Bývaly doby (a do určité míry to platí i dnes), kdy hry od Electronic Arts provázely opakující se glosy – omáčka okolo na výbornou, jídlo samotné slabota. Hoši z EA vždy uměli sehnat nejrůznější licence a hru patřičně nafintit a odprezentovat, to nejdůležitější, hratelnost samotná, však často pokulhávalo.
A pak přišlo oznámení The Godfather: The Game. Mnozí fanoušci legendární předlohy už samotný fakt, že by měla z jejich milovaného veledíla vzniknout počítačová hra, nekvitovali zrovna s povděkem. Puzův opus magnum, jehož síla je v dialozích a vztazích mezi jednotlivými postavami, se má najednou stát jen bohapustou mlátičkou a střílečkou?
S odporem se k digitálnímu ztvárnění předem stavěl i Francis Ford Coppola. Režisér filmové trilogie dal jasně najevo, že se vznikem hry nesouhlasí a nechce s ní mít nic společného. Naštěstí pro herní tvůrce takový postoj nezaujala většina herců – a hvězdy jako Robert Duvall, James Caan nebo samotný don Corleone Marlon Brando (ten svůj part nadaboval jen těsně před smrtí) původním postavám propůjčily nejen hlas, ale i obličej.
K dokonalosti chyběl jen Michael. Jeho představitel Al Pacino se totiž upsal konkurenčnímu projektu Scarface: The World Is Yours na motivy jiného legendárního snímku. Právě vznik hry podle Zjizvené tváře, tedy filmu, jenž do velké míry inspiroval GTA: Vice City, dával na první pohled větší smysl. Zaměření na jedinou postavu, šíleného Tonyho Montanu, který si libuje v zabíjení, to jde přece zadaptovat daleko lépe než epický příběh několika postav, kde to nejdůležitější tvoří rozmluvy mezi jednotlivými figurami a samotné násilí tu nehraje primární roli.
Většina akčních scén v Kmotrovi navíc nemá jediného protagonistu. Někde hraje prim Sonny, jinde pěšák Rocco Lampone, jinde Michael. Tohle tvůrci vyřešili šalamounsky: vytvořením úplně nové postavy, které se říká jednoduše Kid a jejíž vzhled si můžete pomocí rozsáhlého editoru vymazlit podle svého gusta.
Je to v rodině
Na svatbě Corleonovy dcery Connie (kdy žádný Sicilián neodmítne jedinou prosbu) vaše matka starého dona požádá, aby vás hlava rodiny angažovala do svých služeb, jelikož váš otec byl kmotrovým věrným služebníkem a při výkonu mafiánského povolání i zahynul.
Začínáte jako nýmand, který nic neumí. Postupem času ale vaše jméno získává v rodině Corleone na vážnosti a na konci příběhové linky jste už Michaelovým nejbližším souputníkem. Jak je to možné? Jste totiž u všeho podstatného.
Tvůrci věděli, že musí novou postavu zapojit do všech důležitých událostí z knih a filmů – a tak také učinili. Když se přijde na to, že starého pána zradil ten mrzák Paulie Gatto, jste to vy, kdo ho sejme. Jste to vy, kdo doprovází Michaela v nemocnici, kdo Vitova nejmladšího syna veze do přístavu poté, co v restauraci oddělá dealera Sollozza s kapitánem McCluskeym.
Mohlo by se zdát, že existence literární látky bude pro tvůrce, kteří by jinak mohli vytvořit obyčejnou městskou střílečku, zbytečné břímě. Opak byl pravdou – identifikace s předlohou totiž hře přidává neobyčejné kouzlo. EA se převedení legendárního příběhu do videoherní podoby povedlo na výbornou a lehké úpravy pro potřeby vyprávění nepůsobí násilně. Na rozdíl od většiny misí. Inu, jsme ve válce mafiánských rodin, ne na škole v přírodě.
Zde jsou samozřejmě ochuzeni hráči, kteří ke hře přistupují jen jako k běžné městské akci či střílečce z pohledu třetí osoby. V takovém případě ze střílení mafiánů na dálnici nebo u dveří špitálu tolik nadšení logicky nebudete. Fanoušek předlohy bude ovšem z pomyšlení, že je najednou svědkem atentátu na Sonnyho či našlapuje v nemocnici u donova lůžka před příchodem najatých zabijáků, chrochtat blahem.
Rvačka na sto způsobů
Kmotr se logicky nevyhnul srovnání s Mafií a v jedné oblasti dostal od českých tvůrců vyloženě na frak. Šlo o auta. V díle Dana Vávry a spol. to byla výstavní skříň celé hry, v Illusion Softworks si s jednotlivými modely pohráli a realitě neodpovídal jen jejich vzhled, ale i maximální rychlost, přičemž šnečí tempo vozů z úvodních misí mnohdy až iritovalo.
V EA se na tvorbu vozového parku úplně vykašlali. Všechna vozidla vypadají jako nevzhledné škatule, které se od sebe liší víceméně jen barvou. Žádná sláva to není ani s jejich ovladatelností, nečekejte víc než tradiční standard her, kde je jízda autem jen sekundární aktivitou. Na trasu na místo mise a dvě tři honičky s konkurenčním gangem to stačí, bezcílné toulky New Yorkem vás ale lákat nebudou.
Kde naopak Godfather zabodoval, byl na svou dobu revoluční soubojový systém. Ten se tvůrcům z EA Redwood Shores (pozdější Visceral Games) povedl tak, že bylo hráčům skoro líto poslat nepřítele pod drn palnou zbraní. Holýma rukama to totiž bylo podstatně zábavnější.
Jedním tlačítkem jste protivníka zaměřili a druhým chytili za flígr. Pak už jste s ním levou analogovou páčkou mohli tancovat po chodníku jako po tanečním parketu a pravou mlátit. Podle toho, kam jste pohybem mířili, tam váš hrdina nebožáka udeřil. Pokud jste pravý analog stočili směrem dolů, Corleonův aspirující mafián se pořádně rozmáchl. A pokud by vám mlácení bylo málo, taktéž pomocí páček jste mohli nepřátele shodit pod jedoucí auto, strčit ze střechy... nebo třeba šoupnout do pece.
S trochou nadsázky se tak dá říct, že v EA vynalezli skill stick dávno předtím, než ho sportovní divize firmy implementovala do hokejové série NHL. Trochu znevýhodněni v tomhle byli písíčkáři hrající na klávesnici. Tam pohyby páčkou nahradily tahy myší, což přece jen není tak pohodlné.
Je to jen obchod
Aby se hra mohla označovat za skutečnou městskou akci, nikoliv jen lineární jednohubku, musela pochopitelně kromě cesty po hlavní příběhové lince nabídnout i pár vedlejších aktivit. Ty se z větší části skládaly z plnění jednoduchých misí pro donovy caporegimy či z postupného získávání vlivu ve městě skrz vybírání výpalného. Majitele obchodů, kam si do té doby pro honorář chodila některá z konkurenčních rodin, jste ovšem nejprve museli přesvědčit, že by část zisku měli odvést právě vám.
Začali jste lehkým vyhrožováním a pak přešli i k fyzické aktivitě – lehký výchovný záhlavec či molotov hozený do výlohy donutí pana vedoucího zamítavý postoj přehodnotit. Museli jste si dát ale pozor, abyste násilí páchané na provozovateli nepřehnali – v určitém momentu už mu to totiž začalo být jedno a zkrátka vám nedal nic. Za tenhle zábavný způsob dobývání městských podniků každopádně tvůrci zaslouží pochvalu. A samozřejmě nejen za to.
Hra si v době vydání vysloužila víceméně pozitivní recenze a průměrná známka se pohybovala kolem osmdesáti procent. Kritici videohernímu Kmotrovi vyčítali občasnou repetitivnost misí, mizerně udělaná auta a také nevýraznou grafiku – s obličeji slavných herců si sice tvůrci vyhráli na výbornou, textury budov či jiných objektů ve městě už ale tak dobře nedopadly.
Stále se však pro fanoušky Mafie či GTA jednalo o velmi dobrou hru, která se v očích zarytých milovníků předlohy mohla blížit dokonalosti. O to větší je škoda, jak s kmotrovskou herní značkou naložil druhý díl. Ten přišel na scénu o tři roky později a zaslouženě sklidil negativní hodnocení. Příběh volně vycházející z druhého filmového dílu byl stereotypní, úkoly stále ty samé, hratelnost plná chyb. Atmosféra jedničky byla tatam a celému nadělení dala korunu nepovedená grafika. Známky okolo 6/10 i nízké prodeje znamenaly, že dalšího Kmotra se už hráči nedočkali.
Pokud byste si chtěli výbornou jedničku dnes zahrát, bude to možná trochu oříšek. Jelikož EA skončila práva, hru na žádné platformě nenajdete v digitální podobě. Jedinou možností tak je oběhnout bazary a najít fyzickou kopii. Když se vám to ovšem podaří, neváhejte ani vteřinu. Stát se důležitou součástí Puzova legendárního příběhu je nabídka, která se neodmítá. A že všemi zmiňovaná Mafia je přece jen lepší? To protentokrát nechte koňovi. Ten má v posteli Jacka Woltze větší hlavu.
