Vašek Pecháček – Gods & Generals

zdroj: tisková zpráva

Ach, sladká naivito. Den, kdy jsem zapnul Gods & Generals, je dnem, kdys zahynula. Tehdy, před mnoha a mnoha lety,  jsem vesele hrál všechny možné hry přiložené k herním magazínům, osmkrát za sebou sjel každé sebeobskurnější demíčko a v podstatě si neuvědomoval, že některé hry jsou dobré a jiné zase špatné. Gods & Generals to změnili.

Přitom to znělo jako zážitek přesně pro dějepisem posedlého malého Vaška. Americká občanská válka? Střílení? Obří bitvy? Sem s tím! Varování, že ta hra je ve skutečnosti příšerná, jsem nebral vážně. Šlo o ukázkový příklad podcenění nepřítele.

Nejdřív ze všeho mě zklamalo, že grafika je odpornější než polní latrína ve vojenském ležení. Následoval šok ze zvukové stránky, která sestávala z opakující se hudební smyčky a chaboučkého pif-paf vaší pistole či pušky. A pak přišlo na řadu samotné bojování.

Umělá inteligence mi byla vskutku důstojným protivníkem. K jejím oblíbeným manévrům patřily triky jako „stůj uprostřed pole a nic nedělej“, „zasekni se o strom“, „vůbec si nevšímej hráče stojícího dva kroky od tebe“, případně „zabij hráče na vzdálenost sto metrů, aniž by s tím mohl cokoliv udělat“. Lahůdka.

A pak je tu ještě jeden drobný, zanedbatelný problém: Gods & Generals je střílečka, která absolutně nezvládá střílení. Zamíříte na nepřítele, stisknete spoušť… nic se nestane. Jindy vám ujede ruka, zdá se vám, že jste určitě minuli… nepřítel se hroutí k zemi. Nejlepší strategií je bezhlavě pádit kupředu a střelit prašivého Unionistu z metru do obličeje, což můžou za vytříbenou zábavu považovat jenom hodně zarytí fandové generála Leeho.

Adam Homola – dávno zapomenutá hra z devadesátek

zdroj: tisková zpráva

Se mnou je to těžké, protože se špatným hrám vyhýbám jako EA férovému zacházení se zákazníky. Když ze všech stran slyším, jaký je Anthem nedodělaný průšvih, tak s ním prostě ten čas ztrácet nechci. V takovém případě si ale alespoň přečtu recenze, nakoukám videa a svým způsobem se tím nechávám fascinovat. To samé bych mohl říct o Resident Evil 6, Star Wars: Battlefront II, Aliens: Colonial Marines, SimCity a podobných přešlapech.

Pak je tu druhá kategorie špatných her, kdy jde vyloženě o zmetek, a tam nechci ztrácet čas ani pročítáním recenzí nebo nakoukáváním letsplayů. Mobilní Dungeon Keeper nebo zoufalá Drawn to Death budiž dobrými příklady, které si nezaslouží víc než mávnutí rukou.

Ke špatným hrám se tak dostanu jen výjimečně. A jsou třeba Need for Speed: Payback či Battleborn ty nejhorší hry, jaké jsem kdy hrál? Samozřejmě že ne. Jenže já si ty vyložené sr*čky jednoduše nepamatuju. Když mě nějaká hra tuze nebaví, velice rychle ji odložím a investuju čas do něčeho lepšího. Proto si tu nejhorší hru, co jsem kdy hrál, bohužel nevybavím.

Patrik Hajda – Lost: Via Domus

zdroj: tisková zpráva

Vybavit si nejhorší hru, s jakou jsem přišel do styku, jednoduše nejde. Takovou hru bych nehrál ani hodinu, natož abych jí vymezoval místo ve své vlastní paměti. Na mysl mi tak přicházejí přešlapy poslední doby jako Fallout 76 a Dakar 18, i přes ně se mi však vybaví mnohem horší zážitky. V oblasti závodních her například třetí FlatOut, v oblasti openworld RPG Gothic 3. Ovšem jak píšu tyto řádky, přichází mi konečně na mysl něco, co bych mohl označit za jednu z nejhorších her, které jsem kdy hrál.

Lost: Via Domus byla rychlokvaška s jediným cílem, který nesouvisel s vytvořením přelomové hry, ale vyrejžováním balíku peněz na světovém fenoménu. Seriál Ztraceni byl svého času něco jako dnešní Hra o trůny, byť jeho pozdější série stály za houby a rozuzlení jen některých z mnoha a mnoha záhad nepřineslo uspokojení.

Jako fanoušek seriálu jsem ihned sáhl po herní adaptaci a stejně tak rychle ji zase opustil. Což o to, tropický ostrov byl v tehdejší grafice nádherný a možnost potkat známé postavy zahřála u fandovského srdíčka. Nicméně se hrálo za úplně novou postavu, o které jste se toho moc nedozvěděli a ani vás pořádně nezajímala.

Klábosení s ostatními přeživšími pádu letadla byste se radši vyhnuli, jednak kvůli obsahu dialogů, jednak kvůli absenci dabingu původních herců. Hra trpěla mnoha nelogickými rozhodnutími, která nezapadala ani do předlohy, ani do samotné hry. A hlavně byla příšerná po technické stránce. Bugy, zasekávání se o předměty, kolísající obtížnost, prázdné lokace, neživé prostředí.

Nepomohly tomu ani nezábavné úkoly, zbytečné mechanismy, příšerné animace a další. Alespoň to focení jako způsob rozpomenutí se na minulost bylo fajn. A ještě štěstí, že jsem byl fanoušek předlohy, protože jinak bych už vůbec netušil, která bije. Hra s tím totiž počítala a nevysvětlovala vůbec nic ze světa, který je známý jen a pouze divákům.

Měl jsem tedy štěstí. Jinak bych totiž hru neřadil mezi nejhorší hry mého života, ale posadil ji na vyložený vrchol. Co tam sídlí teď, nejsem tak úplně s to povědět, stejně jako Adam.

Šárka Tmějová – Duke Nukem Forever

zdroj: tisková zpráva

V roce 2011 vyšla spousta skvělých her, jako jsou Dark Souls, Skyrim, druhý Portal nebo Deus Ex: Human Revolution, no a taky hry o poznání méně skvělé, jako byl Duke Nukem Forever. V těch časech jsem měla na hraní mnohem víc času a rodiče dávno rezignovali na myšlenku, že bych si chodila hrát ven s kamarády. Pořád lepší, než kdybych s tou partou někde fetovala, že. Nemůžu se ale ubránit myšlence, že pár intenzivních let na perníku by mě psychicky možná poznamenalo méně než pár hodin hraní Duke Nukem.

Mezi těmi vynikajícími hrami, pro které „přesah“ není sprosté slovo, totiž Duke Nukem Forever působil jako podivný relikt devadesátých let. A to ne těch dobrých devadesátek, co si přetáčely kazety do walkmana tužkou a nosily motýlí skřipečky ve vlasech, ale spíš něco jako Lunetic nebo tak.

Většina mechanik byla pravděpodobně zastaralá už v době, kdy na nich začali tvůrci pracovat, nehledě na to, že i po těch čtrnácti letech vývoje to byla hra nechutně rozbitá a hnusná k tomu.

Když si k tomu přičtu ještě naprosto debilní humor, který mě v Duke Nukem 3D neurážel pravděpodobně proto, že jsem ho tehdy ještě nechápala nebo zkrátka nebyl tak stupidní jako v pokračování, byl Duke Nukem Forever snadno tou nejhorší hrou, která dosud navštívila můj harddisk.

Potom, co jsem si vzpomněla na variaci módu Capture the Flag, kde se místo vlajek unášejí holky a musíte jim naplácat, aby se nesnažily vymanit z vašeho sevření, vlastně ani nemám pocit, že by ho při mé současné opatrnosti mohlo kdy navštívit ještě něco horšího.

Jirka Svák – Aircraft War X

zdroj: tisková zpráva

Tahle hra vznikla asi jen proto, aby naštvala chorobné sběratele odznáčků na Steamu. Vzhledem k absenci jakýchkoliv vizuálních a herních kvalit je pro mě překvapením, že se do prodeje vůbec dostala, natož že ještě obsahuje achievementy a obchodovatelné kartičky.

Existují však lidé, kteří se snaží o 100% pokoření všech her s achievementy. Ti se pak musí prokousat i touhle příšerností. Otázka je, zda hráči s takovýmto „koníčkem“ můžou utrpět ještě další psychickou újmu, ale to nechám raději otevřené.

Osobně jsem hru pořídil a zapnul z čisté vypočítavosti. Popravdě moc nerozumím, jak se mi ocitla ve feedu na hlavní stránce, ale bylo to tak. Zajímavá byla každopádně cenou a přítomností kartiček. Za 0,16 € slibovala, že se jejich prodejem sama zaplatí a „vydělá“ ještě pár centů navíc.

No proč ne? Náhodou byli zrovna Desperados v akci, ideální příležitost, jak konečně spálit ty drobáky, které se na Steamu kupí a jen tak zbůhdarma tam leží. Můj plán se každopádně povedl. Pár centů navíc, a už byla kovbojská strategie na účtu. Podle recenzí na Steamu mělo podobný nápad vícero lidí. I takhle se dá získat „věhlas“.

Teď už bych ale prosil, abychom se o této zhovadilosti nebavili. Tři hodiny mého času mi nikdo nevrátí. Bylo by dobré, aby tato „hra“ upadla konečně v zapomnění. Nebýt tohoto článku, vůbec bych o ní nemluvil. Ale bohužel – je to ta nejhorší hra, která se ocitla na mém harddisku.

Pokud by měl někdo choutky podívat se, jak vlastně nedodělek top-down střílečky s letadýlkem vypadá, ať na to rychle zapomene a raději nažhaví osvědčený Raiden nebo Tyrian 2000.

Aleš Smutný – Rytíři Grálu

zdroj: tisková zpráva

Přemýšlení nad tím, jakou nejhorší hru jsem dostal do ruky, mi zabralo dobrý týden. Hraju už víc než čtvrt století a těch mizerných her bylo mnoho. Pravdou ale také je, že opravdové odpady jsem hodně rychle přestal hrát. Víc mne napadají hry, které mne zklamaly oproti mému očekávání, ale nebyly vysloveně špatné (třeba Lionheart od Black Isle).

Ale dobrá, je pravda, že jedna jizva ve mně zůstává doteď, protože jsem za tu hru dal své těžce našetřené peníze v době, kdy jich na hry moc nebylo, a zatvrzele jsem se snažil donutit mít tu hru rád, až u mne vznikla nějaká hráčská verze Stockholmského syndromu. A že to byla práce, když mého udatného rytíře užužlala hned za branami města žába.

Ano, jsou to čeští Rytíři Grálu a ano, dal jsem za ně peníze. Nemůžu říct, že by to byla má guilty pleasure, i po letech je to spíš guilty shame. Mizerná grafika, kterou nekompenzovala dobrá hratelnost, k tomu strašné animace, hudba… A pak ty žáby. Žáby… kuňk…

Rytíře Grálu nebylo zábavné hrát ani trochu. Na většině titulů se najdou nějaká pozitiva, ale popravdě, i tehdy, lačný po jakémkoliv krokovacím dungeonu, jsem viděl, že tohle je prostě špatné, špatné, špatné. Nepomohl ani fakt, že jsem čerstvě dojel Dungeon Mastera a měl jsem měřítko nastavené jinde.

Ale ne, Rytíře Grálu prostě nejde ničím omlouvat. Byla to mizerná hra a když se dnes dívám na záběry z hraní, chápu své tehdejší zoufalství, kdy jsem sám sebe zkoušel zoufale přesvědčit, že jsem peníze nevyhodil oknem.