Roman Hladík asi jako jeden z mála prošel vývoj série Mafia od prvního dílu k aktuálně poslednímu z celé trilogie. Zatímco u jedničky měl na starosti „pouze“ výtvarnou stránku jednotlivých postav, v dalších dvou dílech už stál v čele výtvarného pojetí celé hry.

Dnes se to zdá úsměvné, ale nebýt shovívavých rodičů, kteří Martinovi po pádu železné opony na četné žádosti pořídili Commodore 64, nebyl by možná Tommy Angelo Tommy Angelem. Tehdy totiž nepropadl jen hrám, ale i kreslícímu softwaru využívajícímu joystick. Po vystudování vysoké školy nastoupil do Illusion Softworks, kde začal pracovat na novém projektu.

zdroj: Archiv

Tým o pouhých pěti vývojářích se nepustil hned do Mafie, ale do fantasy RPG, ze kterého sešlo po prezentaci na tehdejší výstavě. Když se pak zamysleli, co dál, slovo padlo na jejich oblíbené gangsterské filmy a bylo. Tedy, nebýt Vávry, který se chopil scénáře a udělal z Mafie gangsterku, kterou si pamatujeme dodnes, hráli byste za policistu.

Vývoj nebyl žádný med, vyžádal si rozšíření studia na 40 lidí a zabral ve výsledku pět let. Díky všeobecnému úspěchy hry se okamžitě začalo pracovat na druhém dílu. Ten měl být díky nabytým zkušenostem procházkou růžovou zahradou, ale nástup nových konzolí si vyžádal nový engine. Navíc bylo třeba rozšířit tým na 200 pracovníků rozdělených do dvou studií v Praze a Brně.

zdroj: tisková zpráva

Stejný problém postihl i třetí díl s příchodem další generace konzolí. Trojka se poprvé odklonila od původního mafiánského života a nabídla pohled na rasové problémy konce šedesátých let. Hladík v závěru svého vzpomínání posílá své díky v úvodu zmíněným rodičům, bez kterých by se teď nemohl ohlédnout za svým životem po boku Mafie. Celý text si můžete přečíst zde.