Adam Homola: Apex Legends vs. Fortnite
zdroj: Vlastní
Jasně, Apex Legends není žádný drobek, ale oproti masivnímu a všudypřítomnému Goliáši jménem Fortnite to trochu David je. Apex pořád hrají miliony lidí, jenže Fortnite se pohybuje spíše v desítkách milionů. Uvidíme, co s tím udělá Apex na mobily, ale o počty hráčů mi vlastně nejde. Hra mi učarovala krátce po prvním spuštění a pořád po ní sáhnu stokrát raději než po Fortnite, které mi prostě nesedlo.
Apex Legends staví na špičkovém gunplayi z Titanfallu 2, na některých jeho zbraních i mechanikách, a funguje to na výbornou. Je mi fuk, že ho tvůrci neaktualizují tak často a tak intenzivně jako Epic svůj neustále se vyvíjející moloch a je mi fuk, že ho nemůžu hrát na mobilu. Jeho promyšlené inovace, prvotřídní gunplay a chytře vybalancované schopnosti hrdinů mě u hry vždycky nějakou dobu udrží. A i když pak časem odpadnu, nakonec se vždy vrátím.
Respawn totiž umí. První Titanfall zase tak neprorazil, Titanfall 2 zase špatným načasováním data vydání zazdili v EA, ale vypadá to, že tvůrci, kteří měli svého času na svědomí ty nejlepší díly Call of Duty, se konečně dostávají na výsluní. Nejen díky Apexu, ale i díky výbornému Star Wars Jedi: Fallen Order.
Respawn prostě jede a já jsem rád, že někdo zkusil udělat battle royale zrovna takhle. Tenhle židovský mladík pro mě bude vždycky zajímavější než obří Filištín od Epicu.
Patrik Hajda: Magic: The Gathering Arena vs. Hearthstone
zdroj: Vlastní
I v mém případě platí, že Magic: The Gathering není ničím zanedbatelným. V papírové podobě jde o jednu z nejhranějších karetních her na světě, které může konkurovat snad jen Pokémon a Yu-Gi-Oh. Na druhou stranu, v digitálním světě se Wizards of the Coast dlouhá léta bezmocně plácali.
Zatímco stařičký Magic: The Gathering Online byl prakticky nepřístupný nováčkům, ostatní snahy o digitální verzi Magiců, která by měla masový úspěch, skončily maximálně v půli cesty. A pak se objevil Hearthstone, který teprve zažehl to pravé kartičkové šílenství na počítačích a dal tak vzniknout bezpočtu horších i lepších her.
Uspěl proto, že byl naprosto triviální, kdokoliv si ho mohl během pár minutek zahrát a neřešit složité časování efektů, mnoho typů karet a jejich prazvláštní synergie. I přes svou jednoduchost jde ale o komplexní hru s myriádou možností, kterou se do té doby chlubil opravdu jen ten Magic.
S příchodem Magic: The Gathering Arena se něco změnilo. Hearthstone je v digitálním boji stále neporažen a asi to tak i zůstane, ale Magicy na počítači jsou zábavnější než kdy předtím. Mají složitost Magic: The Gathering Online, ale jsou zároveň přístupné širší veřejnosti díky několika zjednodušením. Wizardům se konečně podařilo to, čeho se snažili dosáhnout už dávno. Mají Magicy pro masy, ale menší, hardcorovější masy, než má Blizzard.
Protože jsem MTG hrál dřív než Hearthstone, nedokázal jsem si blizzardí karetku oblíbit, právě kvůli její jednoduchosti. Chyběla mi tam ta plejáda možností, schopnost hrát karty kdykoliv a mařit tak plány soupeřů.
Navzdory tomu samozřejmě naprosto chápu, proč je Hearthstone úspěšnější než Magicy a bude tomu tak napořád. Přístupnost je dnes prostě důležitá, obzvlášť když cílíte na mobily, kde MTG zatím Hearthstonu nekonkurují vůbec.
Aleš Smutný: Sleeping Dogs vs. Grand Theft Auto V
Dělí je rok, obrovitá fanouškovská základna a v neposlední řadě i neporovnatelné výdělky a dlouhodobá obliba. A přesto bych nevyměnil Wej Šena, hongkongského policistu infiltrujícího podsvětí, ani za celé trio Michael, Franklin, Trevor.
Sleeping Dogs pro mě mají mnohem lepší atmosféru a vystavění příběhu než GTA V. Jistě, je tam cítit silná inspirace filmem Volavka (který doslova vykradla i Scorseseho Skrytá identita), ale vyprávění pořád skvěle funguje. Je napínavé a pohlcující pronikat do hlubin hongkongského podsvětí, vytvářet si tu přátelství a sledovat, jak se bortí pod neúprosným tlakem toho, že Wej Šen je policista a ne gangster, za kterého se vydává.
Oproti GTA V mi Sleeping Dogs přišli příčetnější a sympatičtější. Jistě, při porovnání velikosti mapy i toho, co jde ve hře dělat, si kriminálka od Square Enixu ani neškrtne, ale pro mě přináší mnohem víc než jen tupou zábavu na obří mapě.
K vedlejším postavám jsem si vypěstoval silnější vztah než k hlavním hrdinům Rockstaru. Prožíval jsem každý dějový zvrat, zatímco přepálenost GTA mě spíš rušila. Sleeping Dogs pro mě navíc představují ideální městskou akci z hlediska velikosti mapy a časové náročnosti. A taky tu uslyšíte Emmu Stone! Hong Kong u mě vyhrál na celé čáře.
Vašek Pecháček: This Is Football 2005 vs. FIFA 2005
V naší rodině se během let ustálil pro malého Vaška velmi příjemný rituál: pod stromečkem vždycky leželo zabalené cédéčko s novou Fifou na PlayStation. Táta má rád fotbal a odmala mě bral na zápasy, ale myslím, že skutečnou lásku k nejkrásnějšímu sportu světa ve mně vzbudily spíš hry od EA Sports než promrzlé večery na stadionu.
No a pak, v roce 2004, se stalo něco divného: místo Fify 2005 se z balícího papíru vyloupl This Is Football 2005. Dodnes vlastně nevím, co tátu donutilo tenkrát sáhnout po konkurenční sérii, jestli to třeba nebyl jenom omyl. Ale i kdyby byl, tak tomu omylu žehnám.
Protože TIF 2005 mi ukázal úplně nový fotbalový svět. Svět, v němž jste mohli naschvál simulovat – podváděním jsem si takhle přišel na penaltu v poslední minutě, díky níž jsem vyhrál Ligu mistrů. Stejné tlačítko, pokud jste zrovna neměli míč v držení, zase způsobilo brutální faul na soupeře, který měl za cíl jediné – zranit hráče tak, aby už nemohl pokračovat. Červená byla jistá, ale když jste takhle nějakým neschopným nýmandem soupeři vyřadili Rooneyho, stálo to za to…
Mezi další naprosto úžasné herní prvky patřila třeba možnost ujmout se středoškolského týmu. Člověk za běžných okolností ovládal hráče se skillem třeba 80–85. A najednou mu tam běhaly děti se skillem, a teď nepřeháním, třeba 4. Hráči nebyli pomalu schopní čutnout do balónu, ale pokud se vám s nimi dařilo, postupně jste se mohli vypracovat do poloprofesionálního prostředí a nakonec jste se z úplné nuly vydrápali až do první ligy. Jednoduše geniální.
Dodnes je mi líto, že série This Is Football musela zemřít, zavražděná komerčními tlaky. Ročník 2005 zůstává jednou z nejlepších fotbalových her, jaké jsem kdy hrál – a rozhodně je z nich všech nejkreativnější.
Jirka Svák: Neverwinter Nights vs. World of Warcraft
Taky si po přečtení titulku říkáte, že jsem se zbláznil? Srovnávat dvě tak odlišné hry, to snad ani nejde. Chyba! Stačí se přenést do roku 2005, do doby vesnického ADSL s rychlostí 128 kbit/s, a vzpomenout si, že Neverwinter Nights měl taky zatraceně dobrý multiplayer. Ta-dá!
World of Warcraft v té době odpočítával první rok a hráli ho snad všichni. Taky se o něm hodně mluvilo. Jenže já měl už tehdy kolonku online světa obsazenou jiným favoritem: perzistentními světy NwN. Určitě jsem se o nich už někdy ve článcích rozepsal. Komunitou vytvořené online moduly měly tehdy všechno, co jsem od multiplayeru očekával: RP-pozitivní osazenstvo, hráčské příběhy, epickou výbavu, komplexní rozvoj postavy, PVP souboje.
V době po vydání datadisku Hordes of Underdark navíc přibývalo serverů jako hub po dešti, takže nadšený hráč si mohl vybrat z vícero žánrů: PvP, hardcore RP, akce, dungeon-crawling a další. Některé z takových perzistentních modulů žijí dodnes.
Zkuste to říct nadšenému wowkaři, který se připojoval na servery o milionech hráčů. Nějakých 64 roleplayerů v čele s pánem jeskyně ho nemohlo přesvědčit, že by tahle hříčka s izometrickým pohledem kamery mohla být v něčem lepší než revoluční MMORPG.
Ale přece jen byla. Menší počet hráčů na serveru neprodukoval tak agresivní hráčskou základnu. Zároveň jste jako úspěšní hráči měli mnohem větší vliv na svět: nebývalo výjimkou, že za dobrou příběhovou hru se vaše postava dočkala vlastní rezidence ve městě (nebo pomníku na hřbitově, ale to je taky znak kvalitního RP, ne?).
O dva roky starší zástupce RPG rozhodně nebyl takové MMO jako World of Warcraft, ale i bez megalomanských ambicí se v něm díky tvořivé komunitě dala zažít podobná dobrodružství.
Šárka Tmějová: Gwent vs. Hearthstone
zdroj: Vlastní
Respektive Hearthstone, Magic: The Gathering, Yu-Gi-Oh! a já nevím jaké další kartičky. Sběratelské karetní hry mi zkrátka vždycky přišly jako ultimátní definice nerdství a byly pro mě poněkud neproniknutelné. Když totiž začnu něco sbírat, chci to mít kompletní, což u kartiček, které jdou jednotlivě klidně do desítek tisíc korun, s mým rozpočtem zkrátka není tak úplně možné, tak proč s tím vůbec začínat.
Pak ale přišel Gwent – nejdřív jako minihra ve třetím Zaklínači, kde kompletace sbírky nebyla zas tak komplikovaná. Tam jsem zjistila, že mě vlastně docela baví i samotné hraní. První variace měla primitivní pravidla, která se s příchodem samostatné hry stala složitějšími, ale pořád velmi pochopitelnými pro kartičkového začátečníka. Svět Zaklínače miluju, což notně přispělo k tomu, aby mě po čtvrtém dohrání celé trilogie donutil setrvat i u kartiček, kterým se jinak vyhýbám.
Sice mě lehce iritují časté změny mety, které mě nesčetněkrát donutily úplně změnit strategii, ale vždycky jsem si našla takovou, která mě nechala hrát za milované Scoia’tael a většinu času i kupodivu vyhrávat.
Nebýt to kartičky zaklínačské a nemít tak skvělý výtvarný styl, který mě nutí k získávání rozhýbaných verzí oblíbených kousků, asi by moje počítadlo odehraných hodin neatakovalo stovku – a to jenom po vydání plné verze. Během bety to bylo o vyšší desítky hodin víc. Ale on tam ten Geralt je. A tak hraju. A sbírám.
BONUS: Patrik podruhé: Guild Wars 2 a The Secret World vs. World of Warcraft
zdroj: Arena.net
Na poražení molocha jménem World of Warcraft jeden David prostě nestačí. Do dnešního dne mu odolávám. Probudily se ve mně jisté nepatrné touhy vyzkoušet WoW Classic, ale nestačilo to.
To, co tehdy hráli před těmi dávnými lety úplně všichni kolem mě, mě maximálním možným způsobem odrazovalo. Jo, byl jsem divný, ale když něco bylo strašně populární, hrozně jsem se tomu vyhýbal. Například k Facebooku jsem svolil až po příchodu na vysokou, protože jinak bych byl opravdu hodně out a nevěděl o ničem „tam venku“.
World of Warcraft mě minul nejen kvůli tomuto mému přístupu, ale také proto, že mi jeho svět nepřišel zajímavý a fakt, fakt moc se mi hnusila jeho grafika. Obecně jsem navíc neholdoval čemukoliv, kde se nachází víc než jeden hráč. To byla dost možná největší překážka.
Jenže pak se objevilo Guild Wars 2, které mi graficky sedlo, zajímal mě jeho svět a bavilo mě trávit v něm desítky hodin z bezstarostného života. Bylo to skvělé období. Propadl jsem MMORPG, kterými jsem do té doby zaslepeně pohrdal. A chtěl jsem logicky ochutnat víc. Jen stále ne to provařené WoWko, o kterém se všude tolik mluvilo.
zdroj: Funcom
Díru vyplnil velmi zajímavý The Secret World. Přiznám se, že akční složka této hry mě příliš nezaujala, ale svět, ve kterém se setkáváte s bájemi a legendami různých kultur, mě neskutečně přitahoval a asi nejvíc jsem se bavil složitými hádankami, které využívaly zabudovaný internetový prohlížeč.
Obě tyto hry v mém případě porazily obecně populárnější World of Warcraft. Jsem rád, že jsem se tehdy odvážil, vystoupil z komfortní zóny a zakoupil si krabicovou originálku Guild Wars 2, díky které jsem následně objevil The Secret World.
K oběma hrám jsem se po letech zkoušel vrátit, ale už mi to vůbec nic neříkalo. Neviděl jsem v nich to kouzlo, které na mě dýchlo před lety. Singleplayer prostě zvítězil.
