Dopředu malé varování: tenhle článek bude obsahovat menší spoilery jak z knížek, tak ze hry. Dále čtěte na vlastní nebezpečí.
Královna Lyrie a Kamelotu
Zdá se to jako podivné obvinění, když se toho o Meve v knížkách zas tak moc nedozvíme – pořádně ji potkáme všehovšudy ve dvou scénách, jednou při královském vyjednávání před vypuknutím války s Nilfgaardem, jednou poblíž jistého mostu přes řeku Jarugu, kde se setká s jistým bělovlasým zaklínačem. Takhle nepopsanou tabuli by vývojáři z CD Projektu teoreticky mohli pomalovat zcela podle svého vlastního vkusu.
Ovšem některé základní povahové rysy Meve v knížkách přece jen na povrch vyplavou a od její herní verze by snad ani nemohly být odlišnější. Když jsem začal hrát Thronebreakera, na zaklínačskou sérii se mi už nějakou dobu prášilo v knihovně, ale přesto mě tahle nová verze rivské královny okamžitě zarazila.
Meve je totiž hrdinka jaksepatří, ctná královna s tendencemi k heroickým proslovům a jisté rytířské naivitě. Když se jí ve hře zeptají, jaké přízvisko by si přála, bez váhání odpoví: „Udatná!“ Během prvních pár chvil jsem z ní získal dojem, že by se dokonale vyjímala usazená v křesle mezi králem Artušem a sirem Lancelotem.
Její boj proti Nilfgaardu je navíc prezentován jako hrdinská obrana nebohého lidu proti zlému agresorovi. „Černí na nás zaútočili a vyplenili nám domov,“ úpí sedláci. Rytíř Eyck z Denesle invazi Nilfgaarďanů charakterizuje jako „nespravedlivý a zrádný útok.“ A královně se v očích objevují slzy při pomyšlení na utrpení svého lidu. Není to žádné přehánění – Meve skutečně nad invazí, spálenými chalupami a „ztrátou svobody“ svých feudálních poddaných v jedné scéně pláče.
Kdo že je tady agresor?
Knižní Meve? Ta na schůzi králů, která se odehrála ještě za mírového stavu na hradě Hagge, mlčí, pije víno a k heroickým proslovům se moc nemá. Ale když už promluví, stojí to za to. Právě ona vymyslí, že nejlepším řešením by byl preventivní útok proti Nilfgaardu a obsazení Cintry. Právě ona v ostatních králích probudí myšlenku na rozpoutání války s jižním sousedem.
Ten „zrádný útok“, o kterém mluví Eyck, by bývala podnikla ona sama a její královští kamarádi, kdyby je císař Emhyr v Dol Angra o pár dní či týdnů nepředběhl. Byla chladnokrevně rozhodnutá vehnat svou armádu do války, aniž by věděla, že válka je stejně nevyhnutelná a jde jen o to, kdo udeří jako první. Dělit obě strany na chamtivé agresory a hrdinné obránce tak nedává moc smysl.
Chápu, že v CD Projektu pro svou hru chtěli kladnou hrdinku, se kterou se hráč může identifikovat, a nemám nic proti tomu, měnit v adaptacích některé aspekty původního díla. Ale černobílé zobrazení Meve (a jejího až nechutně čestného pobočníka Reynarda) jako „té hodné“ a Nilfgaarďanů v čele s Ardalem aep Dahy jako „těch zlých“ je na poměry zaklínačského světa až příliš zjednodušené.
Celá pointa sněmu vládců Severních království, na němž společně naplánovali dobyvačnou válku, pro mě byla právě v tom, že následné krvavé peklo není žádným bojem proti ultimátnímu zlu. U Brenny nilfgaardským divizím nevelí Sauron, ale maršál Coehoorn. Za válku jsou přibližně stejně zodpovědné elity na obou stranách. A prostí lidé na obou stranách (včetně rekrutů v nilfgaardské armádě) trpí.
zdroj: Archiv
Dobrý elf, mrtvý elf
A to už vůbec nemluvím o tom, jak moc rozdílné jsou obě verze Meve ve vztahu k nelidem. Ve hře sice můžete královnina rozhodnutí ovlivňovat sami a být k odbojným elfům a trpaslíkům přísnější či milosrdnější (nebo si umýt ruce a pustit ze řetězu Raylu), ale ve výsledku je na Meve pokaždé vidět, jak ji represivní opatření proti nelidem trápí.
Meve z knížky je v tomhle ohledu maličko ostřejší. Spolu s ostatními králi chce elfům připravit „krvavou lázeň“ a vyvraždit tolik Veverek, kolik jen bude možné, jen ať se ostatní nelidé od Mahakamu po Dol Blathanna krčí strachy a neodváží se ani pípnout. Kdyby tehdy na hradě Hagge mohla prostě mávnout rukou a vyhladit všechny špičaté uši a vousaté ďábloskřety, jsem si jistý, že by to udělala bez nejmenšího zaváhání.
Potom dochází ke zvláštním situacím, jako když Meve ve hře komunikuje s Ardalem aep Dahy skrz megaskop a je pobouřená tím, že Nilfgaarďané pod jeho velením odstraňují „nechtěné elementy“ populace. Knižní Meve naopak sama plánovala zcela nefalšovanou genocidu.
I padouch může být hrdina
Královnina herní verze je navíc mnohem schopnější, každou chvíli se jí podaří dosáhnout hrdinského vítězství tváří v tvář hrozné přesile, dokonce ani za pád Lyrie vlastně nemohla, protože ji zradili podlí velmoži. V knížkách ji Nilfgaard rozdrtil pěkně na bitevním poli a bez Geraltovy pomoci by z onoho incidentu na Jaruze nevyvázla živá. To jsou dva úplně odlišné profily a je jasné, který z nich by vydal na lepší CV.
Já se na Thronebreaker vlastně nezlobím, protože herní Meve mi jako hlavní postava nevadila. Naopak, její putování jsem si užil, i se vším tím patetickým hrdinstvím a jednostranným pohledem na nilfgaardskou válku. Jenom bych si zkrátka úplně stejně, ne-li víc, užil hraní za Meve, která je tak trochu nemorální mrcha.