Pomoc, jsem zavalen hnojem!
Následující řádky možná budou všem zkušeným hráčům fyzických kartiček připadat jako nošení dříví do lesa, ale já jsem překvapený, takže své překvapení, hrome, vyjádřím. Tak tedy: ve Slay the Spire je po každém vítězství vaší odměnou jedna nová karta do balíčku. Jedna nová karta, kterou si vyberete ze tří možných.
Může být úžasná, může být k ničemu. Můžete si myslet, že je úžasná, a v příštím souboji si uvědomíte, že je k ničemu, nebo tomu v daleko vzácnějších případech bude naopak. Pointou je, že váš balíček pomalu bobtná a z 15 karet je najednou 25, 30, 35…
Jenže ty desítky karet se postupně plní balastem, který si prostě nechcete líznout. Nějaký tam už je od začátku v podobě základních kartiček, které po pár úrovních začnou být vhodné opravdu leda tak na podpal, další nehratelné nesmysly naberete během svého průchodu. A tím se konečně dostávám k jádru pudla.
zdroj:
tisková zpráva
Ničit pomalovaný papír!
Ve věži mi tu vůbec největší satisfakci poskytuje odstraňování karet z vlastního balíčku. Jasně, mám radost, když najdu nějaké pěkné vzácné kouzlo a přidám si ho do sbírky. Užitečná relikvie taky umí potěšit. Ale není to nic proti extázi, kterou zažívám, když se jedním šmahem můžu zbavit třeba dvou pitomých karet najednou.
To zbavování je totiž docela obtížný úkol. Obchodníci ho nabízejí za nekřesťanské (a stále vyšší) sumy a každý vždycky jenom jednou, jenže právě oni jsou to jediné, nač se můžete doopravdy spolehnout. Občas narazíte na nějaké náhodné události, díky nimž svůj balíček taky trošku zeštíhlíte, ale stejně tak dobře pod oním otazníčkem na mapě může číhat bitva nebo kletba.
Moji touhu provést genocidu všech stupidních Striků, Bashů a Defendů, které mi akorát zaplevelují ruku a znemožňují mi líznout si něco lepšího, nejlíp ilustruje následující situace. Porazil jsem zrovna bosse, což jako vždy znamenalo výběr ze tří relikvií. Byla tam jedna moc hezká na přidávání many a jedna, s níž by se mi o dost snáz vydělávaly peníze.
Já ale zvolil tu třetí, která vůbec žádnou pasivní schopnost neměla. Její jediná úloha? Okamžité a bezbolestné odstranění dvou karet. Když jsem si představil, že díky ní se budu moct definitivně a navždy vyhnout strašně drahé a v mém balíku nepoužitelné kartě, kterou jsem bláhově sebral pár pater předtím, rozsvítila se mi očička a nebylo co řešit.
zdroj:
tisková zpráva
Vyměňuj staré věci za nové!
Nemám moc zkušeností s karetními hrami, v nichž si postupně rozšiřujete balíček tak jako ve Slay the Spire, ale obecně kartičky hraju rád, a tak jsem svou vlastní obsesí s odstraňováním plevelu docela překvapený. Když si například stavím balíček v Magic: The Gathering, je mi vždycky strašně líto vyhodit nějakou kartu, i když moc dobře vím, že by akorát zabírala místo nějaké jiné, lepší.
Asi je to tím, že v Magicu, Hearthstonu a jiných kompetitivních karetkách by vlastně neměly být žádné „špatné“ karty. U každé z nich si tak nějak dokážete představit, že se vám může hodit, i když je třeba závislá na velmi vzácné shodě okolností. „Hmm, znič modrý enchantment! Co kdyby soupeř náhodou hrál samé modré enchantmenty?“ řeknete si a pak dalších sto zápasů na nikoho takového nenarazíte.
Jenže Slay the Spire od začátku počítá s tím, že postupně nalézáte lepší karty. Je opravdu vzácnost najít během své výpravy do věže nějakou schopnost či útok, které by byly horší než ty, které máte v základu.
Není to nemožné – například zmiňovaný Bash je nejen podle mého názoru ještě příšernější než základní Strike. Ale i tak bych řekl, že skoro každý deck by byl silnější, kdyby se celé své úvodní sbírky dokázal v nějakém bodě elegantně zbavit a lízal už jen z balíčku plného šťavnaté, hráčem osobně vybrané kořisti.
Dejte mi odměnu!
Zpočátku jsem byl naštvaný, že je zbavování se karet ve Slay the Spire tak strašně drahé a obtížné, ale teď, po pěkných pár propařených hodinách, už tohle rozhodnutí chápu. Nutí vás o to víc improvizovat, chtít najednou víc věcí, než můžete mít, a činit obtížná rozhodnutí – budu mít víc dobrých karet, nebo míň špatných? Další vrstva už tak nádherně poskládané karetní hádanky.
Přesto mám k tomuhle systému jednu výhradu. Abyste si neplnili balíček blbostmi, kterých se pak nezbavíte, je dost často nutné zkrátka odmítnout po souboji odměnu. Hra vám nabídla tři karty, z nichž ani jedna vám tak úplně nesedne do balíku? Fajn, raději neberte nic a jděte o dům dál.
Je to další test strategického myšlení a předvídavosti, ale podvědomě mi nevyhovuje, když vyhraju souboj a odejdu bez odměny. Nebo když o pár soubojů později narazím na vynikající kartu, která by se nádherně kombinovala s tou, kterou jsem nedávno – v tu chvíli naprosto moudře – odmítl.
Úplně bych se tedy na tvůrce nezlobil, kdyby ono zbavování se kartiček přece jen maličko usnadnili, ovšem zároveň věřím, že oni tomu rozumí trošku líp než já, který hru ještě ani jednou nevyhrál (ale byl jsem se Silentem zatraceně blízko!).
Mně zůstává aspoň dobrý pocit, když mě hra nechá zlikvidovat víc kartiček najednou. Teď už jen vydat DLC, které mi umožní si ty hloupé Striky vytisknout a fyzicky roztrhat na kousíčky.
