Nechcete sbírku her za jedenáct milionů korun?
zdroj: tisková zpráva

Nechcete sbírku her za jedenáct milionů korun?

14. 3. 2013 20:30 | Téma | autor: Michal Rybka |

I klasickými médii proběhla zpráva o tom, že sběratel z Itálie hodlá prodat svoji celoživotní sbírku her. Vyvolávací cena byla 575.000 USD, což už stačí k tomu, aby si toho všimly i noviny pro běžného občana, jehož problémem je platba za činži, jídlo a léky. Půl milionu dolarů za HRY?! Jak odporný luxus, jaká zbytečnost! Když se objevily noticky o tom, že se sbírku nepodařilo prodat, byla z komentářů cítit jistá škodolibost.

Přitom, a to si řekněme na rovinu, je to epická sbírka. V podstatě je to kompletní muzeum: Obsahuje 6850 her, drtivá většina z nich je v krabicích. K tomu patří 330 konzolí, z toho 307 v krabicích – to je dnes v podstatě nemožné sehnat. A dále 220 ovladačů, z toho 167 v krabicích, a taky 185 kousků dalšího příslušenství, což jsou různé knížky, figurky, reklamní materiály a podobně. Je to gigantická kolekce – a to nejenom na naše poměry.

Dotyčný sběratel se rozhodl, že provede foto evidenci, takže dva měsíce strávil tím, že dělal 10000 fotek všech věcí, které ve sbírce měl. Mezi fotkami na Ebayi a taky na ImageShacku můžete vidět nejenom enormnost sbírky, ale také pohledy do bytu, který je doslova zarovnaný originálkami.

No, ve srovnání s ním jsem hotový salát. Moje sbírka je vedle toho jenom poměrně drobná a těžko bych hledal sběratele, který by u nás měl něco podobně rozsáhlého. Nejde přitom jenom o počty kusů a značně reprezentativně zmapované dějiny konzolového hraní, ale hlavně o stav sbírky – u nás prostě není možné sehnat originální hry v takovém stavu. Originálky možná, ale nerozbalené? Těžko. A nebo jenom rozbalené jednou, od prvomajitele, v perfektním stavu? Nevídáno, několikrát jsem kupoval celou sestavu i s počítačem jenom proto, abych získal zachovalé krabice od her z počátku 80. let.

Jsme nepoměrně chudší zemí, než je Itálie a pirátství u nás bylo značně rozšířené, takže u nás je zhola nemožné takovou sbírku sestavit. Jenom se podívejte na ImageShack a ty nekončící kolekce originálek, včetně manuálů. Věci pro Amigu CD32, Aquarius, Segu Saturn, SNES, všechny možné konzole od Atari – od 2600 až po Jaguara, Colecovision, 3DO, Dreamcast evropský, americký i japonský... až po PS3. Neuvěřitelná záplava konzolí, od obyčejného Commodora 64, po takové rarity, jako je Apple Bandai Pippin. Hory různých variant GameCubů, doslova lavina všech možných GameBoyů. Úžasné, jedním slovem úžasné.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Ten, kdo by si tuhle sbírku koupil, si kupuje v podstatě kompletní muzeum her. Jedenáct milionů je hodně, nicméně při 7000 položkách to vychází na nějakých 1500 Kč za kus, což zase takový úlet není. Velký problém je ale v tom, že sbírku chce majitel prodat najednou (jako tak zvaný lot), což je forma prodeje, kdy za sbírku dostane obvykle méně, než kdyby ji rozpouštěl postupně.

Většina sběratelů nemá tak široký záběr, orientuje se jenom na jednu herní platformu, například na GameBoy – a pro něj je potom PC část kolekce zbytečná. Většina sběratelů už taky nějaké položky má a zrovna netouží po tom pořizovat si duplicitní položky. Prodejce ostatně poznamenal, že nehodlá řešit odprodej jednotlivých částí sbírky, že to jde jenom jako celek.

Ano, to chápu – pokud se sbíráním končíte, nechcete rozprodat jenom čtvrtinu a řešit co se zbytkem. Ovšem taky chápu, proč lidi chtějí koupit jenom některé věci. Nezaměřuji se na hry, ale ze seznamu konzolí bych si takových dvacet položek vybral, jsou tam skutečně vzácné věci. A v tom je veliký problém.

Nejde jenom o značnou vyvolávací cenu, ta je ostatně relativní, protože je například pod cenou jednoho jediného kusu funkčního Apple I, který se prodal v roce 2012. Na sběratelské poměry to není „tak moc“. Problém je v tom, že celá sbírka je rozsáhlá, takže musíte zajistit její vhodné uložení. Musí být temperované, hmyzuprosté, chráněné před vodou i lapky. To s sebou přináší trvalé náklady, které s postupem času nebudou malé.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Pokud si pořídíte takto rozsáhlou sbírku, můžete uvažovat o tom, že si otevřete vlastní herní muzeum. To, samo o sobě, se ale jenom těžko uživí. Jedna věc je, když rozjedete projekt jako Arcade Hry, kde lidi necháte skutečně hrát na automatech, zcela jiná je pak věc, když máte zabalené krabice s hrami, které rozbalením ztrácí svoji hodnotu. (Viz Bart Simpson v Čarodějnickém speciálu, kde Sběrateli vyhrožuje, že pokud nepřestane ohrožovat Lucy Lawless, tak mu za trest poruší originální obaly.) Tím, že budete ukazovat zavřené obaly, asi velké davy nepřilákáte a stěží pokryjete náklady na udržování sbírky.

Jako forma uložení peněz je taková sbírka poměrně pochybná. Za prvé, zabírá strašně moc místa. Za druhé, počítače a počítačová média jsou velice choulostivé na uložení a na manipulaci. Pokud si chcete uložit peníze, je mnohem lepší koupit si drahokamy, jsou menší, nevyžadují složitou údržbu, líp se schovávají a líp se s nimi v případě krize utíká. (I když, jak by vám asi řekla carova rodina, vám stejně život nezachrání.)

Je tedy otázkou, proč by kdo kupoval tak rozsáhlou sbírku. Většina existujících sběratelů by si z ní vyzobala jenom nějaké věci a zbytek by prodala dál. Udělali by to ale jenom v případě, že by prodejní cena takové sbírky byla zhruba srovnatelná s cenou těch vzácnějších kusů, u těch méně zajímavých se obvykle při prodeji lotu předpokládá, že to je „zátěž“.

Možná by dávalo smysl, kdyby nějaký osvícený filantrop nebo osvícená vláda kolekci odkoupila, aby z ní udělala regulérní muzeum, protože... víte... jednou se to prostě udělat musí. Možná nemusíte hry milovat, ale pravdou je, že to je velmi výrazný prvek naší kultury – a filmová a hudební muzea máme.

Jenomže zatím panuje představa, alespoň v našich luzích a hájích, že odkupovat netřeba, že lidi mohou být rádi, když vám přinesou dary. Jedenáct milionů za hry je proto jenom takový sen. Je tedy možné, že by se našel někdo, kdo v těchto nejistých časech za podobnou kolekci peníze dá? Doba není dobrá, v recesi lidé statky spíše prodávají než kupují. A navíc „by to bylo atraktivnější, kdyby v té ceně byl zahrnutý i ten byt, ve kterém to je uložené“, jak utrousil jeden z komentujících.

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Údajně někdo na nabídku přihodil, nicméně chtěl zaplatit převodem, což Ebay zatrhla a nabízející musel sbírku relistovat. No, Bůh ví, jak to bylo, mě, jako dlouholetého sběratele, trochu zarazilo, že prodávající má úplně nový profil. Minimální příhoz za více než půl milionu dolarů a žádná historie prodejce? To je trochu divné a popravdě bych z toho měl určité obavy. Při takové ceně to rozhodně chce nějakou silnější formu zajištění transakce, ne „pošli někomu, koho neznáš, přes PayPal jedenáct mega“.

Smlouva je rozumná pokaždé, když kupujete nebo prodáváte cokoliv nad zhruba 100 000 Kč a i u levnějších věcí je vhodné se o skutečném stavu věcí přesvědčit sám. Zde je k dispozici sada tisícovek fotografií, které sbírku dokumentují, ale buď jak buď, jenom převzetí sbírky a kontrola její kompletnosti je práce na několik dní.

Dnes, v době, kdy se stále potácíme v ekonomické depresi, se může jevit koupě takové kolekce jako šílená. Jenomže sběratelství bylo vždycky šílené, ať už šlo o sbírání obrazů a nebo starožitností. Co je pro někoho krám, to je pro jiného poklad. A po letech z toho může být i národní poklad, který vám vláda odmítne dovolit vyvézt.

Jen se podívejte na Egypt, který před nějakými sto lety v podstatě rozdával artefakty turistům za drobné a vědci ze Západu museli domorodce učit, že by takto s národním dědictvím nakládat neměli. No a dnes se egyptská vláda domáhá „vrácení“ svého kulturního dědictví. (Já s vracením nesouhlasím jak po stránce právní, tak po stránce faktické, protože více vrácených předmětů = více zničených předmětů, až se začne „čistit“ země od „pohanských symbolů“, což už se v egyptských dějinách stalo několikrát.)

Zvětšit zdroj: tisková zpráva

Přesto si myslím, že by nebylo od věci vzít takovou parádní sbírku a využít ji jako základ veřejného muzea. Měli bychom mít Národní herní muzeum, něco jako Národní galerii, Národní muzeum nebo Národní divadlo? Měli. Tohle by byl docela pěkný základ. I když těch 11 milionů je přece jenom do začátku trochu velký výdaj, který by se navíc jen těžko vysvětloval estétům, kteří ještě před pár lety hry označovali jako „kulturu kriplů“...

Nejnovější články