Vzhledem k tomu, že Vánoce jsou tady a mnoho mladých lidí včetně dětí objevilo pod stromečkem i nějakou tu počítačovou hru, sepsala nedávno americká National Institute on Media and the Family jakousi výroční zprávu o stavu herního průmyslu, či spíše jen seznam "špatných her". Hlavním problémem současných her je prý stále se zvyšující násilí a také neúcta vůči ženám. Tento fakt dokumentují autoři na příkladu GTA: Vice City, kde hráči v jedné části zvyšují své skóre sexem s prostitutkou, kterou mohou následně za další body i ubít k smrti.

zdroj: tisková zpráva Rating GTA: Vice City je "M" (mature), tedy dostupný pro osoby starší 17ti let. Zmiňované téma s prostitutkou může sice někoho pobuřovat, nicméně v samotné definici tohoto ratingu ESRB (Entertainment Software Rating Board) je jmenovitě zakotveno, že taková hra může obsahovat sexuální témata i zvýšenou míru násilí. Pokud vás zajímají i ostatní stupně a jejich definice, podívejte se na tyto stránky ESRB, kde je vše vysvětleno.

K celé kauze se nemohl nepřiplést americký senátor Joseph Lieberman, známý svými snahami o zpřísnění ratingů i zvýšení jednotlivých limitů dostupnosti. Lieberman se opět nechal slyšet obligátním doporučením, že by rodiče i sami obchodníci měli více dbát na to, aby se nevhodné hry nedostávaly do rukou mladistvým. Toto téma se také časem může stát předmětem jednání kongresu. Doug Lowenstein, prezident Interactive Digital Software Association zase říká, že zaměření na údajné herní násilí proti ženám je podáno zkresleně. Ve zprávě je totiž takto jmenována jen jedna nebo dvě hry. Průměrný věk hráče v USA přitom činí 28 let a navíc si podle předloňské studie Federal Trade Commission 82% všech her kupují dospělí (je pak asi otázkou, pro koho).

Zpráva NIMF ale dále zdůrazňuje, že jen 70% amerických obchodníků skutečně dbá na to, aby si děti nekupovaly hry s nevhodným ratingem. Celkově tak zpráva neútočí přímo proti tvůrcům her, ale spíše proti obchodníkům. Otázkou zůstává, nakolik je tento problém skutečný a nakolik jen paranoiou a samozřejmě také do jaké míry by měli rodiče vědět o aktivitách svých dětí. Osobně zastávám názor, že podobně jako u televize nebo u časopisů je i za hry, které si děti pořizují, odpovědný především rodič. Instituce, která mu v tom může poradit, už navíc dávno existuje.