Jen protože měl odvahu pustit se do kritiky, byť třeba ne ve všem oprávněné, jej nejde pranýřovat. Oč jde? Prostě Alex Hutchinson z Ubisoftu se rozhodl v sáhodlouhém rozhovoru rozpovídat i o tom, jak novináři nadržují japonským vývojářům a přidal, že je v tom i malá špetka rasismu. Přitom to začalo tak nevinně, diskusí o Assassin's Creedu III a přebírání pomyslné pochodně. Tedy, ne že by Hutchinson měl něco proti Japoncům, ale prostě cítí, že k západním vývojářům a japonským nepřistupují lidé stejně.


Klíčovou pasáží rozhovoru je diskuse o tom, jak se Assassin's Creed proměnil na zaběhlou značku a jaká negativa to sebou nese. V čemž má určitě Hutchinson částečně pravdu. Když se u Revelations objevovaly na Metacritics osmičky, lidé se ptali, zda je to konec značky, přičemž u titulů jako je Mario a nebo Resident Evil se nad tím nikdo nezastavoval. Což mimochodem ukazuje i zhoubnou posedlost čísly a posun reálného hodnocení, když je osmička viděna jao neúspěch. Proč ale podle Hutchinsona někde opakování vychází a jinde ne?

„Pokud ode mne chcete upřímnou odpověď, myslím, že v herním byznysu je lehký rasismus, zvláště u žurnalistů, kde japonským vývojářům je odpouštěno cokoliv udělají. … Jen se zamyslete nad tím, kolik her bylo vydáno s příběhy, které jsou vysloveně bláboly. Doslova bláboly. Není způsob, jak by to někdo mohl myslet vážně a novináři k tomu řeknou jak je to úžasné. Pak vyjde Gears of War a podle všech je to nejhorší narace v historii. Já tedy vždy dám Gears of War přednost před Bayonettou. Je přece povýšenecké stavět se k tomu stylem – ti Japonci, oni to tak vlastně nemyslí. Podle mě by hlavní měla být otázka, zda je ten příběh prostě dobrý“.

Je jasné, že trochu za touhle kritikou stojí i kritika směřovaná k příběhu Assassin's Creedu III. Nicméně v něčem nadhodil Hutchinson, ať už s ním souhlasíme nebo ne, zajímavé téma. Příběhy japonských her jsou často jiné, ujetější a západní hry pranýřujeme za to, že jsou takové a makové. Na druhou stranu, Hutchinson opomíjí jednu věc a to, že každá hra má určitý kulturní a popkulturní kontext. Západní vývojáři často (ovšem vyhněme se generalizaci, která je základním problémem těchto citátů) hledají analogii v současných modelech. Osobně mám moc rád styl a stylizaci Gears of War, nicméně není těžké najít zdroje inspirace pro modelovou moderní jednotku speciálních jednotek. Stejně tak není problém propadnout fantasknímu, za vlasy přitaženému, ale ve své podstatě funkčnímu stylu Bayonetty. Osobně si myslím, že fungují oba přístupy.

Jde o to, že Japonsko často nabízí něco neokoukaného, originálního – což se jim přitom velmi často nevyplácí, ostatně komerční úpadek tradičních japonských modelů je jedním z hlavních bodů, které současný japonský herní byznys řeší. Na druhou stranu, západní hry mají tendenci opakovat funkční modely, které pomáhají mainstreamovému hráči hodně, hodně rychle nalézt „propojení“. Je jedno, zda jde o sci-fi, či současnost, model válečné střílečky nám už pěkných pár let rotuje stále to samé. Není pak obtížné hledat sebemenší chybku, zvláště pokud už jsme stejnými kolejemi několikrát jeli.

Je mi zcela jasné, že Hutchinsona štve, že odsuzujeme ACIII, tedy jeho patriotický příběh, předem. Ostatně sám to nepřímo potvrzuje zároveň nás uklidňuje, že tohle opravdu není patriotické tažení: „Já oceňuji, že lidé dokázali zaujmout postoj. To bylo skvělé. Lidé o příběhu mluvili. My přitom vůbec nepsali scénář o patriotech nebo obráncích krále a vlasti. Tím myslím, že by to byly nudné příběhy. Je vtipné, když čtete ty online diskuse. Vzdali jsme snahu o komunikaci, protože za sebe promluví hra sama“.

Na jednu stranu mám chuť nacpat Hutchinsonovi do chřtánu všechny ty démonicky patriotické trailery s plápolající vlajkou s hvězdami a pruhy, na druhou také trochu zpytuji svědomí, protože jsem se nechal taktéž tak trochu otrávit tím, co ACIII ukazuje.  Možná nabídne, nebo spíše snad nabídne, příběh, který více těží z "mytologie" svého universa, nežli z mytologie amerického pohledu na válku o nezávislost.

Tak jak rozsekneme tenhle gordický uzel? Nadržují novináři a tak trochu i veřejnost Japoncům? Nijak jej nerozsekneme, protože to nejde bez generalizace. A nejde to bez toho, abychom se zamysleli nad tím, proč stále chtějí západní hráči spoustu těch divných japonských her. Japonci totiž velmi snadno tvoří poutavé příběhy v jakýchkoliv kulisách. Je to možná až absurdní, že dokáží lépe vyvolat ne až tak tradiční emoce u západního hráče, než dokáží západní hry. Je v tom samozřejmě správně užívaná symbolika oběti, lásky v jakékoliv podobě (západní vývojář prostě může ukazovat vztah mezi dvěma muži jen jako chlapácké pouto ve zbrani, protože cokoliv jiného zavání nepřípustnou homosexualitou) a cti.

Na druhou stranu, i západní tvůrci mají spoustu originálních motivů a dokáží z nich čerpat. Pouze se mi zdá, že se víc a víc přizpůsobují mainstreamu a originalitu ohlazují do forem, které vidíme znovu a znovu. Nevyhýbají se těm samým motivům, kterými Japonci znovu a znovu poutají hráče, ale zdá se, že více nyní dokáží opravdu uchopit gameplayem, ponořením do momentu, nežli dějovým zvratem. Což je také cesta. Pokud propadnu opět tomu odpornému generalizování, mám pocit, že japonské hry vynikají v tom, usmýkat hráče v emocích garantovaných příběhem, zatímco západní v emocích garantovaných herním kontextem. Ale o tom to vše je - o kontextu. Dělat odsudky v základu jen na bipolárním rozdělení herního světa západ vs. Japonsko nejde. Ale Hutchinson jednoduše přednesl zajmavé téma k zamyšlení. Nezaslouží si pranýřování ani souhlasné davové bušení do stolu. Zaslouží uznání nad tím, že se neomezuje na fráze a floskule a nebojí se jít se svou kůží na trh. Nesouhlasím s ním, určitě ne en bloc, ale potěšil mne.

Nu a co myslíte vy?