Zatracené výprodeje
Warhammerovskému univerzu jsem se dlouho usilovně bránil a bál se do něj vstoupit. Nosit v hlavě nemalou část tolkienovského a warcraftovského příběhového pozadí a zároveň se snažit žít i ve světě kolem, to už je samo o sobě nad lidské síly mentálně zdravého jedince. Naneštěstí jsem alekvůli Alešovým článkům v Levelu ucítil nepolevující potřebu se ponořit alespoň do čtyřicítky, která byla něco jiného než žánrové fantasy, které mi pro svoji klišoidnost leze spíš na nervy, než aby mě s postupujícím věkem oslovilo.
Čtyřicítková knihovnička mi doma pomalu roste a já dostal chuť přenést svou vášeň i na monitor. Jenže kde začít? Většina her ze čtyřicítky mě příliš neoslovila a v případě Gothic Armady jsem se bál, že spíš uvařím stárnoucí železo, než abych se dočkal epických bitev. A tak jsem přemýšlel, po čem sáhnout. A bum ho! Vaškova recenze (opět ve starším Levelu) mluvila jasně. Druhý Total War z fantasy Warhammeru se ukázal být ideálním terčem mého zájmu, který přiživily výprodeje na Steamu.
Jenže jak začít? Špičatá ucha nás trpaslíky příliš neoslovují ani v urozené, ani v temné formě. Skaveni jsou sice kouzelní a šířit mor a další choroby je vždycky lákavé, ale nakonec zvítězili ti nejlepší z nejlepších. Jelikož jsem nadšencem do mezoamerických a jihoamerických indiánů, sáhnul jsem po naprosto úchvatných ještěrkách s dinosaury, z nichž si berou inspiraci například Zandalari trollové ve Warcraftu. A boj o Vortex mohl začít.
zdroj: Vlastní
Chudáci hlodavci
Já myslím, že to s těmi hlodavci můžeme říct otevřeně. Žijí jich v krásném fantasy univerzu celé rodiny a setkat se s nimi poprvé v ruinách na první pohled opuštěného města byl trošku šok. Nebyl ovšem jediný! Kdykoliv hraju podobnou hru, mám trošku strach. Ne ze hraní jako takového, ale z mechanik, které bych třeba nemusel pochopit, nebo ze své vlastní nešikovnosti. A protože mě zajímal hlavně svět a budování říše, chtěl jsem se původně nechat ochudit o to hlavní, co Total War nabízí – o samotné bitvy. Já vůl!
I moji papírovou přesilu totiž pokaždé nepřítel hravě porazil a já začínal propadat hysterii, jak je možné, že hra neumí sama rozhodnout o mé převaze. Vždyť já vlastně ani nechtěl válčit v realtime epických bitvách. Chtěl jsem jen pěknou budovatelskou strategii. Zkusil jsem kampaň za ještěrky několikrát rozehrát s podobným výsledkem a pak dospěl k prozření. Tudy ne, přátelé. Sebral jsem rozum i odvahu do hrsti a pustil se do realtime válčení.
Když jsem o několik hodin a rituálů později odpadl jako po výživném sportovním výkonu, připadal jsem si jako největší hrdina na světě. Přitom taková hloupost! Kvůli vlastní neochotě jsem se připravoval nejen o vítězství, ale především o požitek z hraní jako takový. A největší podíl na tom mají právě skaveni, oni kouzelní hlodavci, o jejichž kvalitách může pochybovat jen málokdo. Kdyby mě v automatických bitvách neustále neporáželi, nikdy bych se na bojiště nevydal.
Stratégova výzva
Jelikož se člověk snadno přesytí i historických her, roky a roky jsem na žádný Total War nesáhl. Vlastně od doby, kdy vyšla dvojka doprovázená Napoleonem, kterou mám doma i s krásnými šachy. Právě kvůli tomu mi unikal smysl hraní Total War: Warhammeru. Zoufale odvyklý podobnému stylu jsem jednoduše zápasil sám se sebou. Jenže ve chvíli, kdy se člověk přestane bát prohry při nutnosti manévrovat s jednotkami, nabízí mu tenhle strategický klenot neuvěřitelnou porci zábavy na dlouhé večery a ještě delší noci.
Postupně jsem začal postupně stahovat volně dostupná DLC a nořil se do světa hlouběji a hlouběji. Bitvy o Vortex s armádami Chaosu a nejrůznějšími nepřáteli začínaly nabírat na intenzitě a už nestačilo plánovat jeden nebo dva tahy, ale polovinu hry. Krásně na hře je i to, že i když člověk prohraje, protože Vortex ovládne někdo jiný, není to prohra v pravém slova smyslu.
Jistě, zamrzí to, ale přesto jde o skvělou zábavu, u níž se dá spoléhat na různorodé styly hraní, a ne pouze na masivní produkci jednotek a budování základny. Za každou frakci se hraje trošku jinak a diplomacie nabízí nemalou výzvu, stejně jako může být nadmíru nápomocná při výběru správné frakce, s níž se spolehnete víc na sílu slova než zbraní, protože, Henry, pero je mocnější meče!
Přesto mi ve hře pořád něco chybělo. Nepatrná drobnost, dalo by se říct. A tou byli moji milovaní trpaslíci. Nezbylo mi tak nic jiného než se vrátit na Steam a, naštěstí stále ve výprodeji, si pořídit i první díl ze Starého světa. K hraní samostatné jedničky jsem se ještě nedostal, ale možnost spojit oba díly dohromady v rámci rozšíření Mortal Empires a vytvořit tak obrovský svět, nad nímž se snažíte získat nadvládu a dostat ostatní pod kontrolu kladivem, to je přesně něco pro mě.
Větší svět logicky nabízí mnohem větší počet výzev i stylů hraní, které doprovází staronové rasy. S trpaslíky jsem okamžitě našel společnou řeč a pustil se do hraní s novou chutí. V podstatě bez cíle, protože i když má člověk k dispozici úkoly krátkodobého i dlouhodobého rázu, dá se Total War: Warhammer užít i jako takové free-for-all, kde se zcela sobecky staráte jen o vlastní říši a hrajete si svým tempem do takové míry, jakou nabízí nepřátelská AI.
zdroj: Archiv
Staré tituly válí
Když se člověk dočte, že nejnovější pecky za čerstvé ceny často netáhnou tolik jako starší tituly, na chvíli se zamyslí, proč se to děje. Jenže ve chvíli, kdy si projede knihovnu na Steamu a nainstalované hry, uvědomí si, že je to pochopitelné. V záplavě titulů se jednoduše nedá vždy reagovat na všechny aktuální značky a díly, takže podobné „staré“ hry jako Total War: Warhammer stále čekají na své hráče.
Pokud máte rádi strategie, ale nejste ve fantasy Warhammeru kovaní, vůbec ničemu to nevadí. Strategická varianta je víc než skvělou hrou i sama o sobě a skaveni nebo trpaslíci tomu dodávají ten správný šmrnc. Přál bych si jen, aby někdo vytvořil tahovku z fantasy Warhammeru ve stylu starých Heroes of Might & Magic. To už by mi ke štěstí nechybělo vůbec nic.
