Na koncertu bylo poznat, že jej dělají milovníci klasické, filmové a herní hudby. Velmi často dramaturgie sáhla po kousku, který není až tak známý, ale je hudebně povedený a dodá souboru skladeb variabilitu. Vykopnutí s Erikssonovým Battlefieldem 1942 byla samozřejmě sázka na jistotu, tento motiv je prostě ideální pro naladění publika na tón akce. Celá suita navíc podtrhla hlavní motiv, který se v třetím a čtvrtém dílu začal ztrácet v ambientní hudbě.
Hned poté navázala příjemně burácivá skladba z Warhammeru 40,000: Space Marine od Crise Velasca, která je přesně tím typem obsahu, který najdete u Filmharmonie a nenajdete ji u projektu, jako byl ten Tallaricův.
Ještě více tento přístup podtrhla následující suita z Mount & Blade od Jesse Hopkinse. Byl jsem vážně zvědavý, jak hudba, která je ve hře hodně repetitivní (aby nebyla, v rámci stovek hodin), bude znít v podání orchestru.
zdroj:
tisková zpráva
Emocionální efekt fungoval na první dobrou, nejde strávit tolik času v jedné hře, aby člověk neměl silný vztah k hlavním motivům. Zároveň jsem si ale díky orchestrálnímu podání uvědomil, jak moc se anglosaští herní skladatelé „inspirují“ u Poledourisova Barbara Conana. Ovšem zatímco u větší části skladeb uslyšíte spíš variaci na Anvil of Crom nebo Wheel of Pain, které prostě upoutají monumentálností, Mount & Blade jde spíš směrem orientálnějšího stylu Theology/Civilization nebo The Orgy.
Fallout 4 na mne moc nezapůsobil, ale to je dané spíš mou nechutí ke stylu Inona Zura (to, že jej u Dragon Age: Inquisition nahradil Trevor Morris, považuji za ryzí plus). Filmharmonie si nevylámala zuby u World of Warcraft, jehož suita sloužila jako dobré naladění na trojité kombo konce první poloviny koncertu.
Suita z první Mafie jasně ukázala, že hudba Vladimíra Šimůnka byla a je nadčasová a skvěle funguje i bez nostalgické noty (které se ale stejně nedalo vyhnout). Pak dobře sedla, opět Velascova, hudba z Company of Heroes 2, která byla povedenou předehrou vynikající kompozice k Arma 3, v níž jste mohli slyšet i sbory. Popravdě bych si nedokázal na hudbu ze hry vzpomenout a díky orchestru skvěle vystoupily motivy, které kombinovaly válečný styl se středomořskými leitmotivy.
zdroj: Archiv
Při poslechu si tak člověk mohl uvědomit, jak moc nechá orchestr vystoupit melodie a motivy, které se ve hře velmi často ztrácejí ve scénických smyčkách a akci. Jedním ze dvou zástupců japonské skladatelské školy byl Kódži Kondó, respektive overtura k Legend of Zelda. Opět dobrá sázka na jistotu, jak publikum po návratu z přestávky naladit.
Velascův God of War III se pro mne trochu ztratil v celém programu, ale možná je to tím, že jsem čekal na další skladbu, jíž byla dvojice z Diabla 2 od Mata Uelmena. Intro a Fortress nesloužily ani tak jako další nostalgický kus, ale spíš ukázka pozapomenutého hudebního majstrštyku. Ačkoliv muselo být obtížné skladbu převést z elektronického podání do orchestrálního, výsledek stál za to a je dobře, že dramaturg zařadil hned dvě skladby.
Pak už přišly velké ovace, a zasloužené, protože se hrála overtura z Kingdom Come: Deliverance od Jana Valty. Vynikající kousek a hudebně osvěžující styl, který se vyjímá v rámci RPG/fantasy/hrdinské hudební tvorby. Naopak se potvrdily mé obavy z Przybylowiczova Geralt of Rivia ze Zaklínače 3. Soundtrack k téhle hře mám rád, ale v redukované formě, kdy vystupují slovanské tóny a motivy. Geralt je, jako skladba, příliš nevýrazný a unylý.
zdroj:
tisková zpráva
Škodil mu ale i fakt, že po něm přišla trojice skladeb, která v podání orchestru a sboru celé Rudolfinum totálně pohltila. Morrowind, Reign of Septims (Oblivion) a Dragonborn (Skyrim) ukázaly dvě věci. Tou první je, že Filmharmonii nejvíc sedí unikátní styly a rozmáchlá vzletnost, kdy se hudebníci, sbor i dirigent do skladby totálně položí.
Tou druhou pak fakt, že Jeremy Soule je skladatelsky na jiném levelu než většina jeho kolegů. Koncepčně se dokáže držet vlastního vytyčeného směru a nepropadá se do inspiračních klišé (World of Warcraft) ani ambientní strnulosti (Geralt of Rivia). Plus bylo velmi sympatické sledovat sboristy, kteří se opírají do „Dovahkiin, Dovahkiin naal ok zin los vahriin“, mručení cell a energické dirigování Chuheie Iwasakiho.
Oficiální zakončení pak představil Summoner’s Call z League of Legends. Hádám, že tahle skladba byla hlavně velká výzva pro samotný orchestr, protože orchestrální kompozice představovala šílené tempo a kombinaci nástrojů, s níž se původně netrýznili živí hudebníci, ale syntetika.
zdroj:
tisková zpráva
Poté přišly na řadu ještě dva přídavky. Ylands, jejichž skladatel Varhan Orchestrovič Bauer seděl v publiku, a bonusový Mario. Ten svou rozjuchaností a zakomponovaným samplem ze hry fungoval stejně dobře jako finiš Sci-fi koncertu, o který se postaral Červený trpaslík. Po vší té závažnosti a dramatu to byla příjemně odlehčená (ale ne lehká) tečka za celým koncertem.
Dojmy pro mne byly velmi podobné jako u zmíněného Sci-fi. Filmharmonie na mě funguje proto, že jde o nadšené hudebníky, kteří si sem často skočí zahrát od svého většího, domovského tělesa a tady se mohou realizovat u jiného stylu skladeb.
Už na začátku jsem chválil dramaturgii, která volila skladby primárně podle hudebních kvalit a až poté podle popularity, což bývá velký nešvar podobných koncertů. Ne vždy je mainstream měřítkem kvality.
Velké plus vidím i v dirigentovi Chuheiovi Iwasakim (ano, vím, že by tu měla být česká transkripce, ale pan Iwasaki preferuje anglickou). Dodává celkovému dojmu z vystoupení spoustu energie a jeho komunikace s publikem funguje na jedničku.
Z Games 2 jsem odcházel spokojený. Skutečně jsem byl na koncertu herní hudby a ne na popkulturní show, s níž si občas organizátoři koncerty vážné hudby pletou. Doufám, že Filmharmonie naváže třetím dílem Games, a pokud bych si mohl přát, rád bych slyšel tentokrát nějaké japonské skladatele a méně známé soundtracky.
(doprovodné fotografie jsou ilustrační, z předešlých koncertů)
