Naše nejvytouženější remaky a remastery
zdroj: tisková zpráva

Naše nejvytouženější remaky a remastery

12. 11. 2019 17:30 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

S remaky, remastery a všelijakými dalšími produkty vampýrsky sajícími peníze z chudáků nostalgiků se roztrhl extrémně lukrativní pytel, takže se do nového kabátku oblékají i hry, které bychom asi klidně dál vídali v roztrhaných hadrech (mluvíme o tobě, Panzer Dragoone). Naopak nějaké staré klenoty dál upí v osidlech odporné grafiky, špatného technického stavu a/nebo nízkého rozlišení. No a tak jsme dali hlavy dohromady a přinášíme vám redakční výběr toho, co by každopádně mělo být polapeno, přeleštěno a vypuštěno zpátky do světa. Jako obvykle – jeden redaktor, jedna hra.

Aleš Smutný – Frank Herbert’s Dune

Frank Herbert's Dune Spice Must Flow | zdroj: tisková zpráva

Jaký remake nebo remaster bych rád viděl? Zdánlivě snadná otázka, reálně na spoustu času dumání. Protože remastery rovnou vyřazuji a spíš se dívám po kouscích na remake, a tam to není snadné. Spousta žánrů by dnes prostě nefungovala, respektive se nemají moc kam posouvat. Blackthorne nebo Abuse byly brilantní kousky, které ale dnes můžete možná tak zremasterovat a… to nestačí.

Ale pokud se bavím o tom, jakou hru bych rád viděl v remaku, bude to titul, o jehož existenci nejspíš spousta lidí neví. Frank Herbert’s Dune byl opravdu mizerný kousek, který byl jedním z hlavních důvodů konce Cryo Interactive. Hra byla zabugovaná, mizerně nadabovaná, krátká, lehká… ale měla to hlavní, a to byl Herbertův příběh. Cryo si jen zkrátka ukouslo větší sousto, než mohlo zvládnout.

Ale dnes? Dnes jsou možnosti opravdu někde jinde. Frank Herbert’s Dune by si zasloužila pořádnou AAA předělávku, která by kombinovala lineární děj s polootevřeným světem (hlavně ne žádné „jdi tam a obsaď deset harkonnenských táborů“) a pokryla by děj celé první knihy.

Logicky by se největší část odehrávala během Paulova soužití s Fremeny a postupného vzestupu do role jejich vůdce. Akční RPG, kde byste využili jak střelné zbraně, tak krispely, kde byste unikali lovcům-pátračům i museli zkrotit písečné červy a pak na nich mohli vést útok na nepřátelské pozice.

Duna by mohla mít vše. Od stealth pasáží, kdy s Fremeny budete přepadávat pašeráky i Harkonneny, po epické bitvy ze začátku i konce a klidně i nějaký ten opravdový roleplay v rámci univerza. Co když se rozhodnete zabít Stilgara? Nebo navážete kontakt s Bene Tleilax?

Z hlediska RPG prvků byste se mohli zlepšovat jak v technikách Bene Gesseritu, tak i třeba mystických silách, které časem získáte. Prostě, z tohohle remakeu by mohlo být epické dobrodružství, které se bude blížit kvalitám předlohy. A nebyl by tam ŽÁDNÝ multiplayer. 

Adam Homola – Prince of Persia: The Sands of Time

Prince of Persia: The Sands of Time zdroj: tisková zpráva


S vysněným remakem je to těžké. Automaticky bych řekl první tři Commandos, ale tam se na něčem takovém (byť to bude spíš remaster) pracuje. Stejně tak ožívá značka Desperados. V druhé řadě mě napadlo něco, co jsem nehrál a v původním stavu už hrát asi ani nechci. Třeba první Thief. Když ale odhlédnu od toho, co už stejně vzniklo či vzniká a od všemožného „doplňování si vzdělání“, sáhnul bych třeba po… třeba po… hmmm... Mám to! Prince of Persia: The Sands of Time.

Toho jsem si teď díky UPlay+ po letech vyzkoušel a pořád to tam je. Pořád je to kouzelná hra s duší a srdíčkem. Jen se do ní zakousl zub času a nepěkně ji ohryzal. Nad něčím přivřete oči, něco utáhne osobitý vizuální styl, ale když si ty růžové brýle sundáte, vidíte prostě jen zastaralou hru.

Nejde přitom jen o vrásčitou grafiku. Zestárlo i ovládání, podivné úhly kamery a obecně práce s kamerou, animace zasouvání meče do pochvy po každém souboji je rušivá a samotný princ občas dělá něco, co zrovna nechci. Ať už je to úhel skoku, nebo úhybný manévr špatným směrem. Navzdory tomu všemu se The Sands of Time pořád hrají dobře, nicméně dávné datum vydání jednoduše nemůžete nevnímat.

A teď si představte velký tříáčkový remake. Nebo ještě lépe – odvážnou reimaginaci ve stylu Resident Evil 2 nebo The Legend of Zelda: Link’s Awakening. Tedy něco, kde se nesahá jen na grafiku, ale hrábne se i do herních systémů, mechanik, designu, věcí z ranku „quality of life“.

Kdyby The Sands of Time vypadaly a hrály se podobně moderně jako třeba God of War, zatímco by si držely svoji osobitou estetiku, poetiku a všechny další etiky, vrněl bych blahem. Nemluvě o tom, jak svěží by v dnešní době byla velká tříáčková lineární akční adventura. Taková, která by z vysoka kašlala na open world, crafting, survival, věže, miliardu zkopírovaných vedlejších questů...

Patrik Hajda – Burnout 3: Takedown

  Burnout 3: Takedown zdroj: tisková zpráva

Vybrat jedinou předělávku nebylo nic jednoduchého, protože je tolik her, které bych si nejradši zahrál v moderní grafice s moderními systémy. Ale protože mé dětství naplňovaly převážně závodní hry, zapátral jsem s tímto užším kritériem v paměti a objevil perfektního kandidáta. Ano, některé hry ze sérií Need for Speed a Gran Turismo by si jistě zasloužily omladit, ale nejvíc srandy jsem si nakonec užil s Burnouty.

Burnout Paradise už se remasteru dočkal, a i když šlo o výbornou hru, není to pro mě ta nejlepší ze série. Tou je Burnout 3: Takedown, který mi na PS2 vydržel hodně dlouho. Pamatuji si na krásná, byť nelicencovaná auta, zběsilé arkádové závody v běžném provozu, ale převážně mód bouraček, kde jste dostali za úkol vletět do rušné křižovatky a nadělat obrovské škody za miliony dolarů.

Dnes něco takového zní jako morbidní blbost, obzvlášť když vezmete v úvahu, že jste po cestě ke křižovatce mohli sebrat násobiče a boosty a při nehodě ovládat směr trosek, které zbyly z vašeho auta. Avšak tehdy to byla nevídaná zábava. Burnout 3 měl přelomový model poškození, který vás často oblažil zpomaleným filmečkem, když jste se při závodu zbavili soupeře.

Taková hra by s dnešními technologiemi mohla být naprosto fantastická. Destrukční model vypůjčený z BeamNG.drive nebo aspoň Wreckfestu, zvuky a modely aut z posledních Need for Speed Heat či Forzy Horizon 4.

Je pravda, že přesně o to se pokouší studio Three Fields Entertainment složené z některých tvůrců Burnoutů, poněvadž jejich Danger Zone je jen o těch bouračkách a Dangerous Driving zase jen o destruktivních závodech. Je to blízko mé vizi, ale pořád to není ono. A nevím, zda by spojení obojího bylo tím, co hledám.

Chce to nějaké velké studio se spoustou zbytečných financí, aby remake Burnout 3: Takedown konkuroval po grafické stránce těm nejlepším současným kouskům a po stránce destrukce nastavoval novou laťku. Myslím, že takhle šílené závody s módem, který vůbec není o závodění, dnešnímu trhu chybí.

Vašek Pecháček – Mass Effect

zdroj: Archiv

Zní to zhýčkaně, žadonit o grafické vylepšení hry, která vyšla relativně nedávno – 12 let uteče jako voda (nebo vyděšený batarianský pašerák, kterého pronásleduje nejpřitažlivější velící důstojník v celé Alianci). Jenže já bych přesto nejradši viděl pořádně vizuálně vymazlený Mass Effect s nádhernými planetami, plynulými cutscénami a perfektními obličejovými animacemi (kdyby v Bioware nevěděli, jak na to, stačí se zeptat vývojářů Andromedy a dělat všechno přesně naopak).

A kdyby nebylo možné to provést takhle od podlahy, stačilo by nadělit Shepardovi a jeho posádce aspoň dobrý technický stav na moderních systémech. Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili, nebyli jsme schopní Mass Effect rozjet tak, aby se netrhal, aby se nekazil obraz a aby to celé obecně nevypadalo celkem odporně, a to jsme to zkoušeli na několika různých počítačích – výsledek jste ostatně mohli vidět sami v našem historicky prvním NeoRetru.

Zastávám názor, že Mass Effect je přelomová hra a že by si ji tedy mělo zahrát co nejvíc lidí, včetně těch, kteří ji kdysi minuli například proto, že ještě byli příliš maličcí. Jenže ono je těžké evangelizovat někdejším prckům kvality hry, která dnešnímu publiku musí připadat jako relikt minulosti. Asi jako kdybyste se dnešním dětem pokoušeli na iPadu pouštět černobílý film.

Proto by mi úplně obyčejný remaster, u kterého by v diskuzi pod článkem nikdo neměl touhu napsat: „Ale to je přece REMAKE!“, stačil a preferoval bych ho i před Knights of the Old Republic, hrou sice starší a neméně významnou, ale dodnes naprosto perfektně hratelnou – dokonce i na mobilním telefonu.

Mimochodem, mojí třetí volbou by byl remaster Heroes of Might & Magic IV z toho stejného důvodu jako Mass Effect. Taktéž se mi je, u všech ifrítů, na moderním počítači na rozdíl od trojky nedaří pořádně rozchodit.

Šárka Tmějová – Vampire: The Masquerade – Bloodlines

Vampire: The Masquerade - Bloodlines zdroj: tisková zpráva

A to mně by teda obyčejný remaster nestačil. Hezčí textury a vyšší rozlišení totiž k mému hráčskému komfortu zas tolik nepřispívají, pokud nejde o hry natolik zastaralé, že si nerozumí se současnou verzí Windows. Naštěstí jsem nikdy (ťuk ťuk) nenarazila na titul, který bych si toužila zahrát a nebyl takhle zpřístupněný na GOGu, případně nestačilo zaškrtnout nějaký starší systém v možnostech kompatibility.

Bloodlines z roku 2004 totiž ani dnes nevypadají vyloženě ošklivě a jdou bez problémů spustit. Jejich trable jsou svázané s hratelností a stavem skriptů, které i 15 let po vydání musí záplatovat sami fanoušci. Taková aktivita se sice postarala o to, že má hra dodnes velmi věrnou a nadšenou komunitu, přece jen bych si tohle RPG ale chtěla zahrát vypulírované od samotných vývojářů, nikoliv po internetu shánět aktuální verzi patche, kde nebudou mizet NPC a postupem v jistém vedlejším questu si nezamknu hlavní příběhovou linku.

Máme sice ve zvyku možná trochu nadužívat slovo „kultovní“, Vampire: The Masquerade – Bloodlines ale tenhle status opravdu má. Už proto, že jeho jakž takž pohodlné hraní vyžaduje trochu úsilí – a to málokdy vynaložíte, pokud za to hra opravdu nestojí.

Kvalitních upírských RPG je míň než šafránu a Bloodlines se vyplatí hrát primárně kvůli příběhu, výborně napsaným postavám a na svou dobu přelomové svobodě v rozhodování. Což jsou věci, které podobně jako upíři stárnou minimálně a s grácií, ve světle mizerné technické stránky se z nich ale spíš než blyštivý drahokam stává dusivý popílek.

Remake by Bloodlines mohl dodat nejen mladistvou tvářičku, ale především funkční hratelnost – třeba i se zábavnými souboji, kde víc než s nepřáteli nebojujete hlavně s otravnou kamerou. Absentující remake by mohlo zastoupit chystané pokračování od Hardsuit Labs, trochu se ale bojím, aby ho stejně jako jedničku nepoháněla skvělá vize, které však v pořádném rozletu zabrání právě pokulhávající technický stav.

Jan Slavík – libovolný krokovací dungeon z devadesátek

Albion zdroj: tisková zpráva

Jako první mě okamžitě napadlo jedno letité dobrodružství – Faery Tale Adventure 2. Byla to nejspíš moje první zkušenost s otevřeným světem ve hře a možná právě proto se z příběhu tří bratří stala má obrovská srdcovka. Jenže vzápětí stejně rychle přišlo uvědomění – tahle hra remaster nepotřebuje. Pohledný pixel art (bacha, tenkrát se mu říkalo „grafika“) moc nezestárl a hraje se to pořád naprosto v klidu.

A tak bych místo toho remasterem zkusit lapit dávno zesnulou magii. Vzpomínám si, jak jsem kdysi v naprostém uchvácení zhlížel obrázky z Lands of Lore III na stránkách herního časopisu. Ztracen v představách o tom, jak úžasný zážitek to asi musí být, omámen divukrásnými zákoutími a krajinou z nejdivočejší fantazie. Pravda, dneska už se z těch samých obrázků člověku leda zvedne žaludek, ale v té době jsem to tak zkrátka vnímal.

Netřeba nejspíš dodávat, že jsem se tenkrát k samotnému hraní nikdy nedostal, ale stránky, na nichž byla soudobá recenze, jsem neustálým listováním prodřel skoro skrz naskrz. Chybí mi tenhle pocit. Jasně, nevrátí se, nemůže se vrátit, minimálně dokud někdo nepřijde s paměťovými blýskátky jak z Mužů v černém. Věk, zkušenosti a stále rostoucí hromada odehraných her zakroutily pocitu svěžího neznáma krkem jednou provždy.

Ale třeba mi by ho moderní remaster dokázal alespoň připomenout. Asi jako když se snažíte oživit kouzlo Vánoc tím, že byt voní po skořici a pod stromeček nahrnete co nejvíc dárků a na nekonečně nádhernou vteřinu vám těch pět let zase je. Představte si tohle znovu zažít se hrou!

Staré krokovací dungeony by si moderní kabátek prostě zasloužily. Hráčská obec přichází o celou řadu fantastických titulů, které jsou pro dnešní publikum už tak nepřístupné, že zapadají prachem, a přitom by stále měly co nabídnout. Jen trochu přeleštit ovládání a samozřejmě grafiku. Že pohledné, moderní krokovací dungeony své publikum mají, ostatně dokazuje úspěch třeba takového Grimrocku nebo Vaporum.

Nemusel by to pochopitelně být remaster nutně zrovna Lands of Lore. Co takhle Albion? Ishar? Krondor? Realms of Arkania? Dungeon Master? Might & Magic? Wizardry? Eye of the Beholder... Možností je víc než dost. A bohužel se nejspíš nedočkáme ani jediné.

Nejnovější články