Královna Meve z Thronebreakeru se vůbec nepodobá své knižní předloze
zdroj: tisková zpráva

Královna Meve z Thronebreakeru se vůbec nepodobá své knižní předloze

26. 1. 2019 18:00 | Téma | autor: Václav Pecháček |

Thronebreaker: The Witcher Tales se opravdu povedl a odnesl si od nás ocenění za nejlepší RPG loňského roku, i když se jedná „jenom“ o kartičky. K našemu nadšení výraznou měrou přispělo i povedené zpracování zaklínačského světa a návštěva tak neotřelých míst, jako je trpasličí říše Mahakam. Ale jakožto velký fanoušek originálu mám ke hře jednu výhradu. Její hlavní hrdinka, královna Meve, je úplně jiná postava než její literární inspirace.

Dopředu malé varování: tenhle článek bude obsahovat menší spoilery jak z knížek, tak ze hry. Dále čtěte na vlastní nebezpečí.

Královna Lyrie a Kamelotu

Zdá se to jako podivné obvinění, když se toho o Meve v knížkách zas tak moc nedozvíme – pořádně ji potkáme všehovšudy ve dvou scénách, jednou při královském vyjednávání před vypuknutím války s Nilfgaardem, jednou poblíž jistého mostu přes řeku Jarugu, kde se setká s jistým bělovlasým zaklínačem. Takhle nepopsanou tabuli by vývojáři z CD Projektu teoreticky mohli pomalovat zcela podle svého vlastního vkusu.

Ovšem některé základní povahové rysy Meve v knížkách přece jen na povrch vyplavou a od její herní verze by snad ani nemohly být odlišnější. Když jsem začal hrát Thronebreakera, na zaklínačskou sérii se mi už nějakou dobu prášilo v knihovně, ale přesto mě tahle nová verze rivské královny okamžitě zarazila.

Meve je totiž hrdinka jaksepatří, ctná královna s tendencemi k heroickým proslovům a jisté rytířské naivitě. Když se jí ve hře zeptají, jaké přízvisko by si přála, bez váhání odpoví: „Udatná!“ Během prvních pár chvil jsem z ní získal dojem, že by se dokonale vyjímala usazená v křesle mezi králem Artušem a sirem Lancelotem.

Její boj proti Nilfgaardu je navíc prezentován jako hrdinská obrana nebohého lidu proti zlému agresorovi. „Černí na nás zaútočili a vyplenili nám domov,“ úpí sedláci. Rytíř Eyck z Denesle invazi Nilfgaarďanů charakterizuje jako „nespravedlivý a zrádný útok.“ A královně se v očích objevují slzy při pomyšlení na utrpení svého lidu. Není to žádné přehánění – Meve skutečně nad invazí, spálenými chalupami a „ztrátou svobody“ svých feudálních poddaných v jedné scéně pláče.

Kdo že je tady agresor?

Knižní Meve? Ta na schůzi králů, která se odehrála ještě za mírového stavu na hradě Hagge, mlčí, pije víno a k heroickým proslovům se moc nemá. Ale když už promluví, stojí to za to. Právě ona vymyslí, že nejlepším řešením by byl preventivní útok proti Nilfgaardu a obsazení Cintry. Právě ona v ostatních králích probudí myšlenku na rozpoutání války s jižním sousedem.

Ten „zrádný útok“, o kterém mluví Eyck, by bývala podnikla ona sama a její královští kamarádi, kdyby je císař Emhyr v Dol Angra o pár dní či týdnů nepředběhl. Byla chladnokrevně rozhodnutá vehnat svou armádu do války, aniž by věděla, že válka je stejně nevyhnutelná a jde jen o to, kdo udeří jako první. Dělit obě strany na chamtivé agresory a hrdinné obránce tak nedává moc smysl.

Chápu, že v CD Projektu pro svou hru chtěli kladnou hrdinku, se kterou se hráč může identifikovat, a nemám nic proti tomu, měnit v adaptacích některé aspekty původního díla. Ale černobílé zobrazení Meve (a jejího až nechutně čestného pobočníka Reynarda) jako „té hodné“ a Nilfgaarďanů v čele s Ardalem aep Dahy jako „těch zlých“ je na poměry zaklínačského světa až příliš zjednodušené.

Celá pointa sněmu vládců Severních království, na němž společně naplánovali dobyvačnou válku, pro mě byla právě v tom, že následné krvavé peklo není žádným bojem proti ultimátnímu zlu. U Brenny nilfgaardským divizím nevelí Sauron, ale maršál Coehoorn. Za válku jsou přibližně stejně zodpovědné elity na obou stranách. A prostí lidé na obou stranách (včetně rekrutů v nilfgaardské armádě) trpí.

zdroj: Archiv

Dobrý elf, mrtvý elf

A to už vůbec nemluvím o tom, jak moc rozdílné jsou obě verze Meve ve vztahu k nelidem. Ve hře sice můžete královnina rozhodnutí ovlivňovat sami a být k odbojným elfům a trpaslíkům přísnější či milosrdnější (nebo si umýt ruce a pustit ze řetězu Raylu), ale ve výsledku je na Meve pokaždé vidět, jak ji represivní opatření proti nelidem trápí.

Meve z knížky je v tomhle ohledu maličko ostřejší. Spolu s ostatními králi chce elfům připravit „krvavou lázeň“ a vyvraždit tolik Veverek, kolik jen bude možné, jen ať se ostatní nelidé od Mahakamu po Dol Blathanna krčí strachy a neodváží se ani pípnout. Kdyby tehdy na hradě Hagge mohla prostě mávnout rukou a vyhladit všechny špičaté uši a vousaté ďábloskřety, jsem si jistý, že by to udělala bez nejmenšího zaváhání.

Potom dochází ke zvláštním situacím, jako když Meve ve hře komunikuje s Ardalem aep Dahy skrz megaskop a je pobouřená tím, že Nilfgaarďané pod jeho velením odstraňují „nechtěné elementy“ populace. Knižní Meve naopak sama plánovala zcela nefalšovanou genocidu.

I padouch může být hrdina

Královnina herní verze je navíc mnohem schopnější, každou chvíli se jí podaří dosáhnout hrdinského vítězství tváří v tvář hrozné přesile, dokonce ani za pád Lyrie vlastně nemohla, protože ji zradili podlí velmoži. V knížkách ji Nilfgaard rozdrtil pěkně na bitevním poli a bez Geraltovy pomoci by z onoho incidentu na Jaruze nevyvázla živá. To jsou dva úplně odlišné profily a je jasné, který z nich by vydal na lepší CV.

Já se na Thronebreaker vlastně nezlobím, protože herní Meve mi jako hlavní postava nevadila. Naopak, její putování jsem si užil, i se vším tím patetickým hrdinstvím a jednostranným pohledem na nilfgaardskou válku. Jenom bych si zkrátka úplně stejně, ne-li víc, užil hraní za Meve, která je tak trochu nemorální mrcha.

Nejnovější články