Jak nás mění kompetitivní hraní

12. 8. 2019 18:30 - Téma
autor: Pavel Skoták

Vychází na platformách: Windows

Měli jste od dětství nějakou oblíbenou hru? Pro mě to byl rozhodně druhý díl Age of Empires. Strávil jsem v něm desítky, možná i stovky hodin. Můj největší problém ovšem byl, že jsem se nikdy nesnažil hrát proti někomu. Prostě jsem si budoval svoje městečko, opevnění, armádu a pak zaútočil na hloupou umělou inteligenci. A podobně na tom byli i moji přátelé, se kterými jsem před zhruba osmi lety začal pravidelně pořádat LAN párty, na kterých se věnujeme podobným herním skvostům. Ovšem jak šel čas, dostal se do naší skupinky další hráč. Někdo nový. Mladší. Dravější. A všechno se změnilo.

Celá galerie

Líná ruka, holé neštěstí

U hraní her je pro mě vždycky nejdůležitější užít si to po svém. Platilo (a platí) to u Hearthstonu, platilo to u Age of Empires. Člověk hraje vlastním tempem a užívá si to s podobně naladěnými přáteli. Ovšem když je hlemýždí styl postaven vedle perfektního mikromanagementu jednotek, přesného časového plánu a cíleně vybraného nejsilnějšího národa v kontextu toho, na jaké mapě a proti komu se hraje, je člověk velmi rychle konfrontován s realitou.

A tak se taky stalo u našeho milovaného AoE, kdy se nový přírůstek postavil jeden proti pěti a poražen byl jen se štěstím. Ukázalo se, že takhle nelidskou přesilu jednoduše nejde zdolat. Stačilo ale jen obětovat nejslabší článek pětičlenné party a přesunout ho k soupeři... a bylo vymalováno. Když pominu jednu jedinou hru, v níž nám pomohla náhoda, neměli jsme už sebemenší šanci i přes tuhý odpor a kombinované síly.

Čím to je? Změnou herní scény, která je díky online hraní, kooperativním titulům a dalším podobným trendům každý rok o něco kompetitivnější. Pokud chce průměrný hráč mít alespoň nějakou šanci dopřát si svoji oblíbenou hru, musí nutně přistoupit na pravidla většiny.

Dobrým příkladem je už zmiňovaný Hearthstone. Můžeme si sice stavět vlastní balíčky a hrát s přáteli, ale pokud vlezeme na ladder mezi masy, máme jen dvě možnosti. První je s brekem utéct a skončit s hraním, protože nechceme přistoupit na aktuální metagame a hrát tak, jako hrají všichni ostatní. Druhou variantou je se přizpůsobit a být konkurenceschopný jen díky tomu, že jsme jako ostatní. A pak existuje skrytá třetí možnost. Prostě se to musíte naučit hrát.

A tak se naše hlemýždí skupinka hráčů AoE začala pomalu zrychlovat. Ne všichni, a ne všichni příliš zdárně, ale najednou se z tříhodinových her prokládaných popíjením, pojídáním a diskutováním stává v prvních dvaceti minutách především tichá zběsilá klikačka, jak se všichni přítomní snaží příliš nezaostat, jen aby byli kolem jedné hodiny čistého herního času sraženi na kolena. A zatímco onen jeden hráč pečlivě studující taktiky a využívající všemožná macra vítězí, my ostatní ztrácíme motivaci hru vůbec hrát.

Přenositelné a nepřenositelné zkušenosti

Najednou se z oblíbené zábavy stává spíše rutina s detailním herním plánem a nastavenými pravidly. Stačí na chvíli přestat dávat pozor a vede to k zaostání o několik vteřin, které už se nemusí podařit dohnat. Po prvních dvou LAN párty ve výše popsané sestavě jsem tak přestal AoE hrát. Prostě to už nebyla ta hra, kterou jsem si pamatoval, která mě bavila a do které jsem se dokázal zažrat na hodiny.

Vůbec nejhorší na tom pro mě bylo, že jsem se pak při přátelské slezině o dvou lidech hladově pustil do Age of Mythology a snažil se tuto RTS perlu hrát úplně stejným způsobem. Bohové, jak moc to nešlo! Jiné tempo hry i mírně odlišné mechaniky tento styl neumožňovaly a to, co jsem dřív vítal na pomalém tempu, najednou bylo na obtíž. Všechno trvalo a já si začínal naplno uvědomovat, jak moc mě ovlivnila snaha hrát hru na kompetitivní úrovni. Kterýkoli hráč by mi to online natřel levou zadní, ale už byly patrné návyky, které jasně hlásaly: „Age of Mythology hrát nechceš, je to pomalé. Běž masově produkovat dělníky do AoE!“

Zatímco v případě Hearthstonu je člověk od začátku vystavován jakési kompetitivní online komunitě a hráčské scéně, u singleplayerové hry podobné návyky vznikají hůř, pokud tedy nejste příznivcem her od From Software, speedrunnerem nebo tak podobně. Hry jsem si vždycky spojoval především s odpočinkem a hraním vlastním tempem, podle toho, jak se zrovna cítím. A s příchodem mladší, dravější generace to už nebylo možné, protože optimalizovat se dá při hraní téměř cokoliv. Jen mít čas a vůli to dělat.

Stárnoucí hráčská generace

V jednom starším článku v Levelu si Vašek Rybář „stěžoval“, jak se za ty roky změnilo jeho hráčské já. Jakým hrám dává přednost, jestli a kdy vůbec hraje. A přesně tohle dokládá i můj případ s Age of Empires. Učit odrostlejší hráče novým kouskům sice jde, ale ne vždy se to setká s úspěchem. Jakmile jsou pak vystaveni dravému mládí a jinému smýšlení o hrách, začínají reálně uvažovat o hráčském důchodu, protože jim ten nový svět už moc neříká.

Ona soutěživost a snaha nezaostávat příliš za okolím je ve spoustě lidech (a hráčích) pevně zakořeněná a cíleně ji vyhledávají, ale já nejradši hraju hry sám. Nikdo nechce prohrávat takhle drtivě. Když se to stane v Hearthstonu, změníme balíček. V NHL přeházíme útoky, posadíme brankáře nebo uděláme nějaký ten trejd za účelem posílení problematických postů. A v Age of Empires nám nezbývá nic jiného než se to prostě naučit hrát.

A jestli jste při čtení přemýšleli, kde se ten nečekaný přírůstek s šíleným drajvem šířící herní depresi objevil? Blíž, než by jeden čekal. V rodině.

Tagy: strategie

Zdroj: vlastní

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)