05) Masovost Call of Duty

Jakkoliv tento element do dnešních dnů poněkud zevšedněl, olbřímí rozměry prvního Call of Duty z roku 2005 zůstávají stále inspirativní a dechberoucí. Zůstávají i něčím, co pozdější hry většinou uchopily a zkopírovaly velmi špatně.

Považme kontext – pseudorealistické (či spíše historické) válečné střílečky tu byly již od konce 90. let. Hry jako první Medal of Honor nebo Spec Ops však navzdory přesedlání z démonických kulis Dooma a jeho následovníků zůstávaly ve škále bitev stále velmi komorní. Občas se objevily záblesky změny, jako třeba slavné vylodění na Omaha Beach v Medal of Honor: Allied Assault. Ale nikdy nešlo o nic tak velkého jako Call of Duty, jejíž tvůrci vzal ideu Omaha Beach a udělali z ní celou hru.

Na rozdíl od většiny následujících her, které disponovaly obřími bitvami, jen aby si odškrtly povinnou marketinkovou kolonku, Call of Duty své bezprecedentní rozměry spojila tematicky i s atmosférou a dějem. Už jste nehráli za elitního operativce a válečného hrdinu (krom části britské kampaně), ale za "jednoho vojáka z mnoha", přičemž pojmenovaní kolegové kolem vás umírali jako na běžícím pásu. Všemožné speciální jednotky v dalších dílech Call of Duty i jeho kopiích jdou však přímo proti tomuto přístupu.

Jediné, co se za poslední dekádu atmosféře prvního Call of Duty přiblížilo, byl snad možná zákopový úvod Battlefield 1 - ani zde však hra nedostála svému "správně patetické poctě neznámého vojáka", jak dodnes působí první Call of Duty.

zdroj: Vlastní foto autora

04) Umírající protagonisté v prvním Modern Warfare

Akce ve stylu prvního Call of Duty se nejpozději kolem roku 2008 přejedla. Byl čas na změnu, kterou namísto kopírování postupů ze Zachraňte vojína Ryana a Bratrstva neohrožených vývojáři viděli v kopírování postupů z clancyovských thrillerů a Black Hawk Down. Byl z toho opět recept, který funguje dodnes - jakkoliv se následovníci snažili první Modern Warfare napodobit, většinou to opět nevyšlo. Vedle osvědčených klišé typu ukradené jaderné hlavice, ruští ultranacionalisté spojení s teroristy či tehdy ještě svěží změny z běžného vojáka na speciála, totiž kampaň Modern Warfare uměla zasadit hráčům pořádný úder na solar svým podrýváním očekávání.

Ani zdaleka nešlo o takové klamání tělem, o jaké se pár let na to postarala Spec Ops: The Line (zřejmě nejinovativnější titul po vzoru CoD vůbec), přesto byla podobná překvapení na svou dobu v mainstreamové hře opět osvěžující. Nejvíce zaujala nečekaná smrt úvodní hlavní postavy amerického mariňáka po detonaci jaderné bomby. Důvodů bylo vícero, všechny opět souvisely s tím, že hra událostí (zčásti) šla proti své vlastní fantaskní zápletce - uprostřed zábavy vám s kapkou serióznosti připomněla, že ve válce se umírá. A díky tomu, že to učinila správně pateticky, výsledek celá CoD série od té doby nesčetněkrát zopakovala na jiných postavách… kde byl efekt již poněkud menší.

zdroj: Vlastní foto autora

03) Zničitelnost prostředí v Battlefield

Po spíše dějovějších nápadech se zastavíme i u vlivu na hratelnost. A příhodně se tak stane v souvislosti se sérií Battlefield, která již od prvního dílu Bad Company nabízí silně zničitelné mapy. Ačkoliv je tento nápad starý skoro 10 let, konkurenti jej nikdy v podobné škále nedohnali.

Dalo by se jistě argumentovat, že výsledek nebyl nikdy zcela absolutní v singleplayeru, ani v multiplayeru. Mírné poškození terénu a větší poškození jednoduchých budov, toho se hráč jistě dočkal. "Wow moment" z tohoto však opadl nejpozději po Battlefield 3 a sága z destrukce nikdy nevytěžila víc, než sympatický gimmick.

Battlefield 4 pak přišel s dalším nápadem v podobě "fázování" map na období před a po nějaké změně - jmenovitě zničení mrakodrapu na jedné mapě či zatopení území na mapě druhé. Nápad byl opět realizován spíše z poloviny. I to je však víc než nabídla konkurence.

zdroj: Vlastní foto autora

02) Vesmírné stíhačky v Infinity Warfare

Ačkoliv pro využití vozidel je mnohem známější série Battlefield, v singleplayeru to byly většinou Call of Duty tituly, které nabídly zajímavější nápady. Od tankové mise v prvním díle, přes AC-130 segment v Modern Warfare, až po nejrůznější lítačky vrtulníky, drony a mechy patří částečně ovladatelná vozidla mezi nezbytnosti CoD her. Battlefield obdobných okamžiků nabízí méně a z těch skutečně zapamatování hodných zřejmě jenom ve formě mise v F/A-18 v Battlefield 3, která byla skvělým zážitkem hlavně pro svůj perfektní zvuk.

Relativně plynulé přechody mezi (vesmírnými) stíhacími bitvami a pozemními přestřelkami v interiéru, jak je nabídla Call of Duty: Infinity Warfare, byly přesto tím nejlepším, co žánr ve spojení s vozidly i prostředím za posledních pět let, krom Titanfall s asymetrickým multiplayerem, nabídl.

Jistě, vzhledem k obstarožnosti enginu to nebylo něco, z čeho si sednou masy na zadek. Hra však dovedla po dlouhé době evokovat propojenost bojiště a jeho velikost v celé šíři. A navíc tak učinila přirozeným přechodem z jednoho stylu hraní do jiného, což se počítá.

Paradoxem zůstává, že k něčemu podobnému by byl mnohem vhodnější systém Battlefield her - jejich rozlehlé mapy přímo žadoní o to, aby singleplayer hráči nabídl jakýsi "best off" zážitků ze hry více hráčů. Jenže, na něco podobného za celou historii Battlefield her došlo jenom několikrát. Namísto toho se tvůrci z DICE zaměřili na (špatné) kopírování klišé lidí Infinity Ward a Sledgehammer.

zdroj: tisková zpráva

01) Částečný sandbox v Airborne

První místo na žebříčku inovací však nepatří Call of Duty, ani značce Battlefield. Jistě je to rozbrečí. Pokud bych měl totiž vypíchnout jeden jediný chytrý nápad, obrátil bych se na 10 let starou střílečku Medal of Honor: Airborne. "Poslední dobrá MoH hra" totiž přišla s tím, že si hráč - jako parašutista - mohl vždy při seskoku na mapách střední velikosti vybrat trochu odlišné doskočiště, což jistou měrou ovlivňovalo další průchod hrou.

Tento „částečný sandbox“ v sobě totiž kombinuje celou škálu chytrých nápadů, které chybí konkurentům. Mapy třeba mohou stále nabízet předskriptované "wow momenty" a filmové scény (ty ostatně musí nabízet na úvod při každém výsadku), zároveň však disponuje jistou mírou nelinearity a improvizace skrze možnost/nutnost seskočit jinam. Do určité míry hra rovněž nabízí pocit z jisté (byť technicky vzato falešné) míry zničitelnosti prostředí - na konto toho, že na začátku hry je vždy výsadek, máte skutečně na každé z map pocit, že jste válečník. Nic takového v Battlefield hrách nezažijete.

Je poněkud trestuhodné, že tento nápad v jeho plné podobně žádná další hra "CoD žánru" nikdy nenabídla. Třeba jeho čas však nadejde s příštím dílem Medal of Honor, Call of Duty nebo Battlefield.

  zdroj: Vlastní foto autora