Rozšiřování značky na všechny existující platformy je skutkem správným, jeho absolutní realizace je ale něco jako průchod roštím v zimě, když je člověk nahý. Dokud značka zapouští kořeny jen na hlavních platformách, je všechno v pořádku – přeci jen se nedá až tolik pokazit, protože konzole mají shodné ovládání a relativně stejnou výkonnost. Jakmile dojde na chytré telefony a tablety, tak padá kosa na kámen. Hardwarově jsou sice překvapivě výkonné (Rage a Infinity Blade na iOS jsou důkazem nad všechny jiné), ale udělat pro dotykové ovládání hru? To nezřídka končí virtuálními joysticky a reálným průšvihem.
Kovové opice zasahují
Studio IronMonkey, které pracuje pro Electronic Arts, má s produkcí her pro iOS nemalé zkušenosti. Vzpomeňte třeba na jednoduchý-ale-funkční Dead Space, který dal fanouškům malý prequel k „velkému“ druhému dílu. Kovová opice si nabrousila zuby i na iOS verzi Mirror's Edge a nyní přichází s Mass Effect: Infiltrator. Dobrou zprávou pro všechny je, že autoři neusnuli na vavřínech a dávají si záležet, aby přinutili i normální lidi (čti „běžné hráče“) k tomu, aby se o hru zajímali. Třeba tím, že spolupracovali přímo s lidmi z BioWare.
A teď by se mohly začít skloňovat všechny ty termíny jako „příběhový zážitek“ a „citová angažovanost“ nebo „vypracovaný souboj,“ které se kolem Mass Effect rojí jako houby po dešti. Jenže Infiltrator není jímavá hra ani vyprávěním ani pocity. Jednoduchý příběh je tak ohraný, že by ho na repertoáru vyměnil i ten nejnudnější flašinetář.
Jako Randall Ezno, agent organizace Cerberus, zjistíte, že vaši chlebodárci dělají nepěkné pokusy na lidech a obrátíte se proti nim. Výsledek? Střílení vln vojáků Cerberu do aleluja. Kromě nepřátel, modifikovatelných zbraní a biotických schopností zasazují hru do masseffectovské mytologie prostory tajné základny Cerberu, které v jedné z posledních instancí velké hry také navštívíte.
V Infiltrator se podíváte trochu jinam a zjistíte, že Illusive man si libuje ve sterilních koridorech plných rozházených krabic, které jen čekají na to, až se za ně někdo schová. Vykukováním a střílením strávíte podstatnou část asi tříhodinové herní doby.
Pakliže byl plán vyrobit akční jízdu pro casual i hardcore hráče, tak se to podařilo. Ti první budou potěšeni nenáročností ovládání (levá část displeje pro chůzi, pravá pro rozhlížení) a ty druhé zabaví headshoty, kombinování zbraní i biotik a sbírání bodů. Faktem ale zůstává, že příběh ani akce nejsou tou mucholapkou, na kterou jsem se chytil.
Kooperace Randalla a Sheparda
Důvodem D se stává poměrně nevinná služba, která propojí Infiltrator přes Origin se světem Mass Effect 3 a překopíruje informace nalezené Randallem do Shepardova tažení. V praxi to funguje tak, že připravenost na závěrečný útok proti reaperům se o několik procent zvedne. Finálně tedy zlepšujete svojí pozici v galaktické válce tím, že postřílíte bandu nepřátel v tramvaji na iPhonu.
Zajímavé bylo, že hlavní motivací pro hraní nebyla již zmíněná kvalita samotné hry, ale vědomí, že s Randallem patřím do stejného vesmíru jako (tou dobou na mém PC spící) velitel Shepard. Měl jsem pod rukou další postavu, která mi de facto pomáhala, i když byla někde úplně jinde. A to byl hodně dobrý pocit, kvůli kterému se nedá Infiltrator nedoporučit.
Kdyby propojení přes Origin nebylo, tak by celá hra působilo jako snaha vyždímat z hráčů peníze (konkrétně 6,99 euro). Jenže ta přidaná hodnota, to propojení se světem velké hry, je náznakem budoucnosti, kdy budou hry na velkých platformách smysluplně propojeny s aplikacemi na chytrých telefonech, odkud do nich budeme mít možnost přímo zasahovat.
Co s tím?
Zřejmě nemá moc smysl věštit z kávové sedliny, protože právě takové propojení na nás v budoucnosti čeká a producenti by byli hloupí, kdyby ho nevyužili. Systém odměňování hráčů jedné značky napříč platformami evidentně funguje, ukotvuje povědomí o hře a navíc se k němu přidávají finanční výhody.
Kromě samotné hry můžete v Infiltrator kupovat virtuální kredity, za ně pak zlepšovat zbraně... a hádejte, kdo na tom hlavně vydělá. Mimochodem, nejdražších je 200 000 kreditů za 39,99 euro, nejlevnější 2 500 kreditů za 1,59 euro. Situace je pro producenty o to jednodušší, že mikrotransakce jsou na mobilních obchoďácích už tak zažité, že je vlastně ani nevnímáme.
Riziko může být právě v tom - v záchvatu monetizace budou producenti ohýbat návyky hráčů směrem k větší závislosti na mobilních hrách. Obsah velké hry tím může trpět, podobně jako trpí Mass Effect 3 kvůli multiplayeru a řada lidí bude nadávat, což není nikdy dobré.
Představme si tedy, že producenti velkých her najdou model, jak roubovat své značky na chytré telefony a tablety. Jenže tím pro ně cesta nekončí. Ještě musí přijít na to, jak takový model nenásilně zabudovat do hráčského vědomí. A to bude teprve pořádná porodní bolest, které je Mass Effect: Infiltrator jen předzvěstí.
Jako recenzent se dostávám na rozcestí: Mass Effect: Infiltrator je dobrou hrou na iPhony a iPady, protože má kromě hezké grafiky a funkčnosti něco navíc. Zároveň je cítit, že to „něco“ může být zneužitelné ve jménu většího ždímání dojné krávy zvané hráč. Jak se na to díváte vy?
