Arakion | Chris Taylor

Ano, čtete správně: Chris Taylor. Ale předejděme omylu: není to TEN Chris Taylor, tvůrce Total Annihilation a zakladatel Gas Powered Games, ani TEN Chris Taylor, designér série Fallout. Je to zkrátka Chris Taylor, zjevný milovník starých kobkovek, který se nespokojí s editorem k Legend of Grimrock.

Fanoušci Taylorova projektu Arakion na to mají stejný názor, když mu 7. října poslali svých 47 580 dolarů, ačkoliv si Chris řekl na Kickstarteru o zhruba polovinu vybrané částky. Lidem to však přišlo málo a kdo ví, jestli za to může popularita již zmíněné LoG nebo Taylorova úlitba fanouškům stařičkých Might and Magic? Když Arakion na vlastní oči vidím a na vlastní uši slyším, je mi však důvod vzniku srdečně ukradený.

Oproti LoG nás Chris Taylor prožene nejenom dungeony, ale my se podíváme i tam, kde slunce svítí, zatímco v oblacích plují dva velké světadíly se spoustou menších ostrůvků. Laputa, Project Nomads, Bastion... už je to tak! Prostředí je sakra přitažlivé, ale Chris Taylor jde ještě dál: dává možnost si znovu postavit vlastní město! Nevím jak vy, ale já si tuhle možnost naposledy užil u akčního rpgčka Dark Cloud, které vyšlo před 11 lety, ještě na PlayStation 2. Arakion nabídne to samé: čas od času nalezneme nějaký ten technický výkres, zvolíme si, kde danou budovu postavíme a je to.

zdroj: tisková zpráva

Kecám: tak jednoduché to samozřejmě nebude. Ještě budeme muset zachraňovat lidi, díky kterým prázdné budovy získají smysl. Je pochopitelně skvělé, když máme postavenou kovárnu a jako malí jsme něco pochytili od vesnického kováře, není ale nad to, když nám s mečem vypomůže opravdový mistr v oboru. Když jsme u těch zbraní a zbrojí: ve hře budeme mít jenom jednu zbraň, jednu zbroj a přeměňovat si je budeme cenným materiálem, na jaký na své dobrodružné výpravě narazíme.

Jedna zbraň a jedna zbroj krát tři, jelikož ve skupince máme tři postavy. Stejně jako svět okolo nich jsou i hrdinové velmi osobitě vykresleni. Jejich příběh, stejně jako příběh světa zpustošeného válkou, se nám bude postupně odkrývat, tudíž ani v nejmenším nečekejme žádné obyčejné krokovací RPG. Už teď mě baví, že nám Chris dá možnost výběru stylu boje: v reálném čase, tahovka, mix obojího. K boji patří i levelování, a to v dnešní době velmi oblíbené: jsem to, co dělám. Perfektní.

Chris Taylor mimo hry pro jednoho hráče slibuje i multiplayer. Arakion plánuje na Widle, Mac, tablety a Linux, doufá v PS3 a X360. Že bude hra bez DRM, to si piště, jako že se server GOG.com jmenuje! Než se vrhnete na video, nalaďte se Mikem Skalandunasem, hudebním skladatelem Arakionu, na velmi příjemnou fantasy notu:

A teď si užijte ten pohled, jak v dnešní době vypadá jedno krokovací RPG tvořené v Unity 25letým Američanem, kterého sponzorují samotní fanoušci. Je to neskutečné, ale sen to není.

Distance | Refract Studios

Když se u mé oblíbené nezávislé hry objeví Aaron Hightower, stvořitel San Francisco Rush 2049, a Cliff „nedávno jsem odešel z Epicu“ Bleszinski, je zákonitě něco správně. Když si pak projedu nový Kickstarter a zjistím, že si Distance, závodní hru na tripu, můžu objednat rovnou jako automat ve stylu 80. let, nevěřím vlastním očím. Nakonec se však dostanu ke kraťoučké ukázce herních mechanizmů v neonovém audiovizuálu, že se mi takhle klepou ruce a tam dole jsem se nejspíš udělal.

Nedávno jste si u nás mohli přečíst dojmy z hraní freewarové Nitronic Rush. Distance je jejím přímým pokračováním a není se vůbec co divit. Fanoušci lační po nášupu s několika pořádnými změnami, a tak se Jordan Hemenway, zvukový mág Nitronic Rush, Kyle Holdwick a Jason Nollan, kteří mají mimo NR na triku Solstice a Solace, dali znovu dohromady, aby tahle show jela dál.

zdroj: tisková zpráva

Distance si vyžádala změny, bez kterých by se kluci nepohnuli. Po zdárném zakončení studia na institutu DigiPen totiž nemohli nadále stavět na svém původním enginu NR, jelikož ten je teď majetkem školy. Nažhavili tak Unity, na němž bude Distance tepat, a je to vidět a je to slyšet: dunivý TRON tentokrát nabral tmavší kontury a dospěl.

Vyspělost vidíme nejenom formálně, ale i obsahově: chlapci konečně přidávají nabušený editor, rozsáhlou podporu modům a... reálný multiplayer! Ti, kteří hráli původní NR, chápou předchozí vykřičník. Nejen, že se Refract Studios nespokojí s ghosts leaderboards, oni přidají i tradiční LAN!

125 000 dolarů se snad na Kickstarteru podaří přislíbit, aby pak nakonec hra mohla přifrčet naší oblíbenou distribucí (Steam, Origin, GOG.com, Desura...) až přímo k nám domů. Distance možná vyjde na PC a Mac, snad i s podporou Linuxu. Tak do toho!

Derrick the Deathfin | Different Tuna

Nevím, čím to je, ale tuňák nikdy nezklame. Je báječný sám o sobě, ve vodě i v oleji, z konzervy i na grilu, za málo či za hodně. Když pominu rybu jako takovou, zůstanou přezdívky a umělecká jména. Uplynulo hodně vody od té doby, co jsem Tunu slyšel naposledy. Jak jen se to jmenoval? No jasně: Chali 2na! Jurassic 5 váleli a Ozomatli mátli trapné kapely, jak že se to vlastně válet má. Pravda: je to sice dávno, ale Tuna mě nezklamal.

zdroj: tisková zpráva

Different Tuna je další tuňák, co nezklame. Neměl by, když jde na to jinak. Především borci okolo different cloth a Ronza tvoří jako jedni z mála takzvané bio hry. Nevím, jestli už s tímhle názvem někdo přišel, ale mně přijde výstižný. Bio potraviny znáte, bio hry jsou na podobném základě: než se vytvoří virtuální nereálná hra, napřed se vytvoří naživo.

Než jsme si mohli užít báječný The Neverhood, museli ho chlapci a děvčata uplácat z plastelíny, nasnímat kamerou, nazvučit, a vůbec je s tím strašná práce. Pokud však znáte pozadí vývoje takovýchto her (i filmů!), vážíte si tvůrců za jejich šílenost a obdivujete jejich nezlomného génia.

Derrick the Deathfin vznikal kreslením na reálný papír, který se následně vystřihával do trojrozměrných modelů. Ty se zavěsily na špagáty a před modrým pozadím se s nimi hrálo komediální divadlo. Podívejte se na kraťoučký dokument z natáčení vývoje hry:

Teď už víte, že namísto modrého ježka Sonica tu je Dééériik; že žralok-hrdina to cupuje jak pod mořem, tak nad mořem, na lodích i na pevnině; že DtD připomíná sérii Joe Danger a že pro komiksové ztvárnění se tu nejde daleko. Možná už ale nevíte, že náš nas.... žralok má důvod být nas...., jelikož mu kdosi brutálně zavraždil rodiče, aby mohl jejich ploutve zpeněžit na tradiční čínské polévce. Vydařená satira.

Kdo má přístup k PSN a k tomu volných 6,99 euro / 174 korun, ten může tuhle svěží arkádu hrát již dnes. Kdo přístup nemá, pro toho se taky něco najde... Z této stránky si stáhněte vzory modelů, vytiskněte si je na tvrdý papír, vystřihněte, zalepte, napojte na špagát, zavolejte kámošům ať dovalí s kamerou či foťákem, a za prvé: užijte si srandu naživo, za druhé: natočte třeba pořádné stop motion video. Legrace zaručena a YouTube vás pak (možná) bude i milovat.

Middens | John Clowder

John Clowder by vám pravděpodobně řekl, že Middens odkazuje k tradici Space Funeral, OFF či Boundless Ocean. Ona je tam ale ještě navíc cítit snaha dostat umění mezi běžné smrtelníky. JC na to jde od lesa: aby nám podsunul svou šílenou tvorbu, využije žánru japonského RPG (který je sám o sobě dost švihlý) a v něm probouzí k životu na dvě stovky ručně kreslených příšer.

Neopakovatelné souboje tu rozeznívá osobitá hudba jednoho otevřeného světa s několika možnými konci. Po delší době tu opět máme ďábelský sňatek mezi hlavním protagonistou a vražednou zbraní, která hrdinovi nabízí sice okamžité výhody, avšak s nejasným dopadem.

Ale koho tu oblbuji, co? Vás přece zajímá, jestli je John Clowder stále tím zdatným kolážistou a jestli se jeho dílku dá přezdívat Max Ernst: The RPG? Že jste nikdy žádnou koláž od Clowdera neviděli? Prosím:

zdroj: tisková zpráva

Middens je pak krásně zachyceno tady:

zdroj: tisková zpráva

Ruku k dílu přiložila i Shaina Nordlund se svým akvarelem:

zdroj: tisková zpráva

Ještě chvíli to na sebe nechte působit, pak si pusťte video a sami sebe se zeptejte, jestli by Middens nestála za hřích?

Journey | Austin Wintory

Austin Wintory je Jerry Goldsmithem herní hudby. Je to odvážné tvrzení, že ano? Ale tak já se nebojím a klidně to napíšu ještě jednou: Austin Wintory je Jerry Goldsmithem herní hudby. Teď si pojďme říct proč.

Když bylo malému Austinovi 10 let, uslyšel poprvé Jerryho Goldsmithe a už se to s ním vezlo. Wintory živil touhu stát se stejně věhlasným skladatelem a dirigentem, stejně jako již bohužel zesnulá legenda. Austin Wintory na sobě tvrdě makal: dostal se na UCS, kde se skamarádil s Jenovou Chenem a Kellee Santiago, budoucími tvůrci Journey. Jelikož je to mladý a progresivní muzikant, včas pochopil sílu herního média a skládání herních soundtracků byla rázem jasná volba.

zdroj: tisková zpráva

S novými kamarády sklidil úspěch za hru flOw. Na Sundance se líbila jeho hudba k filmům Grace a Captain Abu Raed. Časem se přišel pochlubit s albem Sounds of Darkness, které je neskutečně originální díky osobitému aztéckému zpěvu! V letech 2010 až 2011 tvořil společně s fotografem Andrewem Berglundem web Allogamy, kam pravidelně házeli hudební kousky s fotkami.

Austin Wintory to časem dotáhl až na aktivního člena Board of Directors for Education Through Music v Los Angeles, kde je vedle takových frajerů jako: John Debney, Christopher Young, Michael Giacchino nebo James Dooley. Wintory skládá i produkuje koncertní hudbu, skládá ke hrám, filmům i kraťasům, reklamám, podcastům, videoartu i audio-knihám, že musí být nad slunce jasné, že tenhle člověk hudbou prostě žije.

Pro Austina je hudba nedílnou součástí herního prožitku. Skrze ní může herní zážitek nejenom podtrhnout, ale dát mu další rozměr. Pokud se ho zeptáte na nejoblíbenější filmový soundtrack, odpoví vám Vítr a lev od Jerryho Goldsmithe (John Milius, 1975). Zeptáte-li se ho na nejoblíbenější herní soundtrack, napadne ho okamžitě první Bioshock. Obratem ho opět připodobní k hudbě Jerryho Goldsmithe ze Základního instinktu (Paul Verhoeven, 1992), jelikož cítí, že lidé, kteří mu jdou ve hře po krku, jsou oběťmi daleko větší tragédie. Nevidí v nich jenom bezduché obludy, jakých je ve hrách všude plno. S herními postavami svým způsobem soucítí, což se mu předtím u žádné jiné střílečky nestalo.

Samozřejmě, že je Austin Wintory ovlivněn množstvím muziky, nejenom Goldsmithem. Když ale skládá, snaží se na to jít spíš stylem: chci, aby to znělo jako Hemingwayův závěr knihy Komu zvoní hrana. Jde na to pocitově. Uvědomuje si totiž, že jeho skládání má stejnou sílu jako skládání grafických kostiček, skákání či vzrušující střílení. K soundtracku pro Journey přistupoval stejně.

Pravděpodobně jako jeden z mála skladatelů měl ten největší možný luxus: čas. Cesta k Journey vedla tři roky, a Austin si tak s hudbou mohl náležitě vyhrát. Jelikož je Journey oduševnělost sama, bylo naprosto správným krokem sáhnout po živé hudbě – orchestru, a to rovnou k symfonickému orchestru z Makedonie. Obraz vydá za tisíc slov, hudba snad i za milion:

Kdo čekal na tu chvíli, kdy si bude moct objednat fyzický nosič, tak se právě dočkal. Soundtrack k Journey je možné si od poloviny listopadu nechat za cenu ~15,98 dolarů / ~308 korun poslat až přímo domů. Odesílá se prý do celého světa, a kdyby náhodou ne, tak to iTunes stále jistí. A co až naposloucháte Wintoryho veškerou tvorbu? Vyhlížejte The Banner Saga, do níž rovněž vtiskne svůj rukopis.

Máte i vy nějaké nezávislé tipy? Jakékoliv: nedávno zakoupené indie hry, jež byste chtěli doporučit, nebo naopak tituly, od kterých byste rádi čtenáře odradili, nově objevené stránky „zapadlých“ nezávislých tvůrců, tipy na videoherně-filmový / hudební / divadelní / prostě umělecký underground, cokoliv? Pak se je nestyďte napsat do diskuze! Prozraďte rovněž, jakou hru budete v nejbližší době hrát a na jakou další se těšíte?