu samozřejmě okamžitě skončily v krbu. Veškeré strategické plánování se upřelo k poněkud skromnějšímu cíli – holému přežití. Sagara disponovala sice o něco slabší, ale pořád velmi konkurenceschopnou armádou, kterou jsem plánoval někde oblehnout a vyhladovět. Rozhodně nebylo možné na ni bezhlavě zaútočit, dokud dřepí v obrněném městě.

Mori bohužel na začátku hry odstartovali rychleji než Lewis Hamilton, měli pod kontrolou pět provincií a k tomu jednu extra nepříjemnou armádu plnou samurajů. Jediným světlým bodem pro ubohý, šikanovaný klan Šimazu, proti kterému se všichni nespravedlivě spikli, byla skutečnost, že Mori žili až za mořem a museli tak za mnou připlout na lodích. To mi dalo jednak trochu času, jednak – a to především – jsem přibližně věděl, kde svoje muže vyloží, protože příhodných pláží je velice málo.

Jedna věc byla neoddiskutovatelná – rozštěpit svoje vojska a bojovat s oběma nepřáteli najednou by byla jistější sebevražda než kvalitně provedené seppuku. Sice jsem neholdoval představě nesmrtelného chlápka na kříži, ale západní kultura mi dala alespoň jednu užitečnou radu: rozděl a panuj. Tedy v mém případě spíš rozděl a s trochou štěstí přežij.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Ale jak na to? Kdybych vyrazil ostrým pochodem na sever a pokusil se dobýt Sagaru, nikdy bych to nestihl. Potřeboval bych se zmocnit několika velkých pevností, mezitím by připluli Mori, dobyli srdce mojí říše, zlikvidovali ekonomiku a byl by konec. Takže jsem udělal to jediné, co jsem mohl. Sebral jsem celou svou armádu a poslal ji na pláž, aby pod slunečníky čekala na vylodění drancovníků z moře.

Sagarská armáda se mezitím osmělila, začala pomaličku postupovat do nitra mého území a laskavě, po křesťansku dobývat moje drahocenná města, ale moc nespěchala – spíš obléhala mé nepatrné posádky, než aby riskovala ztráty při frontálních útocích. K mé metropoli, kterou strážil korunní princ, to měla naštěstí daleko.

Daleko blíž to k ní mělo obří supervojsko klanu Mori, které se vyvalilo na pláž z dřevěných bárek. Ale v cestě jsem mu stál já. O bitvě, která se tam, na dohled zpěněných vln neklidného moře, odehrála, by mí nepřátelé jistě dlouho zpívali teskné balady, kdyby se domů vrátil alespoň jeden přeživší.

Rozdrtil jsem je. Nečekaně, nepravděpodobně, nemilosrdně. Jejich samurajové se bojechtivě rozeběhli proti mé zvláštně krátké linii a vůbec je nenapadlo přemýšlet nad tím, že mých jednotek je nějak méně, než by jich být mělo. „Půlka armády mu utekla, jen co nás zmerčila,“ šklebil se asi sebevědomý daimjó Motonari. Jenže to se tragicky spletl. Ona chybějící půlka armády se ve skutečnosti skrývala v blízkém lese.

Asi vám nemusím popisovat, co se stane s armádou, když se jí do týla nečekaně zarazí nepřátelská zteč. Byl to masakr. Masakr dobrých vojáků, co by si zasloužili umřít v čestném souboji muže proti muži a v momentě smrti se poklidně dívat do očí tomu, kdo je zabil. Jenže já močím na čest a kálím na dobré mravy. Čepele v zádech synů klanu Mori mi způsobily větší potěšení než to nejlepší saké. A Motonariho smrt někde uprostřed zvonícího ocelového mračna… Přikázal bych svým vojákům zhanobit jeho tělo, kdybych mohl přes bláznivý chechot popadnout dech.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Jenže ani drtivé vítězství vůbec nevyřešilo moje problémy. Armádu jsem měl sice vítěznou, ale nepěkně posekanou, zvlášť tu část, co musela udržet linii proti přesile, než dorazily posily. Který práh překročit? Měl bych se snad vydat na sever proti Sagařanům a porazit pro změnu jejich invazní vojsko? Jenže něco takového by mi moc nepomohlo, protože Mori by mezitím naverbovali novou armádu, opět by připluli na pláž, já bych se místo dobývání sagarských hradů musel vrátit, pak by přišla nová armáda Sagary a takhle zase znovu a dokola, stále vyhrávat bitvu za strašlivou bitvou až do skonání světa, jen abych přežil.

Bylo potřeba vymyslet komplexnější řešení a nekoupit si vítězstvím jen pár mizerných tahů klidu. Na to jsem potřeboval vyřadit z války buď Sagaru, nebo Mori, ale ani v jednom případě jsem nemohl stihnout dobýt všechna jejich města, aniž by mě ten druhý nerozložil zevnitř. Tak co? Vidíte to jediné možné řešení? Poslední možnost záchrany? Pokud jste veteráni série, pak možná ano. Vám ostatním prozradím, že klíčem je mrtvý klan Ouči.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Provedl jsem to následovně: hned po bitvě na pláži jsem se nalodil, přeplul moře a s chirurgickou přesností zaútočil na měkoučký podbřišek dočasně nechráněné říše Mori. Většinu měst jsem vůbec neřešil, zajímalo mě jedno jediné – to, které na začátku hry bylo hlavním sídlem klanu Ouči. Místní chabá posádka nemohla vzdorovat ani mé mírně zdevastované armádě a nad hradem brzo zavlály moje praporce.

A proč jsem to všechno udělal? Kvůli jednomu designovému prvku, na který je občas snadné zapomenout. Když v novějších Total Warech svým nepřátelům seberete město, které dříve patřilo jiné frakci, můžete si ho buď nechat (obvyklá volba), nebo podrobené chudáky osvobodit a vrátit je zpátky na herní plán. Staronový národ se zhmotní s pěknou armádičkou, aby ho nebylo možné hned dobýt zpátky, a navíc se svými zachránci automaticky vstoupí do spojenectví.

Kdybych si v tuhle chvíli dobyté město ponechal, zahynul bych. Mohl bych tam buď zůstat, snažit se ho udržet a postupně třeba schramstnout další území Mori, ale Sagara by mě mezitím zničila. Nebo bych se sebral a jel zpátky domů, ovšem Mori by pak přišli, vzali si město bez boje zpátky a byli by mi v patách.

Tím, že jsem Ouči osvobodil, jsem najednou nemusel nic řešit, protože v ten okamžik verbovaná armáda Mori napřed musela vyřešit další velkou, vleklou válku se zakopaným nepřítelem, než se mohla opět vrhnout na mě. A já místo jednoho bezvýznamného městečka dostal to, co jsem v tu chvíli potřeboval nejvíc ze všeho – čas.

Tomu, co se dělo potom, by zatleskal sám císař Nero. Sice jsem křesťany ze Sagary nemohl předhodit lvům, protože ve feudálním Japonsku jich byl akutní nedostatek, ale po lidské krvi žíznily i moje katany a já je milerád napojil. V jediném mohutném protiútoku jsem si opět přivlastnil všechno, o co jsem byl v mezičase připraven, a pak vrazil hrot meče přímo do srdce sagarského klanu.

Ti podlí zrádci, co se opovážili bránit, když jsem je podrazil, tak konečně dostali, co si zasloužili. Moje armády pálily, ničily a vztyčovaly nad městy zelené vlajky. Pak tvrdá ruka osudu dopadla i na Mori, kteří mezitím stihli opět zničit chudáky Ouči, ale válku s jedním nepřítelem na jedné frontě už jsem bez problémů zvládl. Dokonce jsem si dovolil malé gesto lidské slabosti, na chvíli překonal vrozenou krvelačnost a Ouči opět osvobodil, místo abych jejich města začlenil do své říše.

Jak vidno, jsem milosrdný bůh. Pravda, bůh, kterému hrozilo potupné zničení nebo alespoň parazitická existence krysy neustále zoufale bojující o bytí a nebytí. Bůh, jehož cesta za absolutním a definitivním podrobením lidské rasy byla málem přeťata v samých počátcích. Ale taky bůh, který se nakonec o ono přetínání postaral sám. Nikoli ovšem cest či dalších abstraktních konceptů, nýbrž krků, přátelé. Krků.

Jak přežít v Shogunovi zdroj: tisková zpráva

Nejnovější články